Středové město bylo neprodyšně uzavřeno, ulicemi procházely pravidelné hlídky Svitu i na jejich stranu konvertovaných miličníků a Mlhy. Ani Robertsonův dům již zdaleka nebyl tak bezpečný jako ještě před několika málo dny. A tak se teď všichni krčili v tlustých kabátech z tulení kůže na jeho dobře skryté, ale nepříliš útulné půdě. Stěny i strop zakryli vlněnými dekami, po zemi rozmístili staré kožešiny málo známých zvířat z jihovýchodních oblastí okolo Jezeremu.
Byly to čtyři dny a tři noci, co tomu náhoda chtěla, a ti tři se potkali v jednom z utajených podniků. Julius, který chtěl předat depeši a zmizet, a Vicram zapíjející spolu se svým pobočníkem Robertsonem hořkost zmaru a spřádající chabé plány na to, jak získat zpět vše, co bylo ztraceno. Nyní se společně skláněli u nízkého stolu nad plánem ostrova. Cora, jež vyhledala Julia coby jedinou známou tvář v nyní již cizím městě, sledovala oknem ve vikýři opar končícího dne a nekonečný déšť. Venku panoval třeskutý mráz, jaký nikdo nepamatoval. Přesto se déšť neměnil na vločky a ty na sníh a závěje, které by větrnice svými chamtivými prsty formovala do hladových jazyků lačnících po poutnících. Stejně jako je odlišné složení slz radosti a slz smutku, stejně tak se lišilo složení tohoto deště. Neměnil své skupenství, nestával se pevným, jen stékal, a vše, co mohl, odnášel s sebou.
„Poslední den,“ odtušila Cora jakoby nic, ale nikdo z mužů její slova neslyšel nebo jim zkrátka nevěnoval pozornost. „A pak dvacet osm dní a osm úderů dlouhá noc,“ dodala po chvíli, a to už se k ní otočil Julius se zamračeným výrazem.
„Co to říkáte?“ zeptal se a v dlaních přitom svíral smaltovaný hrnek s vývarem ze sušeného masa, nudlemi z krámu z Vicztaryho čtvrti a především s oky rybího tuku na hladině, které mu asi jako jediná ingredience dodávaly na jakés takés chuti.
Cora se na něj otočila. „Jednou za mnoho stovek nebo snad i tisíc let, nikde není psáno, kdy přesně, se poloosa našeho světa nakloní o něco víc, dráha, po níž obíhá okolo Slunce, se protáhne a nastane to, co se ve svazcích Předchůdců nazývá Nachová temnota.“
Julius nerozuměl tomu, co říkala, ale matně si uvědomoval, že o něčem podobném snad kdysi slyšel vyprávět svého přítele Vredevera u sklenice falešného vína.
„Myslíte zatmění Slunce?“ zapojil se do hovoru chraplavým hlasem Robertson. Už několik dní ho sužoval nepříjemný kašel, ale horkost ani jiné obtíže se naštěstí nedostavily.
„Ne, mám na mysli Nachovou temnotu,“ odvětila stroze Cora. „Na oblohu již vychází Měsíc v novu, ale Slunce se dosud neskrylo. Přestává se střídat den a noc, jen sem tam se na obloze objevují nachová mračna,“ ukázala prstem přes okno ven k obloze. „Vše je jinak, po ní se řád věcí mění, přichází panika a chaos.“
„A vy takové pohádce věříte…,“ zasyčel sarkasticky Vicram. Výraz ve tváři měl opět zastřený účinky váčku s fistechem, který nervózně převaloval mezi zuby.
„Je to jen dávno zapomenutá povídačka pro malé děti. Nemile mě, slečno Morrowind, překvapuje, že tak vzdělaná žena jako vy něco podobného vůbec zmiňuje…,“ podotkl zachmuřeně Robertson.
Cora se na něj ostře otočila. „A mě překvapuje, že vy se svými zkušenostmi a výcvikem nedáváte na obsah dětských povídaček větší důraz!“
Vicram se uchechtl. „Nikdo se s vámi nechce hádat. Osobně jsem upřímně nadšen, že u vás po všech těch dnech zaznamenávám alespoň nějakou emoci…“
Cora jen sklopila hlavu, zasažena do svého nejslabšího místa.
„Má pravdu,“ zašeptal po chvíli ticha Julius. „Nevím, co znamenají ty povídačky, ani legendu neznám, ale Slunce i Měsíc jsou na nebi takřka vedle sebe. A mračna v barvě nachu,“ ukázal prstem přes okenní tabulku.
„A společně i nadlouho zmizí,“ doplnila ho Cora tichým hlasem, oči sklopené.
„Do prkna, nikdy mě nenapadlo, že…“ Větu už ale nedokončil – Robertsonovi vystřelila ruka se zdviženým ukazovákem před ústa – Vicramova bledá tvář a zakalené oči se projasnily, Cora splynula s jedním z mnoha stínů a Julius nechápavě zvedl obočí a ruka mu instinktivně sjela k opasku se zbraní.
Robertson kývl do prostoru pod sebou a zašeptal: „Někdo je uvnitř.“
Na muže jeho věku se překvapivě lehkými kroky přesunul k trubce, která trčela zhruba uprostřed pokoje, a opatrně k ní poklekl. Uvolnil zarážku, otočil kusem kovu pomalu okolo osy, z kapsy vytáhl lesklou destičku, přeleštil ji lemem kabátu a vložil do horní části jednoduchého periskopu. A v destičce se okamžitě objevil obraz z prostoru pod nimi. V příšeří dlouho nedokázali rozpoznat víc než naprosté a dokonalé nic, ale pak se jako olejnatá louže rozlil po podlaze světnice nepřirozeně dlouhý a úzký stín. Silueta kontrastovala s osvětlenou plochou, dlouhé ruce podél úzkých boků a dlouhých nohou, hlava vpitá do stínu halícího zbytek místnosti. Juliovi se vybavily staré vzpomínky a dech se mu okamžitě zrychlil. Pistoli s krátkou hlavní opatřenou tlumičem již třímal v ruce a nyní ji bez váhání odjistil. A ano, v tomto případě by použití tohoto druhu zbraně bylo naprosto marnou snahou. Ale co na tom. Staré vzpomínky byly zpět, byť zastřené mlhou času, přesto stále více než znepokojivé, stejně jako bytost pod nimi. Noční tvorové. Někdo na ně věřil, někdo se snažil přesvědčit sám sebe, že nikoli, ale všichni z nich měli strach. A Julius věděl, že existují, setkal se s nimi již dříve, byť na několik okamžiků. A přežil. Z nějakého nepochopitelného důvodu ho nechali jít. Ale zde? V srdci Středového města? Jak by překonala monolitická opevnění a sílu konstruktů? Opravdu se věci daly tak rychle do pohybu?
Silueta pod nimi se pomalu pohnula, vypadalo to, že se rozhlíží. Vicram jen bez hlesu pootevřel ústa. Nevěřil. Alespoň dosud ne. Ale zároveň slyšel dost na to, aby si všechno spojil, a nyní si tak přitáhl kabát blíž k tělu. A ve stejnou chvíli se pohnul i tvor pod nimi – posunul se o kousek vpřed – a rázem se deformace jeho stínu vytratila. Julius vydechl. Žena. Malého vzrůstu, do tmy zasvítily až nepřirozeně bílé vlasy. Rozhlížela se ze strany na stranu, lampou v ruce opisovala mihotavý půlkruh, až bez většího váhání přešla k vysokému kredenci v rohu a s naprostou jistotou povytáhla šuplík, pak druhý, třetí, první vrátila na původní místo, povytáhla čtvrtý – otevírací sekvence, kterou měl znát jen Robertson. V masivním kusu mobiliáře několikrát cvaklo, žena ho bez větší námahy odsunula do strany a odkryla příkré schodiště. Stejně rychle, jak zmizela přihlížejícím z obrazu na kovové tabulce, se nyní objevila nahoře mezi nimi. Přes rovné bílé vlasy, které jí spadaly až na ramena, bylo zřejmé, že je stále velmi mladá. Drobná a křehká, přesto již ženská postava, jemná linka rtů, brada ve tvaru srdce i drobné dolíčky ve tvářích poseté pihami. Světle modrýma očima přejela z jednoho muže na druhého a ve stejnou chvíli, kdy se rozhodla udělat krok kupředu, se i zastavila – mezi bradou a ohryzkem jí kůži stáhla ocelová struna, jejíž konce omotané kolem dřívek svírala pevně v dlaních Cora, která nyní vystoupila ze stínu. Dívka vydechla, ale snad ani ne tak úlekem či bolestí, jako spíš překvapením. Pomalu roztáhla ruce v gestu, kterým se neznámému za sebou vzdávala, lehce rozevřela ústa, ale už neměla v plicích dost dechu na to, aby vyslovila byť jen slabiku. A pak se struna stáhla kolem hrdla ještě o něco víc, tkáně okolo zbělely a dívka se skácela k zemi.
* * *
„Fraya Wozniak,“ odpověděla. Přes nezáviděníhodnou situaci, kdy byla připoutaná v těžkém polstrovaném křesle, které sem donesli ze spodního patra, působila až překvapivě klidně. Snad jako někdo, kdo nemá co ztratit.
„Odkud jste znala kombinaci pro vstup?“ pokračoval v otázkách trpělivě Robertson, ale ti, co ho znali, v tónu jeho hlasu vycítili jistý druh nervozity.
„Nevím, opravdu nevím,“ odpověděla bez váhání, „zkrátka jsem ho uhodla. Prosím, vyslechněte mě…“
Robertson ji ale přerušil gestem ruky. „Nic není jen tak, nemůžete nevědět. Znovu se ptám…“
„Má nesmírně silnou intuici,“ přerušila ho Cora a prohlížela si dívku jako nějaký velice zajímavý sběratelský artefakt, a nikoli živou bytost. V tom pohledu bylo snad i něco, co by jeden mohl pojmenovat jako zalíbení. „Pokud bychom s ní pracovali u nás,“ na chvíli se odmlčela, „dokázala by jistě mimořádné věci. Takto je její talent rozvinutý jen částečně a je už nejspíš příliš stará na to, aby naplnila jeho plný potenciál.“
Fraya se na Coru nedůvěřivě pootočila. Tak jak na muže reagovala s klidem a rozvahou, přítomnost druhé ženy ji evidentně vyváděla z míry.
„Ne, nevidí mě,“ dodala ledovým a pro ni tak příznačným tónem v hlase Cora a svázaná dívka jen lehce polkla. „Jsem pro ni neviditelná, neví, co udělám za zlomek vteřiny, necítí mou přítomnost. Fyzicky samozřejmě ano, ale jsem pro ni jen obraz bez podstaty.“
„Vidí budoucnost?“ zbystřil Vicram a zaujatě poposedl.
„Budoucnost ne. Jsou to jen zlomky vteřiny. Potkala jsem takové jako ona. Ale ještě nikdy ne tak moc obdarované. Skutečně škoda.“
Julius si povzdechl a obrátil se k dívce. „Připustíme, že jste kombinace neznala. Dobrá. Tak proč jste sem přišla?“ zapřel se o židli, která pod jeho vahou lehce zavrzala.
„Potřebuji na sever. Hledala jsem cestu z města, ale žádná z něj nevede. A pak mě kroky dovedly až sem. Nevím proč.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušil až Vicram, poté co do sebe obrátil další skleničku falešného vína. „A ty si myslíš, že my také míříme na sever… A víš ty co? To je ale štěstí a náhoda! Máš pravdu! A víš taky, proč tam směřujeme? Co všechno ještě víš?“
„Vím jen, že mě sem dovedly mé kroky. Nevěděla jsem, kam jdu, za kým, opravdu ne, věřte mi, prosím,“ zopakovala Fraya bez sebemenšího zaváhání. „Chodila jsem městem křížem krážem a doufala…“
„Co hlídky?“ odtušil Julius. „Ty si tě nevšímaly, nechaly tě jít?“
„Vyhýbala jsem se jim.“
„Kolik ti vlastně je?“
„Bylo mi sedmnáct.“
Vicram pokýval teatrálně hlavou. „Krásný věk. Tak se nám svěř, proč tam musíš ty? Povídej…“
„Musím se pomstít.“
Její odpověď bez sebemenšího zaváhání byla až mrazivá, jen Vicram se znovu potutelně zasmál – s alkoholem a fistechem to dnes opět přehnal, ale zároveň bedlivě pozoroval dívčiny reakce a byl zaujatý jejími odpověďmi. „Pomsta, pomsta! Už je to tady za-se!“
Julius si nad jeho chováním jen tiše povzdychl a raději dívku pobídl, aby pokračovala.
„Pilíře. Vzaly mi rodinu. Rodiče i sourozence.“
Vicramův výraz se spolu s její odpovědí změnil. Koutky úst ohnuté do křivého úsměvu se srovnaly, zvážněl. A znovu se natáhl po lahvi se zakalenou tekutinou, ale Julius ho velmi mírným, přesto jasným pohybem zastavil.
„A Pilíře najdeme na severu? Jak jsi na to přišla?“ Soustředěně ji pozoroval. „Proč si myslíš, že na severu…“
„Nevím. Ani vy jistě netušíte, kde sídlí. Nikdo z vás je nikdy nespatřil, nikdo z vás je nikdy neslyšel. Jen se více či méně podvolujete jejich nařízením, řídíte se Dohodou. Pilíře mi vzaly rodinu, poslaly ji na Svátek Bříz na jistou smrt na daleký sever. V tomhle městě mi už nezůstalo nic. Poslední z příbuzných a přátel jsou pryč, jsou s nimi, se Svitem. Už nemám nic. Chci se pomstít.“
„Kdo ještě dnes drží Svátek Bříz?“ podivil se Vicram. Byl to výjimečný okamžik, svátek ohlašující začátek jara, začátek té lepší části roku pro občany Severního dne. V ten den každý obdržel svou obálku. Se vzkazem, úkolem, upomenutím. Malým dětem tyto do březové kůry uložené lístky psali a následně předčítali jejich vlastní rodiče. V čem být poslušnější, v čem se zlepšit, jak se chovat k sourozencům. Ale po dovršení zletilosti již psaní chodila neznámo odkud. Ano, tradovalo se, že je píšou přímo Pilíře, ale dnes se jejich obsahem řídil již jen málokdo. Nedodržování pokynů nebylo nijak vynucováno, či dokonce trestáno, a vedle toho se jednalo spíše o jednoduché a často i účelné rady než konkrétní zadání toho, kdo a co má vykonat, jak tomu bývalo kdysi po příchodu Prvních osadníků před dvěma sty lety.
„Moje rodina na Dohodu a pravidla vždy velmi dbala…“
„Co stálo v dopisech tvé rodiny?“ zeptala se dívky Cora, která dlouhou dobu jen tiše přihlížela.
„Otec s matkou i obě sestry dostali stejný vzkaz a stejnou mapu. Měli se vydat na sever. Pilíře si je vybraly. Ale z té cesty se nikdy nevrátili, neposlali vzkaz, vůbec nic – a uběhl už víc než rok.“
„A tvůj vzkaz?“ vyhrkl Vicram.
„Žádný dopis jsem na Svátek Bříz nedostala. Dlouho jsem se s matkou přela, chtěla jsem je následovat, ale zakázala mi to.“ Na chvilku jako by jí došla slova, než tichým, ale rozhodným tónem pokračovala: „Musím na sever. Vím, že je nenajdu živé, nejspíš je nenajdu vůbec, ale musím to zkusit.“
Cora přistoupila ke stolku, rozvinula mapu a opatrně Fraye uvolnila spoutané ruce. „Ukaž nám, kam listy tvou rodinu poslaly. Severní teritoria zabírají skoro polovinu ostrova…“
„Alespoň část cesty, pak půjdu sama…,“ řekla prosebně, potom se v křesle napřímila, srovnala na stole už notně ohmataný arch a bez většího váhání prstem ukázala do bodu daleko na severovýchodě. „Sem, sem je poslaly…,“ rozhlédla se po ostatních, kteří stáli nad ní.
Robertson s Juliem si vyměnili neklidný pohled, Vicram zkřížil ruce na hrudi. Mohla to být náhoda?
„Prosím, můžu jít s vámi?“
