Na špatné straně

Ruharové nás napadli na den Kryštofa Kolumba. Každá země měla pro ten den svůj název, ale obecně se vžilo právě tohle, den Kryštofa Kolumba. Asi to dává smysl. Jen jsme si tak existovali, nevinně se na naší malé modré kouli vznášeli ve vesmíru jako domorodí Američané v roce 1492 a najednou se na obzoru objevily lodě technologicky pokročilejší, agresivní kultury, a bylo. Pryč jsou staré dobré časy, kdy se lidé zabíjeli jen mezi sebou. Takže den Kryštofa Kolumba. Sedí to.

Když se ranní nebe zatřpytilo tím, co byly, jak jsme později zjistili, válečné lodě Ruharů, které vpadly na naši oběžnou dráhu, přemohla nás zvědavost. Když začalo orbitální ostřelování elektráren, rafinerií, továren a dalších průmyslových oblastí po celé planetě hypersonickými šipkami z kolejnicových děl, šokovalo nás to.

Osobně jsem se definitivně vylekal, když bojový transport Ruharů spadl z nebe a sklouzl se přes bramborové pole za mým rodným městečkem v severním Maine.

Došlo k tomu v pondělí ráno na začátku října, na svátek Kryštofa Kolumba v Americe. Dostal jsem opušťák z armády a navštívil rodiče. Dal jsem si pauzu potom, co se můj prapor vrátil domů z mírové mise v Nigérii. Práce na hovno, byl jsem rád, že jsem doma ve Státech.

Dovolená skončila vypálenou čárou na nebi, když mi ruharský transport přeletěl přímo nad autem. Udělal oblouk nad jezerem, zabodl se do Olafsenovic bramborového pole, a dokud se jeho čumák napůl nezabořil do rybníku, vyhazoval do vzduchu hlínu i brambory. Minutku se s ječením motorů kýval ze strany na stranu, pak se vznesl a letěl nestabilně nízko nad stromy k centru města, zatímco se z jeho spodní strany kouřilo.

Naši údajní spojenci Kristangové si myslí, že útočný transport Ruharů byl poškozen během sestupu z orbity, a nedostal se tak k cíli, protože tohle je jediné vysvětlení ruharácké invaze do Thompson Corners v Maine.

Do háje, ani já jsem tu už nechtěl být, proto jsem se přidal k armádě. Moje rodné město je docela fajn, ale není prostě ničím zvláštní. Jsou tu brambory, dobytek, ovce a další farmářské záležitosti, to jo, a pár lidí jako můj táta má práci ve velký papírně dole v Milliconack. Mohli jste se protloukat životem kácením a prodejem dřeva, prací loveckého nebo rybářského průvodce, nějakými těmi svářečskými melouchy bokem, zhruba tak. Nikdo v severním Maine se nespoléhá na jedinou práci. Thompson Corners zkrátka není klíčový, důležitý strategický cíl, na který by si vojenští plánovači vzpomněli, když se rozhodují, kam z orbity poslat bojový transport s asi tuctem těžce ozbrojených vojclů.

Ruharský oddíl, ti roztomilí, chlupatí a vousatí parchanti docela určitě čekali, až se jejich transport konečně zastaví smykem na trávníku před základkou uprostřed města, otevřeli dveře, okouzleně čuměli na dechberoucí panorama Thompson Corners a zeptali se pilota, kde to k čertu jsou. Vojáci jsou vojáci, ať už mají chlupy, kůži, nebo šupiny. A tak Ruhaři logicky hodili raketu na nejviditelnější budovu v okolí, sklad brambor, a skutečně působivě ho zlikvidovali. Chci říct, že ho rozmrdali na kusy. Fakt museli mít něco proti bramborám. Pak zničili dva mosty přes řeku Scanicutt. Železniční most a starý betonový most, po kterém vedla dálnice a stál tam od dob Rooseveltova plánu na snížení nezaměstnanosti ze třicátých let dvacátého století.

Hodně pršelo a hladina řeky stoupla, takže bez mostu jsem se mohl dostat do města jedině přes Woodford, kde se dala přejet řeka. Z bláta do louže, protože silnice byly ucpané spoustou aut a stovka ostatních lidí dostala v panice stejný nápad jako já.

Když jsem viděl přilétat tu útočnou loď, kouřící a mířící do středu Thompson Corners, už jsem seděl v pick-upu rodičů a jel do města vyzvednout sestru od kamarádky. To se dělo deset minut potom, co byla zasažena první místa. Rádio oznámilo, že guvernér právě vyhlásil stav nouze, a všechny přesvědčovalo, aby zůstali v klidu. Pak šlo veškeré spojení do háje. Žádné rozhlasové vysílání, žádný mobilní signál, žádná televize, žádná elektřina.

Nečekal jsem na instrukce, měl jsem v plánu vyzvednout ségru, dostat se domů a tam se s rodinou zabarikádovat, dokud nezjistím, co se to sakra děje. Za sedadlem ležela tátova lovecká brokovnice a krabice nábojů dobrých tak na lov křepelek. Tady je jasně vidět, jak mi to v to ráno myslelo. Moje armádní výstroj včetně pušky zůstala na základně Fort Drum ve státě New York. Byl jsem přece na dovolené.

Když jsem přejel kopec, uviděl jsem zničené mosty a málem vrazil do stojících aut, která se snažila dostat do města stejně jako já. Bill Geary, dobrovolný hasič a kapitán Mainské národní gardy ve výslužbě, organizoval lidi, kteří pojedou do Woodfordu a dostanou se do Thompson Corners po staré požární cestě.

Já jsem jako hovado zakřičel, že můj truck má náhon na všechna čtyři kola. Náhon 4 × 4 mají v severním Maine skoro všichni, i kdyby šlo jen o staré otřískané subaru. Protože jsem byl poslední, otočili mě jako prvního a tři týpci, jimž auto zahučelo do strouhy, si naskočili. Vyrazili jsme za řevu motoru jako kavalerie, která ve filmu přijíždí na pomoc.

Než jsme se prodrali dopravou na mostě a dokodrcali do půlky neudržované lesní cesty k městu, Ruhaři už centrum Thompson Corners zajistili. Město bylo prázdné, protože nikdo nečekal na pozlacenou pozvánku k odchodu. Jeden ze šerifových mužů zpanikařil a vypálil několik ran ze služební devítky, takže se Ruhaři naštvali a rozstřelili shellku, kde se schovával, něčím, co vypadalo jako protitanková střela.

Od té doby jsem už viděl Ruhary zblízka mockrát. Ne, nežerou lidi. A ne, nezabíjejí mimina. Klidně si té propagandě věřte, jestli chcete, ale vím, co jsem viděl. Kdyby ten šerifův chlap nezačal střílet, Ruhaři by nejspíš u nás ve městě nezabili jediného člověka. Neměl jsem jim to za zlé. Kdyby se někdo snažil střílet na mě, taky bych to do něj napálil raketou. Vím to, protože jsem v Nigérii udělal to samé.

Brána Lesní služby na lesní cestě byla zamčená a my ztratili pět minut, zatímco ji týpek o tři auta před námi zkoušel rozstřelit brokovnicí. Překvápko! Lesní služba předvídala, že by to někdo mohl zkusit, a brána se ani nehnula. Někdo jiný do ní nakonec najel a zlikvidoval jak bránu, tak chladič svého auta. To pak museli odtlačit z cesty, abychom se my ostatní mohli protáhnout kolem.

Ano, ano, každý má z toho dne historku. Tohle je ta moje, takže sklapněte a poslouchejte. Jedna věc, kterou jsem zjistil, byla, že vojclové Ruharů jsou stejní jako všichni vojclové po celý galaxii. Chtějí mít bitvu za sebou a zalézt zpátky do kasáren, nebo v jejich případě do nor. Jestli jsem je nesnášel? Sakra že jo, ale nemyslel jsem si, že chtějí zabíjet lidi. Teda kromě nějakých těch vedlejších ztrát.

Ať už bylo jejich cílem na Zemi cokoli, tyhle oddíly minuly své přistávací zóny a snažily se, aby ze situace vytěžily to nejlepší. Všichni by na tom byli mnohem líp, kdyby tihle Ruhaři zůstali s prstem v nose sedět v tom svým porouchaným transportu, kdyby si zavolali ruharskou verzi odtahovky a počkali na ni.

Jenže bojové operace takhle nefungují. Na každé misi se něco posere. Přizpůsobíš se tomu a děláš, co můžeš, abys splnil úkol.

Tahle skupina Ruharů se rozhodla, že je jejich cílem zajistit okres Penobscot, ať už to dávalo smysl, nebo ne. Kristangové nám řekli, že Ruhaři nejspíš plánovali zničit naši průmyslovou infrastrukturu a srazit nás zpátky do doby kamenné, abychom pro ně nebyli hrozbou. Jestli tohle je pravda, pak se přistáním v Thompson Corners o pár set mil sekli. Kristangové říkali do značné míry pravdu o tom, proč na nás Ruhaři zaútočili, i když lhali prakticky o všem ostatním. K tomu se ještě dostanu.

S Ruhary bychom vůbec bojovat neměli, nejsou to naši nepřátelé. Těmi jsou naši spojenci…

Vezmu to radši od začátku.

* * *

Jmenuju se Joe Bishop, a když Ruhaři napadli Zemi, bylo mi dvacet a pracoval jsem jako specialista v armádě Spojených států. Než jsem narukoval, měl jsem trochu delší vlasy, než je průměr, v neurčité barvě mezi blond a hnědou, což jsem podědil po mámě. Ona té barvě říkala myší šeď, a kam moje paměť sahá, barvila si je na zlatou blond.

Modré oči mám po obou rodičích a moje výška sto devadesát je rozhodně z tátovy strany; mamka měří bez bot stěží sto šedesát. Na střední jsem hrával baseball, americký fotbal a na křídle v basketu, i když toho jsem ve čtvrťáku už nechal. Abych pravdu řekl, nebyl jsem žádná hvězda ani v jednom. Tvrdě jsem dřel, tým byl pro mě na prvním místě a vyhráli jsme docela dost zápasů. Když pak byl čas posílat přihlášky na vysokou, nevěděl jsem, kam chci jít nebo co bych si přál dělat, až budu dospělý. Teda kromě toho, že jsem nechtěl celý den sedět u stolu. A hodlal jsem vypadnout z Thompson Corners.

Táta byl pár let u letectva, pak pracoval jako mechanik v záloze. Něco podobného dělal i v papírně. Rád pracoval rukama a opravoval věci, a já vlastně trochu taky. Peněz jsme moc neměli a nechtěl jsem spadnout do dluhů kvůli studentským půjčkám, takže armáda mi zněla dobře.

Narukoval jsem, protože jsem chtěl sloužit své zemi a protože armáda mi měla zaplatit vejšku. Taky se mi líbil ten životní styl. Miloval jsem čas strávený venku, táboření, lov, rybaření, vandrování nebo sjíždění vody. Výcvik byl drsný, to jo, ale nic, co bych nečekal. A cítil jsem hrdost, když jsem se dostal ze záklaďáku a přidělili mě, kam jsem chtěl: k 10. „horské“ pěší divizi ve Fort Drum, ve státě New York. Mírová mise v Nigérii nebylo něco, co jsem si přál, ale dostali jsme rozkaz, a tak jsem šel. Překvapilo mě, že součástí mírové mise je zabíjení tolika lidí, ale tak to holt chodí.

Teď už víte, proč jsem ležel pod keřem na vrcholu malého hřebenu, ze kterého byl výhled na střed mého rodného města, a čuměl na tu poškozenou ruharskou transportní loď. Ležel jsem tam a snažil se přijít na to, jestli bychom měli něco udělat, a případně co.

„To je fakt zatraceně velkej křeček, Bišáku, nekecals,“ řekl Tom Paulson, když mi vrátil dalekohled. „Co budem dělat?“

„Ještě nevím. Nech mě přemejšlet.“ V okolí města žila spousta vojenských veteránů. Jeden tu byl se mnou, akorát že Tom před dvaceti lety sloužil jako zásobovač u námořnictva, zatímco já byl u pěší armády a měl jsem čerstvé zkušenosti z aktivního nasazení. Asi dávalo smysl, když ostatní čekali, že budu mít nějaké nápady. Věděli, že jsem v Nigérii bojoval, ale bojovat s neorganizovanými militantními fanatiky v buši je něco úplně jiného než se v rodném městě pustit do obrovských vesmírných křečků.

„Do háje, kde jsou všichni ti magoři do zbraní, když je člověk pro jednou potřebuje? Tohle je všechno, co máme?“ podíval jsem se vyděšeně na sbírku loveckých pušek, brokovnic a zbloudilé 9mm pistole. V Thompson Corners měl nějakou zbraň každý, protože všichni chodili na lov nebo aspoň potřebovali od zahradních krmítek odhánět medvědy. „No tak, nikdo nemá na půdě starou M-60? Nebo aspoň ákáčko?“

„Kruci, Bišáku, když jdu na losa, chci ho pak sníst, ne ho rozsekat na maděru,“ řekl Tom. „Lovecký lístky nejsou levný.“

„No jo, no jo, vždyť já taky.“ Zase jsem se dalekohledem zadíval na křečky, kteří patrolovali v ulicích. Na tmavý kouř, který za městem stoupal z hořícího bramborového skladu vedle železnice. Na křeččí loď nebo výsadkový člun nebo pěchotní útočné něco, kdoví, jak tomu říkali. Bylo to neohrabané a hnusné a připadalo mi, že to má sílu i s pochroumaným čumákem, ohnutým křídlem a tenkým pramínkem bílého kouře stoupajícím tomu z břicha, zatímco si to dřepělo na trávníku před základkou.

Křečci. Říkáme jim i jinak, krysy, kuny, hlodavci. Ale protože mají jemnou zlatou srst, kulatý obličeje a vousky, fakt nejvíc připomínají křečky. Akorát že křečci nejsou sto osmdesát centimetrů vysocí, nestojí na zadních, nenosí neprůstřelné vesty, helmy, ochranné brýle a pušky, co vypadají jako ztělesnění zla. A nespouštějí se v útočných člunech z orbity. Tedy aspoň pokud je mi známo. Ale co já vím. Nikdy jsem křečka neměl. Nevěděli jsme, že jsou to křečci, dokud si jeden, který stál ve výstupu z lodě, podle chybějící zbraně asi pilot, nesundal helmu, nevytáhl něco z kapsy a nezačal to jíst.

Seřvali ho a nasadil si helmu zpátky, ale my jsme stihli zahlídnout jeho chlupatou hlavu a křeččí uši. Tedy, nebyli to úplně křečci, ale dost se jim podobali.

Susie Tobinová zvedla pohled od zaměřovače lovecké opakovačky. „A co lom? Tam mají dynamit, ne?“ Susie měřila asi sto padesát centimetrů, učila na krajské střední, a když jste se na ni podívali, nenapadlo by vás, že starou pušku vyřazenou z armádního skladu vůbec uzvedne. Ale já viděl jelení parohy, který měla pověšený na jižní straně stodoly, takže stopro věděla, jak ji použít.

„Co bysme dělali s dynamitem?“ odfrkl si Diego. „Jakože doběhnem k tý jejich lodi a hodíme ho dovnitř dveřma? Nedostaneš se k tomu ani na sto metrů, než tě oddělaj.“

„Susie má pravdu,“ řekl jsem, když jsem si vzpomněl, jaké peklo jsme zažívali v Nigérii kvůli podomácku vyrobeným bombám. Na silnicích znamenaly fakt problém, ale extra nebezpečné byly, když jsme hlídkovali ve vesnicích s omezeným výhledem a spoustou míst, kam se taková bomba dala schovat. Když jsme hlídkovali tak, jako to právě předváděli křečci. V párech kontrolovali budovy v centru, které v případě Thompson Corners nebylo nic moc.

Mohli byste si myslet, že na svátek Kryštofa Kolumba byla ve městě během návštěvy Ruharů spousta turistů. Jestli si tohle opravdu myslíte, tak jste nikdy neměli to štěstí moje město navštívit. Den Kryštofa Kolumba je v Nové Anglii velký svátek, kdy se lidi chodí koukat na listí. Víkend, kdy měšťáci z jihu vyrazí na venkov, aby se podívali na barevný lístečky na stromech, přespali ve starobylých malých penzioncích a hotýlcích a udělali spoustu fotek.

V naší části Velkých severních lesů nějaký turisti jsou, ale na listí nekoukají. V tuhle roční dobu tady už spousta stromů listí shodila. Navíc naše část Maine je dost placatá a borovice barvu nemění. Lidi sem jezdí na vodu, rybařit, lovit a prohánět se na sněžných skútrech. Na začátku října se nic moc z toho dělat nedá a děcka měla k tomu ve škole volno, takže při nouzovém ruharském přistání bylo město dost prázdné.

V tom jsme měli zatracenou kliku, protože jsem si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby byla základní škola v provozu, když Ruhaři město ovládli. Ani jsem si ale tenhle scénář představovat nemusel. Už jsem ho viděl ve filmu Rudý úsvit. V tom dobrým, co natočili za prezidentování Reagana, ne v tom pitomým, kterej udělali později.

Dostal jsem nápad. „Susie, tvůj táta dělá v lomu, ne? S Tomem seženete dynamit, rozbušky, dráty, prostě všechno, co potřebujem, abysme mohli něco odpálit na dálku.“ Já neměl ani potuchy o tom, jak něco takového udělat, protože jsem nikdy dynamitovou patronu neviděl.

„Diego, zůstaň tady a sleduj křečky, kde hlídkujou, a hlavně jak často procházej kolem starý radnice.“ V té dnes sídlila jediná restaurace v okolí a kancelář pojišťovny. „Stane, Deb, mrkněte, jestli nedokážete dole najít dodávku nebo truck, kterej by se nám povedlo nastartovat. Dost velkej, aby se dozadu vešlo pár lidí, a něco krytýho, aby nebyl nákladovej prostor otevřenej. Držte se na týhle straně města, snažte se nepřekročit Route 11, nebo vás křečci zahlídnou. Jestli něco najdete, odvezte to na Red Brook Road a nechte to tam. Potkáme se tady.“

„Oukej, Bišáku,“ kývl Tom. „Co podniknem?“

Ještě jednou jsem koukl na Ruhary, nemusel jsem o tom nijak přemýšlet a všiml jsem si rozložení jejich oddílu, kde ve městě hlídkují a kde mají obranné pozice kolem své lodi. „My půjdeme k zubaři.“

* * *

„To si ze mě děláš srandu,“ vyhrkl jsem.

„Bišáku,“ bránil se Stan, „tohle je to nejlepší, co se nám povedlo najít. Je to buď tohle, nebo starej Dodge Neon.“

„Zdá se, že většina lidí nasedla do aut a rychle zmizela. Na týhle straně řeky moc aut nezůstalo,“ dodala Debbie.

„To jo, jenže –“

Tom potřásl hlavou. „To se přece nedá, abysme jezdili v tomhle. Bojujeme s emzáckou invazí, nemůžeme jezdit v týhle… týhle věci.“

Musel jsem souhlasit. Jinak to byla až na jednu věc perfektní dodávka. Našli starý truck od FedExu, mechanicky v dostatečně dobrém stavu; pneumatiky měly vzorek, na podbězích bylo pár rezavých fleků, ale nic vážného. Měl velké zadní dveře, kudy mohlo rychle nastoupit nebo vystoupit několik lidí, a říkali, že jezdí i řadí dobře, žádné kvičení řemene nebo pištění brzd. Našli ho za servisem bratrů Davisových, kde mu předělali vnitřek, protože kromě řidičova sedadla bylo všechno vytrhaný. Jak říkám, dobrá dodávka, až na tu jednu věc.

Barney.

Barney, ten velký kreslený fialový dinosaurus s věčně nablblým úsměvem.

Na dodávce byl nakreslený Barney a Šmoulové, Mickey Mouse, jednorožci a spousta dalších postaviček. Kdokoli se rozhodoval, jaký postavy na auto nakreslí, se rozhodoval fakt zvláštně. Proč by Iron Man mával Šmoulům? A tam dole vepředu, u pravýho předního blatníku, je to Darth Vader, nebo se někdo pokoušel zakrýt rezavý flek černou základovkou a nechal se unést? Většinu postaviček nakreslili mizerně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že sedící Buddha je vlastně medvídek Pú. Medvídek Buddha? Jestli vám to ještě nedošlo, bylo to zmrzlinářské auto. Fakt směšné zmrzlinářské auto, u kterého jsem si byl jistý, že nemá povolení použít žádnou z těch copyrightovaných postaviček nakreslených na bocích. Jo, a taky místo známého loga Family Frost měla na sobě špatně vyvedený nápis Family Defrost. Rozmrzlá zmrzlina? Rozmražená a roztátá?

Tohle byla zcela jasně pokoutní zmrzlinářská dodávka, taková, u které jsem si představoval, jak potajmu projíždí předměstími, prodává prošlou zmrzlinu a snaží se vyhnout úřadům. Vyhnout se naopak nešlo obrovskému fialovému dinosaurovi na obou bocích a jeho vycpanému dvojčeti na kapotě. Ať už tuhle dodávku vlastnil kdokoli, musel Barneyho fakt milovat.

„Mohli bychom to narychlo přetřít,“ navrhl Stan.

„Tím nebudem ztrácet čas,“ zavrčel jsem. Taky se mi to nelíbilo, ale holt prostě máme tuhle dodávku. A půjdeme s ní do bitvy. „Křečci nevědí, co je Barney zač, třeba si pomyslí, že je to nějakej drsnej predátor.“ Sám jsem tomu nevěřil.

„Proboha!“ Susie zněla rozčileně. „Pitomí chlapi. Máte strach z toho, že budete jezdit v dodávce, na který jsou kreslený postavičky? Vzpamatujte se. Tu zatracenou věc budu řídit já. Joe, jaký je plán?“