Jošt: Stíny Brünburgu

Průchod územím polednic se skutečně obešel bez jakýchkoliv nepříjemností, přestože se Jošt nemohl zbavit pocitu, že jsou stále bedlivě sledováni. Rovan je hnal po cestě ostrým tempem a děti se mu mlčky podřídily. Po setkání s nestvůrami nebylo nikomu do řeči.

Kromě Piotra, který o nich nepřestával básnit. Još se tak dozvěděl, že polednice získaly svoje jméno proto, že je lidé nejčastěji vídali za jasných dní, za plného slunce. Právě tehdy horské divoženky číhaly na upracované dřevorubce, které lákaly do svých doupat.

„Nám babička říkávala, že polednice si chodí pro ty, co nechtějí po poledni spát nebo zlobí,“ přispěl svou troškou do mlýna Bruno. Ukázalo se, že i Jadzina, Halku a Elsi doma strašívali polednicí. Vzpomínky na dětství jen posilovaly touhu dostat se z místa co nejdřív pryč.

Přitom tam bylo krásně. Ty výhledy. A borůvkové keře obsypané plody, jen je sesbírat! Nikdo však neměl dost odvahy sehnout sea utrhnout si byť jedinou bobulku. I při nutných pauzách na pití se zbytek skupiny na žíznivce díval trochu škaredě.

Po průchodu branou Šeptajících skal se stezka alespoň trochu umoudřila. Zanedlouho přestala být nepříjemně kamenitá a příkrá a místy se dokonce rozšiřovala natolik, že po ní mohli jít i tři vedle sebe. Još si opět zul boty. Sice neměl kopyta jako Rovan, takže musel dávat větší pozor, kam šlape, ale i tak mu bylo opravdu mnohem lépe než v pochodkách.

Slunce už prošlo nejvyšším bodem své dráhy a také pěšina začala klesat z hřebene hory. Rovan poklepal těžkou holí na kůru jednoho ze smrků a sdělil svým svěřencům, že už jsou za hranicí teritoria polednic. Još sice nechápal, jak to zjistil, ale věřil mu. I proto, že zmizel ten nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Široká paseka, na niž chvíli poté vyústila jejich cesta, přímo lákala k občerstvení. Rovan jim tentokrát z brünburské kuchyně vytáhl hotové obložené chleby s drůbežím masem, jablka a košík švestek. Po jídle se zaprášilo. Jošovi připadalo, že kdyby měli ještě vařit, nejspíš si začnou hlady vzájemně okusovat kotníky.

„Najezte se pořádně, ať máte sílu na zbytek cesty,“ radil jim vcelku zbytečně Rovan.

„To víš že jo, a pak nebudu mít místo na ty dobroty, co nás čekají na Brünburgu,“ opáčil Bruno. „Brácha říkal, že hostina na zahajovací slavnosti stojí za to.“

Profesor se jen zasmál. „Když budeš hlady šilhat, sotva tam dojdeš.“

„Jen se neboj, už zbaštil tři chleby,“ prásknul na kamaráda Još a Bruno se na něj zaškaredil. Još vůbec nechápal, jak se do toho jeho hubeného těla vejde tolik potravy. Bruno měl místo žaludku nejspíš jen bezednou jámu.

„Ty seš fakt kámoš, Joši,“ zabručel Bruno a natáhl se ještě pro dvě švestičky na horší časy.

Po obědě vyrazili dál. Jadzin tvrdil, že viděl nad protějším kopcem prolétnout vogela, ale podle Joše to byl nejspíš jen mimořádně velký exemplář luňáka. Halka naříkala kvůli svému kotníku, Rovanovo kouzlo už jí nepomáhalo. Profesor nakonec s povzdechem a lakonickým

„Hlídej“ předal svoji těžkou hůl Piotrovi a vzal Halku na záda.

Odpoledne se rozestupy mezi jednotlivými částmi skupiny protáhly. Vepředu kráčel Jadzin a s ním nezlomná Elsi. Kus za nimi se s Rovanovou holí pachtil Piotr. Toho s odstupem následovali Još s Brunem.

„Myslím, že jí měl přece jen vyrobit to nosítko,“ poznamenal Još, když se otočil dozadu a viděl, jak daleko od nich profesor se zraněnou Halkou je. „Takhle se úplně strhá.“

„Hmm,“ zamručel Bruno.

„Děje se něco?“ zeptal se Još.

Bruno zavrtěl hlavou. „Ne, já jenom… Promiň. Jsem trochu nervózní z rituálu. Strašně nechci být živlovládce. Já vím, že skoro všichni chtějí být živlovládci, ale…“

Još mlčel, čekal, co z Bruna vypadne. On sám pořád nevěděl, jakou by si přál mít esenci. Byl přesvědčený, že nejspíš skončí jako živlovládce, protože je to z hlediska dědičnosti nejsilnější esence. A Bruno to měl v podstatě jisté, když byli živlovládci oba jeho rodiče.

„I můj brácha je živlovládce,“ připomněl Bruno. „Jestli já budu taky, bude si mě dobírat. A máma bude pořád řešit, jestli jsem stejně dobrej jako on. Naši nás mezi sebou furt porovnávají a já nechci, aby k tomu měli další příležitost.“

„Tak třeba živlovládce nebudeš,“ snažil se ho povzbudit Još. „Pořád jsou ještě tři další esence. A říkal jsi, že máte v rodině zemětepce.“ Zemětepecká esence byla poměrně běžná, i když většinou ne mezi těmi, kteří nastupovali na Brünburg. Tradiční zemětepecké rodiny preferovaly jiné školy.

„Jo, jenomže když nebudu živlovládce, tak nejspíš s tebou nebudu v jedné skupině, protože ty seš živlovládce určitě. Nechci přijít o jediného kámoše.“

„Jak jsi, prosím tě, přišel na to, že jsem určitě živlovládce?“ nechápal Još. Jistota toho tvrzení ho tak překvapila, že si nevšiml kamene v cestě a pořádně si nakopl palec. „Auvajs, do háje!“

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Bruno.

„Jo,“ zalhal Još přes slzy. Palec bolel jako čert. „Proč si myslíš, že jsem určitě živlovládce?“ zopakoval důrazněji. Ano, prarodiče z tátovy strany byli živlovládci, ale máma byla živosejka a esence máminých rodičů neznal vůbec, takže kdo ví – mohli být cokoliv.

„No, když po nás šly ty velesnovačky – teda když jsme si mysleli, že po nás jdou,“ opravil se Bruno. „Ten divný výbuch, tos udělal ty, ne?“

Još se zarazil. Vybavil si ten pocit, jak jím cloumá vztek, projíždí jím a hromadí se, a pak na to, jak otevřel oči a uviděl ty polámané stromy. Opravdu to vypadalo jako něco, co by provedla jeho divoká magie – i když od rozbitého hrnku a mírně opařené Margy bylo k té spoušti v lese hodně daleko. Možná, že Holberské výšiny zesilovaly kouzelnou moc.

„Myslím, žes vyvolal krátkou vichřici. Takže jsi zaručeně živlovládce,“ uzavřel Bruno.

„Nejspíš jo,“ souhlasil Još opatrně. Uvědomil si, že je z toho maličko zklamaný. Asi by byl nakonec radši živosej po mámě. Ne že by ho tolik bavilo léčitelství jako takové, ale k živé složce přírody měl o dost blíž než k větrným proudům a ovládání vod. Jestli je opravdu živlovládce, bude to další důvod pro srovnávání s tátou.

Žaludek se mu při té myšlence úplně sevřel. Chápal, že se Bruno bojí „soutěžení“ se svým starším bratrem, ale byl přesvědčený, že on sám to má mnohem horší. Zase se na Brünburg těšil o něco míň.

Následujících několik hodin cesty strávil pochmurným mlčením a nimráním se ve vlastních nejistotách. Ani si pořádně nevšiml, kdy vyšli ze stínu lesa mezi louky, na nichž se spokojeně pásly krávy, ovce a kozy. Minuli několik malých osad, spíš shluků stavení než opravdových vesnic, a kousek od jedné z nich taky houf bosých dětí, které hnaly na pastvu hejno macatých hus. Zapadající slunce zatím vykouzlilo na obzoru nádherné červánky, ale ty Još příliš nevnímal. Teprve Elsin nadšený hlas ho přiměl vystrčit nos z pomyslné ulity.

„Podívejte se! To je paráda! Vidíte to? Tak vidíte to?“

V dolině pod nimi zpoza kopce vykouklo město. Bylo o dost větší než Ragga – a už z dálky Još poznal, že je vybudováno ze světlého kamene. Domy v Razze byly většinou dřevěné.

„To je Brünburg!“ téměř vykřikl Piotr. Oči mu svítily skoro stejně nadšeně, jako když poprvé mluvil o pravlcích. Jošovi přišlo neuvěřitelné, že už jsou tak blízko. Vždyť teprve před třemi dny se snažil uprosit Helge, aby s ní místo studia mohl škrábat brambory v hostinci. A teď se díval na Brünburg. Jak zapadalo slunce, na jeho ulicích se pomalu jedna po druhé rozsvěcovaly pouliční lampy. Měly zvláštní, mírně nazelenalou barvu a Joše napadlo, jestli náhodou nefungují napodobném principu jako taurské studené louče.

„Vidíte už naši školu?“ zajímala se Halka. Još lyceum spatřil ještě dřív, než stihl kdokoliv odpovědět. Vlastně ho nešlo přehlédnout. Rozsáhlý areál nejstaršího lycea pro mágy v Ogradeně se rozkládal na vrcholu kopce nad městem a jeho mocné kamenné věže čněly vysoko do nebes. Još o brünburské škole dosud uvažoval jako o starém hradu, ale teď, když ho viděl na vlastní oči, musel své mínění poněkud upravit.

Ano, kdysi to byl hrad. Teď se jednalo o podivný slepenec budov vystavěných v různých obdobích a architektonických slozích, které propojovala řada krytých dřevěných můstků. V samém centru areálu stála mohutná kamenná věž, o níž Još věděl, že je nejstarší částí hradu. Věži se říkalo Středová a nacházelo se v ní sídlo ředitele. K západnímu křídlu, které k ní těsně přiléhalo, byla přilepená další významná stavba – kaple Tří světů, vrcholné dílo maxmiliánské stavitelské epochy s extrémně zajímavou sochařskou výzdobou. Ostatní části lycea nepoznal, zas tak důsledně jeho mapu nezkoumal. Zaujala ho však rozsáhlá školní zahrada a také stáje, chlévy a výběhy pro magická zvířata i běžný dobytek, které se rozkládaly pod hradním komplexem mimo původní hradby.

Još hleděl na místo, které mělo být až do zimního slunovratu jeho domovem, se smíšenými pocity. Cítil obavy a nejistotu, ale i hrdost, hrozně moc hrdosti, že to dokázal. Zvládl čavargy stejně, jako je kdysi zvládli jeho rodiče, rodiče jeho rodičů a koneckonců i jejich rodiče. Ten pohled na Brünburg ho se všemi dřívějšími generacemi propojoval. Ne tedy doslova. Još ve skutečnosti žádného ze svých biologických prarodičů nepoznal a u většiny netušil, kde studovali. Dědeček z tátovy strany umřel v Lasavierově vězení, babička přímo při souboji s týmž slavným černokněžníkem a máma byla odložené dítě, které si osvojila babička Andělyna – komu a za jakých okolností se narodila, nevěděla.

Přesto mu přišlo krásné představovat si, že všechny ty neznámé tváře kráčely stejnou stezkou jako právě teď on. Že se jejich nohy dotýkaly stejných kamenů a jejich ruce nervózně žmoulaly lem oblečení úplně stejně jako Još sám.

Přemítal, jak asi Brünburg vypadal v dobách, kdy byl jen kamenným hradem. Snažil se uhodnout, kterou z nověji působících budov postavili jako první a koho asi napadlo propojit je můstky a krčky. Doufal, že na některé z těch otázek najde odpovědi v knihovně brünburské školy. Na knihovnu se moc těšil. Z vyprávění rodičů věděl, že táta tam zrovna často nechodil, zato pro mámu to bylo jedno z nejoblíbenějších míst. S tetou Jalou tam dokázaly prosedět celé dny, zvlášť pokud nebylo vyučování a ještě k tomu pršelo. Když o tom máma vyprávěla, vždycky se tvářila zasněně a v jejím hlase se objevila směsice bezstarostného štěstí a současně hlubokého smutku. Kolik času tam asi bude trávit on?

„Na Brünburgu je prý největší knihovna v celé Ogradeně,“ řekl Bruno, jako by tušil, na co Još myslí. „Nemůžu se dočkat, až ji uvidím.“

Još se zazubil. Takže sám v té knihovně rozhodně nebude.

„Máma říkala, že je úžasná,“ prozradil Brunovi a ten jen spokojeně pokýval. Vypadal, že mu představa polic plných starodávných knih vlila do žil novou sílu. Přestože byl zpocený, rudý v obličeji a očividně velmi vyčerpaný, rychle vyrazil za ostatními.

Město se blížilo s každým krokem. Ve chvíli, kdy se před nimi jeho silueta poprvé objevila, šestice dětí rázem zapomněla na veškerou únavu. Elsi prakticky běžela – a dokonce i Halka, která se dosud nechala nést, seskočila navzdory svému nateklému kotníku na zem a pajdala k Brünburgu po svých.

Už byli jen pár set stop od městských bran, když je Rovan zarazil a mohutnou paží mávl doprava od cesty, kde pod rozložitým dubem čekala drobná žena v krizelnu. V ruce třímala zeleně zářící studenou louč.

Tvář čarodějky vypadala v zelenavém světle nepřístupně a vzdáleně – skoro jako by šlo o sochu vytesanou z kamene, a ne o živou bytost. Mágyně stála se zavřenýma očima a naprosto bez hnutí, jen tmavé kudrnaté vlasy prokvetlé stříbrem šedin se jí občas zavlnily ve vzduchu.

„Ale nazdar, Raiso,“ pozdravil ji Rovan přívětivě, když přišli blíž.

„To je profesorka Bershanská, děcka. Bude vás učit o magii života.“

Profesorka Bershanská otevřela oči. Tvářila se, jako by ji Rovan vyrušil z něčeho velmi důležitého.

„Máte zpoždění,“ zkonstatovala příkře. „Nějaké potíže?“

„Jen drobátko,“ odpověděl Rovan. „Jeden zrychtovaný kotník, napadení pravlky a nocleh v taurské osadě.“

„Kdo má potíže s kotníkem?“ otázala se živosejka věcně.

„Já,“ pípla Halka nejistě.

„Pojďte blíž, děvče. A zujte si tu botu.“ Halka ostýchavě vystoupila do popředí, rozvázala si tkaničku a opatrně vytáhla ovázaný kotník z vysoké kožené pochodky. „Sundejte i ten obvaz, ať na to vidím. Rovane, buď tak laskav,“ požádala a vrazila Rovanovi do ruky louč. Očividně se jí ráda zbavila; louč byla od pohledu těžká a maličká profesorka musela mít problém ji unést.

Halka odmotala obvaz z kotníku a vrhla na profesorku Bershanskou zahanbený pohled. „Asi trochu smrdí.“

„Ničí nohy nevoní po fialkách. S tím si poradíme,“ mávla čarodějka rukou, poklekla a vzala Halčino chodidlo do dlaní. Smaragdový usměrňovač na jejím zápěstí zazářil. „Je to jen pár natažených vazů.“ Prsty přejela po kůži a otok okamžitě zmizel. Halce se viditelně ulevilo.

„Děkuju,“ pípla.

„Není zač.“ Profesorka Bershanská vstala. „A nyní, přátelé… čas připravit se na ten velký okamžik.“ Znovu zelenavá záře usměrňovače.

Još svraštil obočí. Nevěděl jak, ale najednou si připadal jako čerstvě po koupeli. I jeho oděv, který na třídenní túře dostal pěkně zabrat, působil jako právě sundaný z prádelní šňůry.

„Pěkná práce, Raiso,“ usmál se Rovan uznale.

Profesorka mu úsměv oplatila, ale její další slova patřila budoucím studentům. „Vytáhněte z tlumoků své krizelny a všechna zavazadla pak odložte tady. Potom vyrazíte do školy.“

Šestice dětí bez výhrad shodila tlumoky ze zad a začala se v nich přehrabovat. Još měl svůj pečlivě složený a do tenkého hnědého papíru zabalený krizeln až na samém dně. Doufal, že bude vypadat aspoň trochu reprezentativně. Máma sice krizeln pečlivě opatřila protimačkacím kouzlem, ale i tak měl obavy, když malý úhledný balíček vytahoval ven. Zhluboka se nadechl a položil si jej na kolena. Jeho první krizeln. Dnes si ho poprvé v životě oblékne. Dnes se doopravdy stane mágem.

Najednou na něj padla vážnost toho všeho. Rozvázal tenkou šňůrku, rozbalil papír a přejel prsty po černém sametu. Když vstal, aby si ho oblékl, ucítil výraznou vůni levandulového škrobu, který máma použila při zpevňování vysokého límce.

Vedle něj se už do svého krizelnu soukal Bruno a bojoval při tom se čtveřicí spon na hrudi. „Zatraceně… Jak tahle věc funguje… Pitomý plášť…“ Na rozdíl od Joše oblékání prvního krizelnu nepovažoval za zásadní životní událost.

Još si opatrně přehodil plášť přes ramena a provlékl paže průstřihy. Krizeln byl maličko delší, než by si představoval, skoro ho táhl po zemi. Působil obyčejněji, než čekal. Nebyly na něm žádné výšivky, žádné vzory – jediné zdobení představovaly čtyři vodorovně umístěné spony, z nichž každá reprezentovala jednu z esencí. Još je všechny postupně zapnul. Nechápal, co dělalo Brunovi takové potíže.

I ostatní už byli oblečeni do krizelnů z černého sametu. Halka a Elsi si stáhly vlasy do vysoko vyčesaných drdolů a najednou působily mnohem dospěleji. Elsi měla v uších velké kruhové náušnice ze zlata. Tmavý krizeln podtrhl půvab její bezchybné bronzově hnědé pleti i uhrančivost černých očí. Jadzin vypadal v krizelnu snad ještě vyšší než obvykle, trpitelský výraz v jeho tváři se však nezměnil. Piotrovi byl krizeln očividně velký, měl vyšší límec než ostatní a navíc vypadal, že na něm dřív byly vyšité ornamenty. Látka působila starodávně, avšak velmi kvalitně.

„Podědil jsem ho po dědečkovi,“ vysvětlil, když si všiml Jošova zvědavého pohledu. „Mamka chtěla, abych ho měl.“

Jakmile byli všichni připraveni, profesorka Bershanská stiskla každému ruku a popřála jim hodně štěstí u rituálu vnitřního plamene.

Potom se vedle ní zčistajasna otevřel stříbřitý portál. Još se nejdřív zamračil, protože nechápal, jak je to možné – až pak ho napadlo, že ho nejspíš otevírá někdo z Brünburgu. Bershanská kývla na Rovana, kouzlem zvedla šest odložených tlumoků do vzduchu a zmizela v portálu.

„My holt musíme pěšky,“ usmál se Rovan na své svěřence, aby trochu uvolnil napětí z blížícího se rituálu. „Tak pojďte.“

Profesor je vedl k jedné z městských bran. Joše napadlo, jestli už nebude zavřená, protože slunce už dávno zapadlo a v Razze se brány zamykaly se setměním. Ale v Brünburgu se očividně nic takového nedělo. Alespoň ne v den příchodu nových studentů.

Stráž v bráně Rovanovi zasalutovala. Ten se v odpověď dotkl prsty svého klobouku a mírně si ho stáhl do čela. Potom rozmáchlým teatrálním gestem ukázal na své svěřence a naznačil, že to jim je třeba vzdát hold. Strážní se svorně zazubili, sklapli paty a pozdravili i šestici dětí.

Još se ve svém zbrusu novém krizelnu cítil slavnostně. Vlastně se mu tradiční oděv docela líbil. Jeho rodiče si na něj nepotrpěli a nosili ho, jen když nebylo zbytí. Nechápal proč. Cítil se v něm silnější. Jako ve zbroji.

„Vypadáme jako banda idiotů,“ zkonstatoval vedle něj Bruno polohlasně. „Vidíš, jak se na nás všichni koukají? Ten plášť má už čtyři sta let pořád stejný střih. Jsme jak z panoptika.“

„Je to součást naší kultury,“ reagoval okamžitě Jadzin, který se vedle nich zničehonic zjevil. Ten kluk měl uši jako netopýr. „Tradiční oděv. Ovšem nedivím se, že někdo jako ty…“

„Mně se docela líbí,“ nenechala ho větu dokončit Elsi, doširoka rozpřáhla ruce a vysekla parádní piruetu. Plášť kolem ní zavlál. Vypadala jako veliký černý květ, který se rozvinul z poupěte. „Ale chápu, že to Brunovi může připadat nepohodlné.“

„Děcka, chovejte se trochu!“ syknul na ně Rovan. Ve tmavohnědém krizelnu působil díkyirokým ramenům a vysoké postavě velmi majestátně, dojem však kazil ošuntělý a ohořelý klobouk. Još nechápal, proč si ho nesundá. Celá skupina přece už ví, že je půltaur, a pokud v Brünburgu není první den, nejspíš to ví všichni i tam. Šeptanda a drby fungují všude stejně. A pěkný čerpec by Rovanovi určitě seděl líp.

„Srovnejte se do zástupu za mě. Po dvojicích. A hezky jděte. Lidi se koukají,“ dodal profesor a rychle skupinu předešel.

Šestice se seřadila do dvojic. Halka šla s Elsi, za ní Jadzin s Piotrem a nakonec Još a Bruno. Brunburští měšťané opravdu vykukovali z oken i dveří domů, kolem kterých procházeli, zastavovali se na ulicích, vycházeli ven ze svých krámků i dílen, jenom aby si mladé mágy mohli prohlédnout.

Většina z přihlížejících mávala, smekala klobouky a usmívala se. Još ale viděl i pár takových, kteří při pohledu na Rovana a budoucí studenty zbledli, klopili zrak nebo mimoděk chytali za ruce své děti, aby jim náhodou nevběhly do cesty.

„Bojí se nás,“ šeptl k němu Bruno. „Dokonce i tady, v nejvíc čarodějnickým městě v celé zemi, se nás bojí.“

„Většina ne,“ řekl Još. Přesto ho to překvapilo. Jestli na mágy reagují i v Brünburgu někteří takhle, jaké to asi bude, až se vrátí do Raggy? Znovu ho píchlo u srdce, když si vzpomněl na Helge.

Jak se blížili k hradu, nikdo už nemluvil. Halka chytila Elsi za ruku a ta ji stiskla, aby kamarádce dodala odvahu. Držely se i ve chvíli, kdy už skupina procházela starodávnou tepanou branou do areálu školy.

Už byla docela tma, ale hned za vstupem hořelo několik ohňů, které zalévaly tmavé siluety jednotlivých budov lycea červenavým světlem. Mihotavé stíny šestice budoucích žáků vypadaly, jako by tančily. Všude se pohybovaly postavy v krizelnech, mnohem barevnějších a zdobnějších, než byly ty jejich. Rovan je provedl jakousi na první pohled zanedbaně působící zahradou, potom branou na jedno nádvoří a vysokým portálem v podobě lomeného oblouku na nádvoří druhé. Tam už se u staré studny tísnili členové ostatních skupin. Još si všiml blonďaté hlavy Rézi Danbergové. Její krizeln byl pečlivě vyžehlený, zjevně šitý na míru a dlouhé vlasy měla perfektně učesané. Vůbec nepůsobila, že má za sebou třídenní cestu divočinou.

Rovan si tlumeně odkašlal a kývl na své svěřence. „Teď už to bude na vás, děcka. Čeká vás rituál vnitřního plamene. Za chvíli už budete mít na rukách svoje vlastní usměrňovače. Chci jenom říct: byli jste príma skupina. A zvládli jste to skvěle. Všichni.“

„Tys to taky zvládl skvěle, Rovane,“ blýskla Elsi tmavýma očima. „To patronování.“

Profesor se zasmál a mávl rukou, jako že to nic nebylo. Potom slavnostně smekl klobouk – jeho rohy se zaleskly ve světle ohňů a v jiných skupinách to překvapeně zašumělo –, uklonil se a zmizel ve tmě.

Joše jeho odchod značně znejistěl. Čeká se od nich, že vědí, kam mají jít a co mají dělat? Vyzvedne si je tady někdo? Nezapomněl jim Rovan náhodou předat nějaké důležité informace? Než se jeho nervozita stačila rozvinout do paniky, otevřely se na druhém konci nádvoří křídla těžkých dubových dveří a ven vyšlo pět postav.

Tou poslední, která dveře zase zavřela, byla madam Olenna. Její stříbřitě bílé vlasy zářily ze tmy, jako by pohlcovaly měsíční svit. Još zaznamenal i profesora Kische, který pomáhal u losování skupin. Po jeho pravici kráčela profesorka Raisa Bershanská. Zbylé dva mágy Još neznal.

Madam Olenna vystoupila o krok dopředu před ostatní. Měla na sobě honosný rudý krizeln se zlatou výšivkou a na krku těžký rubínový náhrdelník dokonale ladící s jejím usměrňovačem. Rozpřáhla doširoka ruce, jako by skupinu budoucích prváků chtěla sevřít v objetí.

„Vítejte!“ řekla znělým hlasem. „Vítejte na půdě brünburského lycea. První zkouška je za vámi, mnoho dalších vás čeká. Rituál vnitřního plamene sám o sobě zkouškou není, přesto pro mnohé z vás bude náročný. Vyžaduje odhodlání, odvahu a pevnou vůli. Věřím, že tyto vlastnosti všichni máte, jinak byste sotva zvládli pochod přes Holberské výšiny.“

Još si zkusil utřít zpocené ruce do hebkého pláště. Na prstech mu ulpěla kratičká sametová vlákna. Vypadalo to, jako by najednou zchlupatěl. Raději si založil ruce na prsou.

„Právě se nacházíte na nádvoří nejstarší části školy,“ pokračovala ředitelka. „Za chvíli spolu vstoupíme do Rytířského sálu, kde proběhne před očima všech vašich spolužáků a profesorského sboru rituál, při němž se dozvíte svou esenci a obdržíte svůj první usměrňovač. Na své esenci příliš nelpěte.“ Rozhlédla se po dětských obličejích, které ji poslouchaly s nadšením i napětím. „První tři roky vašeho pobytu ve zdech této školy bude vaše kurikulum bez ohledu na esenci velmi podobné. Specializovat se budete teprve ve druhé polovině studia. Přestože to v Ehzelnu považují za staromódní, na našem ústavu jsme přesvědčeni, že znalost vlastní esence umožňuje vědomý způsob učení. Pomáhá vám o magii uvažovat jinak. A pracovat precizněji.“

Jošovi to dávalo smysl. Nedovedl si představit, že by po celé studium – a dost možná po celý život – vlastní esenci neznal. Znovu si vzpomněl na to, jak Bruno na základě incidentu v lese usoudil, že je živlovládce. Čím víc o tom přemýšlel, tím míň se mu to líbilo.

„Než začneme, ráda bych vám představila několik svých kolegů, vašich budoucích průvodců. Poradí vám se vším, co se vaší esence týká, a později vám pomůžou najít tu nejvhodnější specializaci. Můžete se na ně ale obrátit s jakýmkoliv problémem.“

„Ať už jde o nepohodlnou postel nebo spolužáka, který je na vás zlý, jsme tady pro vás,“ dovolil si ji přerušit jeden z mágů, které Još neznal, a několik studentů se zachichotalo. Madam Olenna se k němu otočila.

Još neviděl její výraz, zato spatřil, jak profesor zvedl ruce, jako by se vzdával, a zadeklamoval: „Promiňte, paní ředitelko.“ V hřejivě hnědých očích mu však hořely veselé ohníčky.

„Profesor Gans je průvodcem živlovládců na naší škole,“ řekla madam Olenna. „Věřím, že se před ním nebudete ostýchat, ostatně, on sám není zrovna ostýchavý typ.“ Još si pomyslel, že se profesor Gans, který musel patřit k nejmladším členům učitelského sboru, chová přesně tak, jak si představoval živlovládce.

„Mágy života má na starosti profesorka Bershanská,“ kývla madam Olenna k drobné kudrnaté čarodějce, která pomáhala Halce s kotníkem.

„A zemětepce zase profesor Kosiba,“ pokynula k poslednímu mágovi. Jošovi došlo, že jediný, koho ředitelka dosud nepředstavila, je profesor Kisch, který tak musí mít na starost mágy duše. Velice se podivil tomu, že průvodcem nitrotvárných je někdo, kdo působí tak… obyčejně?

Kisch byl proplešatělý stárnoucí čaroděj v krizelnu s příliš výraznými vycpávkami na ramenou. Zpod brokátové vestičky mu vykukovala bledě fialová košile s nemódním fiží, které přitahovalo pozornost k jeho obrovitému kulatému pupku. Nevypadal tajemně. Nevypadal nebezpečně. Ve srovnání s potetovanými nitrotvárkyněmi, které Još viděl na louce u Střeščiny, působil jako vtip.

„A všichni mágové duše se mohou obracet na profesora Kische,“ potvrdila madam Olenna Jošovu dedukci.

„Ten bude mít nejsnazší práci,“ sykl Bruno. „V ročníku bývá nanejvýš tak pět nitrotvárců. Občas ani jeden.“

Još přikývl. Věděl, jak moc je esence magie duše vzácná a že by byla ještě vzácnější, kdyby si ji některé rody vyloženě nepěstovaly. V knize o biogenetice byla takovým rodům a jejich příbuzenským vazbám věnovaná celá kapitola. Operovalo se v ní s myšlenkou, že kdyby nedocházelo k tolika příbuzenským sňatkům, možná by byl u mágů duše výrazně nižší výskyt šílenství. A Ogradena by nejspíš byla ušetřena nejedné války.

Ředitelka počkala, až utichne šum, který vyvolala slova „mágové duše“ (několikrát šeptem zaznělo i jméno Lasavier), a poté vyzvala všechny, aby ji následovali do Rytířského sálu. Skupiny adeptů se za ní vydaly už v naprostém tichu. Když zvedla ruku, její rubínový usměrňovač se zaleskl a těžké dubové dveře se opět otevřely.