„Nemůžu – opakuju nemůžu – odjet na pustý ostrov,“ řekla jsem. Na Nica, který kolem mě kroužil, jsem se neohlédla. Místo toho jsem dál civěla na obrazovku počítače a snažila se pochopit tabulku, co jsem měla před sebou. Jedno bylo jisté: data rozhodně nevykazovala takovou shodu, v jakou profesor Bianchi doufal, když mě najímal. Tohle byl můj třetí pokus a já už nedokázala dál ignorovat nepříjemný pocit v žaludku. Něco bylo fakt hodně, hodně špatně.
„No tak, Lylo, říkám ti, že tohle je přímo životní příležitost. Je to reality show, Lylo. Reality show.“
„Může to být třeba příležitost milénia, Nicu. Ale já do toho s tebou jít nemůžu. Jak si mám vzít volno?“ Byl v tom nějaký vzorec, který mi unikal? Možná kdybych zkusila znovu vložit předchozí výsledky? „Ale nenech se mnou omezovat, klidně jeď sám. Budu ti držet palce.“
„Copak jsi mě vůbec neposlouchala?“ zeptal se, prosbu v jeho hlase vystřídalo lehké podráždění. „Nemůžu jet sám. V tom pořadu soutěží páry. Lylo, nechci přece tolik. Ari si myslí, že by tohle mohl být zásadní obrat mojí kariéry. Takovou šanci už nedostanu. Vždyť přece víš, jak dlouho už se snažím prorazit, účastním se všemožných konkurzů bůhví na co… Tohle by mohlo být ono. Tohle by mohla být moje životní šance.“
Vytáhla jsem si tabulku se záznamem posledních dat, klikla na graf, a zrovna když se na obrazovce vykreslila křivka, Nico vybuchl.
„Lylo! Proboha živého, posloucháš mě vůbec? Tohle je zlomový okamžik mé kariéry a ty nedokážeš ani na třicet vteřin vypnout notebook?“ Zhluboka jsem se nadechla. V uších jako bych slyšela svou matku: Zvedni hlavu od toho mobilu, Lylo…
Uložila jsem soubor a otočila se na židli čelem ke svému příteli.
„Promiň. Máš pravdu. Neposlouchala jsem tě. Pověz mi o tom ještě jednou, prosím.“
„Je to nová reality show. Výhra není nic moc, protože se to točí s malým rozpočtem pro úplně nový streamovací kanál, ale bude to jejich vlajková loď, a pokud se to rozjede, dopad může být obrovský. A Ari zná producenta Baze. Chodili spolu na univerzitu. Ari říká, že mě tam může dostat. Myslím nás.“
„A, promiň, jak že to celé probíhá?“
„Pět párů na pustém ostrově. Vyřazovací formát, deset týdnů. Nejsem si jistý, kde přesně, Ari říkal něco o Indonésii? Je to něco jako Love Island a Survivor dohromady – pár spolu musí vydržet, pokud chtějí vyhrát. Slunce, písek, moře… no tak, Lil! To je přesně to, co oba potřebujeme. Pořádnou dovolenou.“
„Až na to, že tohle nebude tak úplně dovolená. A jak dlouho jsi říkal, že to má trvat? Deset týdnů? A začít to má kdy?“
Nico pokrčil rameny.
„To nevím, ale připadalo mi, že s tím docela chvátali. Ari se ptal na můj program v několika příštích měsících. Řekl jsem mu, že není nic, s čím bych nemohl pohnout.“
Povzdechla jsem si.
„Je mi to vážně líto, Nico, tvůj kalendář je možná prázdný, ale můj ne. Nemůžu se na zbytek smlouvy jen tak vykašlat, to přece víš. Profesor Bianchi by mě vyhodil, a jak bychom pak zaplatili nájem?“
Ne s Nicovými skromnými příjmy začínajícího herce a baristy na částečný úvazek, skrývalo se za mými slovy. Nico ale jen zavrtěl hlavou.
„Jenže právě o to jde, Lylo. Kdybych se tam objevil, lidi by si mě všimli. Na konci soutěže bych už byl známý, přišly by nabídky na role v televizi, ve filmu, v reklamě – na co si vzpomeneš. A dostal bych peníze – velký peníze. Peníze, za které se dá koupit třeba dům. Mohl bych z tebe sejmout část tlaku. No tak, Lil, přemýšlej o tom, prosím.“
Odsunul můj notebook, posadil se přede mě na stůl a natáhl ke mně ruce. Naklonila jsem se do jeho objetí a čelem se mu opřela o hruď. Cítila jsem přitom známou směsici rozčilení a lásky.
Nica jsem milovala, opravdu. A nejen proto, že byl vtipný, okouzlující a extrémně sexy – rozhodně osmička nebo devítka, kdežto já se vnímala nanejvýš jako šestka. Byl taky nevyléčitelný optimista, zatímco já vyznávala neochvějný racionalismus. Jeho zvyk věřit, že každá duha končí hrncem zlata jen pro něj – zvyk, který mi připadal roztomilý, když jsme se poprvé setkali –, se mi po dvou letech společného života začínal zajídat. Dva roky jsem platila účty, starala se o veškeré papírování a vůbec se chovala jako dospělá, zatímco Nico se honil za příležitostmi, ze kterých nakonec nikdy nic nevzešlo.
A tahle show zněla přesně jako další z jeho bláhových snů, stejně jako muzikál Stmívání na West Endu, na který, jak se ukázalo, nikdo neprodal práva, a stejně jako jeho plán stát se hereckým koučem na youtube. Těch programů, které se nikdy nezrealizovaly, pořadů, které byly zrušeny ještě před prvním vysíláním, a pilotních dílů, co se nikdy nerozrostly v něco většího! Ale kdybych na něco z toho upozornila, byla bych já ta špatná. Byla bych ta, kdo Nicovi upřel jeho šanci.
„Můžu aspoň říct Arimu, že se sejdeme s producenty?“ zeptal se Nico. Jeho dech mě zahřál na temeni hlavy. Zavřela jsem oči a věděla, že kdybych se na něj podívala, na jeho hnědé štěněcí oči a prosebný výraz, byla bych ztracená. Chtěla jsem mu říct, jak mizivá je šance, že bych se dostala dál než za první schůzku, protože jakmile mě producenti uvidí, uvědomí si, že nejsem ta prsatá kočka, ve kterou doufali.
Reality show nepatří zrovna k mým oblíbeným druhům zábavy, ale viděla jsem dost pořadů na to, abych pochopila, že existuje určitý typ žen, které se jich účastní, a že já do něj nezapadám. Nico – s tělem vypracovaným v posilovně a kůží opálenou ze solárka – byl jiný. Do pořadu, jako je například Dívka na vdávání nebo Jako ulití, by zapadl přímo skvěle. Ale já? Opravdu by se podívali na třicetiletou vědkyni s prsty fialovými od proteinových gelů a permanentní vráskou na čele od mžourání do mikroskopu a nadšeně si řekli: Chceme ji vidět, jak běhá v bikinách po pláži? To těžko.
Na druhou stranu… protože moje šance jet na opuštěný ostrov byly méně než minimální… opravdu záleželo na tom, jestli na účast kývnu? Až mě odmítnou nebo půjde celá věc definitivně do kopru, bude padouchem ten Baz, nebo jak se jmenuje, zatímco já z toho vyjdu jako podporující přítelkyně. Aspoň do té doby, než se Nicovi v hlavě zhmotní další beznadějně naivní plán.
Otevřela jsem oči a snažila se vymyslet nějakou kloudnou odpověď, ale místo toho jsem se přistihla, že můj pohled zabloudil k zářící obrazovce notebooku. Čísla jsem nemohla přečíst, protože Nico počítač odsunul na druhou stranu stolu. Ale na tom nezáleželo. Byla tam a já věděla, že tam jsou. Nepříjemná. Neoddiskutovatelná. Neignorovatelná.
„Prosím,“ vmísil se Nico do mých myšlenek a já si uvědomila, že stále čeká na mou odpověď. Podívala jsem se na něj. Na jeho velké hnědé oči, lemované neskutečně dlouhými řasami, takže vypadal jako mladý George Michael. Cítila jsem, jak se ve mně něco poddává… rozplývá. Bože, chystala jsem se říct ano a oba jsme to věděli.
„Dobře,“ přikývla jsem nakonec a cítila, jak se mi tvář rozpadá do neochotného úsměvu. Nico na mě chvíli jen tak zíral, pak vyjekl, vytáhl mě na nohy a sevřel mě v drtivém medvědím objetí.
„Děkuju, děkuju, panebože, děkuju. Miluju tě, Lylo Santiagová!“
„Taky tě miluju,“ opáčila jsem a usmála se na něj. „Ale nejdřív se tam musíme vůbec dostat, jasné? Tak se neupínej k holubům na střeše! Nechci, abys byl zklamaný, když to nevyjde.“
„Dostanu nás tam,“ řekl Nico rozhodně, pustil mě a pevně mě políbil na rty. Vzal můj obličej do dlaní a široce se na mě usmál, až se mu na opálené tváři udělaly vrásky. „S tím si nedělej starosti, Lil. Dostanu se tam. Dostaneme se tam oba. Jak by mohli odolat?“
Dívala jsem se na něj, na jeho široký úsměv, bílé zuby, jiskřivé tmavé oči, a pomyslela si, že třeba bude mít pravdu – jak by mu mohli odolat? Nicovi není snadné říct ne. Musela jsem jen doufat, že jeho kouzlu podlehne i profesor Bianchi.
***
„A jéje.“ Veselý výraz profesora Bianchiho se změnil ve sklíčený poté, co jsem mu předvedla poslední výsledky. Zjištění, která nám zanechal Tony, můj předchůdce, byla – no, vzrušující je slabý výraz. Kdyby se nám podařilo potvrdit jeho původní předpoklad, znamenalo by to zásadní průlom v oblasti výzkumu léčby chikungunye, což byla moje specializace. Jenže nám se ho potvrdit nepodařilo, a to znamenalo problém.
Nepříjemné bylo, že Tony už u nás dávno nepracoval. S nadšením publikoval svou disertační práci a vzápětí získal stálé místo v jedné soukromé laboratoři. Já dostala od univerzity roční smlouvu s tím, že mám na Tonyho práci navázat. Můj úkol měl být jednoduchý: zopakovat Tonyho experimenty s širším spektrem vzorků a dokázat, že výsledky platí. Jenže neplatily. Testy jsem opakovala a opakovala, div jsem z toho nezmodrala, ale po třetím pokusu nezbývalo než si přiznat hořkou pravdu. Účinek, který Tony zjistil, nebyl jen slabší, nebyl vůbec žádný.
Teoreticky jsem zadání splnila. Zasloužila bych si pochvalu – skvělá práce, Lylo. Vyvrácení falešné stopy bylo stejně cenné a důležité jako objevení něčeho nového. Problém spočíval v tom, že jsme všichni věděli, že v praxi to takhle neprobíhá. Grantové prostředky nedostávali vědci, kteří zjistili, že něco nefunguje. Dostávaly je výzkumné skupiny se sexy novými objevy a výsledky, o kterých pak všichni mluvili. Nikdo nechtěl publikovat článek o výzkumu, jehož výstupem bylo jen zklamání – bez ohledu na to, jak kvalitní ten výzkum byl.
V nejtemnějších okamžicích, obvykle někdy kolem třetí ráno během svých bezesných nocí, jsem obviňovala Tonyho. Možná svou metodu popsal špatně. Možná dokonce výsledky zfalšoval? Ale když jsem se podívala na data, v hloubi duše i mého vědeckého mozku jsem věděla, že Tony za to nemůže. Hodil tucet kostek a všechny ukázaly šestku. Jakmile jsem však experiment zkusila znovu ve větším měřítku, vzorec se nezopakoval. Jenže ten, kdo teď musel profesorovi sdělit špatnou zprávu a vypořádat se s následky, jsem byla já.
Ještě před několika týdny jsem si nedělala starosti s tím, že mi co nevidět vyprší smlouva s univerzitou – profesor Bianchi mě víceméně ujistil, že získání další finanční podpory je formalita. Teď… no, teď jsem z jeho výrazu vyčetla, že bych si měla vypilovat životopis. A rozhodně jsem se netěšila na to, až budu při pohovorech vysvětlovat, že jsem strávila celých dvanáct měsíců prací na velmi zajímavém projektu, jehož výsledkem byla čistá nula.
„Měla byste to sepsat,“ řekl profesor Bianchi trochu unaveně. „A pak se budeme muset podívat, jestli se z toho dá něco vytěžit. Třeba něco vyplyne z Gregorových pokusů na zvířatech.“
Kousla jsem se do rtu a přikývla.
„Mrzí mě to,“ zopakovala jsem a profesor Bianchi pokrčil rameny způsobem, jakým zareaguje člověk s doživotní profesurou, který si sice přál, aby to vyšlo, ale nestavěl na tom kariéru.
„Není to vaše chyba, Lylo.“
„Co myslíte, že to znamená pro obnovení grantu?“
„Aha. Dobrý postřeh. Příští měsíc vám končí smlouva, že?“
„Vlastně v březnu,“ řekla jsem tiše. „Za deset týdnů.“
Profesor Bianchi přikývl.
„Promluvím s grantovou komisí. Ale…“
Odmlčel se. Zatím nedělejte žádné velké nákupy, naznačovala jeho pauza.
Přiměla jsem se k úsměvu.
„Ehm, jasně. Díky. Poslyšte, já…“ Polkla jsem. Teď nebyla zrovna vhodná chvíle, abych žádala o volno, ale svým způsobem na tom vlastně nezáleželo. Výsledky testů jsem mohla sepsat na Nicově opuštěném ostrově stejně dobře jako tady a klidně jsem si mohla vzít dovolenou, na kterou jsem měla nárok, než mi skončí smlouva. „Byla by teď špatná doba na to, abych si vzala volno? Nico, můj přítel, má možnost se zúčastnit…“ Znovu jsem se zarazila. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli profesor Bianchi ví, co je to reality show. Když jsem se jednou zmínila o Big Brotherovi, domníval se, že mluvím o knize George Orwella. Navíc to nijak zvlášť nezapadalo do image zodpovědné a žádané profesionálky, kterou jsem se snažila vytvářet. „… pracovní cesty,“ dodala jsem nakonec. „Požádal mě, abych jela s ním. Ty výsledky můžu sepsat tam – a bude to asi jednodušší než se to snažit skloubit s prací v laboratoři.“
„Ale jistě,“ přikývl profesor Bianchi a na jeho tváři se objevil… opravdu to byl záblesk úlevy, nebo jsem si to jen představovala? „Samozřejmě. A doufejme, že než se vrátíte, ozve se mi grantová komise. Ještě jednou díky, Lylo, za všechnu práci, kterou jste na tom odvedla. Vím, že přijít s neuspokojivým výsledkem není snadné.“
„Nemáte zač,“ odpověděla jsem. A pak, protože náš rozhovor byl zjevně u konce, jsem se vyprovodila z jeho kanceláře.
