0.0 Vytržení z nečinnosti
„… proto je Lutea ycterus, žlutá smrt, nebo prostě jen L-22 jedna z nejnebezpečnějších nemocí, se kterou jsme se kdy se tkali. V konečném důsledku může vést – a to nejsem nijak přehnaně pesimistický – ke konci lidského druhu na planetě Zemi. Bůh má, zdá se, krutý smysl pro ironii, vezmeme-li v úvahu, že jedním z největších problémů naší doby bylo přelidnění.“
„Pane doktore, v čem se podle vás skrývá největší hrozba žluté smrti?“
„Zákeřnost viru spočívá především v jeho klamavém průběhu. Na první pohled se může zdát, že se nešíří exponen ciálně jako jiná epidemická onemocnění, ale spíše jako by se vyskytoval náhodně. Pravdou však je, že si jedinec všimne příznaků až dlouho po prvním kontaktu s virem. Vlastně až ve chvíli, kdy už je pozdě. První stádium je totiž asymptomatické a inkubační doba může trvat až několik měsíců. Testy, které máme k dispozici, jsou nespolehlivé, a pokud vím, vy i já můžeme být v tuto chvíli nakažení a nemusíme o tom ani vědět! To je největší hrozba této choroby, slečno Králová. Dál to však nebude o nic lepší. Ve druhém stádiu se objevuje časté močení, zvýraznění žil v důsledku slábnutí pokožky nebo zvýšená chuť k jídlu. Ve třetím se dostaví tolik typický žlutý pigment, horečka, bolesti hlavy a svalů, ale i euforie, či jiné poruchy nálady. To může trvat až čtyřicet dní. Nakonec nemocného postihne stav hyperaktivity, zvýšeného srdečního tepu, agresivity, ale dokonce i ztráta morálních zábran či svědomí. Právě v tomto posledním stádiu je nemoc nejnakažlivější a postižený nejnebezpečnější.“
„Děkuji, doktore. Teď bych se ráda zeptala, jak to vypadá s vakcínou.“
„Jistě. Financování výzkumu i samotné Žluté domy jsou kontroverzní téma, nelze ale zpochybnit, že v nich vědci dospěli k výrazným pokrokům. Bohužel od efektivního řešení jsou ještě daleko. Je potřeba si uvědomit, že zde máme co do činění s extrémně rychle mutujícím virem, který se dokáže rychle adaptovat. Jak jistě víte, imunologická odlišnost dětí a seniorů výrazně ovlivňuje jejich imunitní odpověď, což pravděpodobně vysvětluje, proč Lutea ycterus tyto věkové skupiny nenapadá. Snažíme se tento jev detailně prozkoumat, abychom ho mohli využít při vývoji vakcíny. Jsme však stále v počátcích našeho snažení a současná verze vakcíny dosahuje přibližně třetinové úspěšnosti v zajištění imunity.“
„Chápu dobře, že pokud dostanu vakcínu, mám šanci jedna ku třem, že bude fungovat?“
„Pokud zaplatíte nemalý obnos, zapíšete se do čekací listiny a skutečně na vás dojde řada a vy si vakcínu aplikujete, pak ano, máte šanci zhruba třicet procent.“
Seděl jsem ve svém oblíbeném křesle, jediném pohodlném v celém bytě, a sledoval reprízu zpravodajství, původně zamýšlenou jen jako výplň mezi reportážemi. Novinek se však nedostávalo a někdo očividně považoval za užitečnější pouštět zprávy neaktuální, než nepouštět žádné. Rušilo to můj oblíbený pořad o vojenských strategiích.
Letargie vládla společnosti, mě nevyjímaje. Já byl letargie král. Ani jsem tu televizi nevnímal. Myšlenky mi neuspořádaně hopsaly v hlavě, příliš rozdováděné, než aby je mělo smysl chytat. Pokoj z větší části halila tma, jen obrazovka do ní metala barvy a zvuky jako agresivní opilec na konci večírku.
Neklamné znamení tvůrčího bloku.
„Hul, nebo z tebe zežloutnu,“ zaznělo mi za uchem. Lekl jsem se, až jsem sebou cuknul. Úplně jsem zapomněl, že tu pořád je. Oto Lešek, můj vlezlý soused. A tak trochu i kamarád.
On, jeho matka a já jsme zůstali jako jediní nájemníci na patře, takže se mu nedalo vyhnout. Často u mě zevloval a já si na něj částečně zvykl a zčásti jsem nikdy nenašel sílu poslat ho pryč. Ale mělo to i své výhody. Má přítelkyně Otou nanejvýš opovrhovala a čím víc času jsem trávil s ním, tím méně času jsem pak musel trávit s ní.
Podal jsem Otovi jointa, směs tabáku, marihuany a albuterolu. Nedočkavě si jej vsunul mezi rty a našpulil tváře. Vypadal u toho jako sysel.
„… svět venku je krutý a neúprosný. Stalo se to, čeho ses nejvíc bál? Myslíš si, že už nic nemá smysl? Nevzdávej se! Potkalo tě štěstí v neštěstí! Ve Žlutých domech najdeš nový domov! Vyškolený personál ti splní každé přání. Luxusní pokoje, bary, kina, bazény a wellness se ti postarají o rozptýlení. A to všechno zdarma! Neztrácej naději, zkus Žlutý dům a třeba zrovna ty budeš ten, díky kterému najdeme lék!“
„Já se po cyklu reklam vracím k Valdemaru Janskému, poloprofesionálnímu astrofyzikovi, který jako první objevil Janského přímky, jak je sám pojmenoval. Valdemare, řeknete nám o těchto paprscích, které jsou předmětem mnoha diskusí, něco víc?“
„Ano, Marku, rád. Jak jistě všichni víte, nebo jak jste i někteří spatřili na vlastní oči, čas od času se na obloze objevují tenké bílé paprsky, připomínající jakési lasery. Říct ‚na obloze’ vlastně není přesné, neboť tyto paprsky vždy – alespoň na základě mého pozorování – začínají či končí svou dráhu na zemském povrchu. Je těžké je zachytit, protože se objevují na různých místech po celém světě po dobu jen zlomku vteřiny.“
„A co říkáte na oficiální zprávu vydanou čínskými vědci, kteří paprsky rovněž zachytili radioteleskopem FAST, a s kterou se ztotožnili i vědci z mezinárodní Evropské jižní obser vatoře ESO? Pokud je budu parafrázovat, tvrdí, že jevy způsobují elektrické výboje mezi ionosférou a litosférou a jsou čím dál častější kvůli stále suššímu povrchu naší planety. Prý je přirozené, že kvůli úbytku vody se tvoří více bouřkových mraků a za vznik těchto úkazů vlastně může stále nestabilnější a měnící se počasí.“
„Nemám pro to důkaz, ale jsem přesvědčen, že je tato teorie mírně řečeno mylná. Tyto paprsky nemohou být přírodního původu už jen kvůli jejich struktuře. Už jste někdy viděl rovný blesk?“
„Vy tedy tvrdíte, že jsou tyto paprsky umělého původu?“
„Přesně to tvrdím, Marku.“
Dveře cvakly a dovnitř vstoupila hubená blondýna. Dvěma prsty svírala lesklý počítač, v levé ruce dvě igelitky s kulatým logem.
„Teo?“ vykřikla, jako by mě přes chodbu v obývacím pokoji neviděla. „Mám pro tebe překvapení. Budeš valit bulvy.“ Rozsvítila, tašky upustila na plovoucí podlahu. Kabát z psovité šelmy pověsila na malířský stojan. Říkal jsem jí snad stokrát, aby to nedělala.
Hlavou se mi mihla vzpomínka na naše první setkání. Přišla pod záminkou koupi jednoho z mých obrazů, ale když jsem ji pustil dovnitř, plátna přelétla pohledem lhostejným, bez zájmu. Mnohem více se soustředila na mě. Být to kdokoliv jiný, urazil bych se. Ne však u ní, ne při střetu s uhrančivýma, černě obkrouženýma očima zúženýma do úzkých škvír. Dívali jsme se na sebe a mlčeli. Nemuseli jsme vyslovit jediné slovo, a přesto jsme věděli, že nás k sobě svedly síly přírody a osudu stejně elementární jako síly protilehlých magnetických pólů. Byla jako esence života, dokonalý originál, vzor všech kopií. Moje múza a nejvyšší výzva, protože její krása nešla polapit, ani do umění uzamknout.
Dnes, po dvou letech, už vím, že vnímání krásy funguje trošku jinak. Jistě, fyzicky byla snad ještě půvabnější než dřív a občas se mi zadařilo zahlédnout ji tímhle objektivním pohledem, ale s tím, jak jsem poznal, co leží pod povrchem, jako by to prosáklo ven a já ji už tak oslnivě krásnou neviděl. Myslím, že když je odporný člověk krásný, krásně si to odporuje.
„Čemu se uculuješ? Těšíš se na překvapení?“
Právě naopak. Její překvapení většinou znamenaly nechtěné laskavosti nebo rovnou povinnosti. Jako bytové doplňky, které zabíraly místo nebo kurz kreativního myšlení, o nějž jsem nestál.
„Fuj, tady je smrad. Proč nevyvětráš?“ zeptala se a až nyní jako by si všimla souseda.
„Ahoj Tayro,“ hlesl Ota zasněně. I slepý by si všiml, že ji přinejmenším miluje.
„Můžeš nám dát chvilku?“ obrátila se na něj. Na sobě měla vypasované šaty z tvídu a bílé podkolenky. Vypadat dobře se snažila za všech okolností.
„Jasně, žádný problém. Ale…,“ podíval se na mě Ota váhavě, „máma mě takhle nesmí vidět.“ Rychle pustil nedopalek do talíře na vrchol hromádky.
„Tak vypadneš už?“ vybafla netrpělivě. Otou sice opovrhovala, ale většinou ji bavilo si s ním pohrávat. Dnes však ne.
Když se za ním zabouchly dveře, posadila se mi na klín a položila mi ruce za krk. „Zítra se necháme očkovat. Se hnala jsem pro nás vakcíny,“ zamlaskala sladce, jako by jí slova na jazyku cukernatěla ve fruktózu. „Jaká jsem? Jak moc mě miluješ?“ Nakrčila nos a přivřela víčka.
„Vakcíny?“ sykl jsem. Kyčelní kostí mi nepříjemně tlačila do slabin. „Není to pro mě trochu zbytečný? S nikým se nestýkám, od koho bych se nakazil?“ nezdálo se mi to. „A vůbec, kde jsi na to vzala peníze? Prodala jsi snad byt… a byty všech svých přátel?“
Seskočila mi z klína, jako bych nakažený už byl.
„Ty nevděčnej hajzle…,“ začala a v očích se jí zalesklo.
„Počkej, Jano,“ zvýšil jsem hlas a zvedl paže v obranném gestu. „Nebuď hysterická.“
„Neříkej mi Jano!“ zaprskala, „Mé umělecké jméno je Tayra.“
„Tvé umělecké jméno zní jak pseudonym kurvy.“
To jsem neměl říkat.
„Závidíš mi můj úspěch?“ pochodovala po pokoji tam a zpátky, až příliš blízko mých rozdělaných prací. „Je jenom tvoje chyba, že si tu s Otou honíš péro, místo abys dodělal nějakej obraz a postavil se na vlastní nohy. A když k tobě přijde kupec a má vážný zájem, tak ho odmítneš. Takových peněz, co nabízel!“
„Vždyť víš, že Coloresta nikdy neprodám,“ zamumlal jsem.
„Protože seš pitomec. Moje kamarádky chodí s úspěšnými umělci na úrovni, jen ten můj musí bejt takovej…“ Nemohla najít slovo a chtěla vzteky kopnout do jednoho z obrazů opřených o zeď – naštěstí si včas uvědomila, co dělá, a stočila polobotku s módní přezkou do dvířek staré knihovny. „Já ti nosím jídlo až pod nos, starám se o tvoje zdraví, a ty mi to takhle oplácíš.“
Vztek z ní pomalu vyprchal, další fází byly slzy. Zhroutila se na pohovku a začala natahovat. „Abys věděl, mám v branži známosti, a ty vakcíny jsem dostala zadarmo.“
Jistě, určitě od toho osolárkovaného zazobance Richarda. Tušil jsem, že mu za ně zaplatila víc než dost. Jen ne penězi.
„Já to tak nemyslel, promiň mi to,“ vydal jsem se cestou nejmenšího odporu. Nesnášel jsem, když dělala scény. „Pro mě za mě se můžeme jít nechat očkovat.“
Pomohlo to. Krize zažehnána, problém vyřešen. Mohli jsme se věnovat krabičkám s čínskými nudlemi. Navzdory povzbuzujícím látkám v organismu mi nějak nechutnalo a musel jsem se nutit, abych do sebe dostal pár soust. Jana se mezitím vrhla na druhý chod.
Jídlo měla ráda a před časem to na ní začínalo být znát. Potom náhle zhubla a byla štíhlá, ať snědla cokoliv. Myslela si, že nic netuším, ale jednou jsem jí nahlédl do mailů a zjistil, že si nechala implantovat upravený druh tasemnice. V modelingové branži to teď frčelo. I to byl jeden z důvodů, proč náš sexuální život za moc nestál. Vždy, když jsem se k ní přiblížil, představil jsem si bledé článkovité tělo hada pulsujícího v jejích střevech.
„…utichají poslední boje, a tak se zdá, že se Válka o vodu konečně stává minulostí. Tentokrát snad už definitivně. Rusko, které ovládlo technologii ultra efektivního tání ledu, a Čína, která rovněž našla způsob, jak překonat vodní krizi, se zavázaly sdílet své nástroje v bilaterální dohodě zvané Poslední kapka…“
„Jak to můžeš pořád poslouchat? Vždyť je to tak depresivní. Na kanále Móda ukazují novou podzimní kolekci od Bacobse, přepneš to?“ zeptala se mezi sousty. Poslechl jsem.
