24. listopadu 1940
Major, který prošel vstupními dveřmi ministerstva války, okamžitě upoutal pohled nejedné z žen, které tam pracovaly. Se svou výškou metr devadesát nad všemi vyčníval a vykračoval si s rázností a sebejistotou, jako by mu budova patřila. Úřednice, které se na něj podívaly zprava, spatřily hnědé vousy zastřižené ve stylu, jenž byl se spíš hodil do viktoriánské éry, a náznak šedin v hustých vlasech. Ty, které si ho prohlížely zleva, však zahlédly i ošklivou jizvu, která se táhla od brady až po čelo a již vousy částečně zakrývaly. Levé víčko bylo zkrabatělé jako useň, ale oko pod ním zůstalo jasně modré a neustále se rozhlíželo na všechny strany.
Než major prošel vstupní halou k hlavnímu schodišti, za zády zaslechl několik šeptaných hovorů. Nevšímal si jich. K jizvě přišel před osmi lety a už si zvykl na to, jaké reakce vyvolává. Mohly být rády, že se neholí a není z ní vidět víc.
Jak se blížil k cíli, zvídavých pohledů rychle ubývalo. Těmito chodbami neprocházel ani zdaleka poprvé a všichni ho tady znali. Dalo by se říct, že je nechvalně proslulý, přestože jen hrstka lidí věděla, co přesně dělá. Když dorazil do předpokoje kanceláře admirála Rogera Keyese, jeho sekretářka si při pohledu na něj tiše povzdechla.
„Millicent, potřebuji mluvit s admirálem.“
Sekretářka přejela prstem po rozpisu schůzek, jako by dávno nevěděla, že ho tam nenajde, a pak se podívala zpátky na majora.
„Je mi líto, majore Crosslande, nikde vás tady nevidím a admirál má dnes velmi nabitý den. Ale mohla bych vás zapsat na úterý odpoledne, pokud si budete přát.“
Crossland se opřel loktem o stůl, nastavil jí pravou polovinu tváře a předvedl úsměv, který mu v životě otevřel nejedny dveře, ty od dámských ložnic nevyjímaje.
„Ale no tak, Millie, víš, že na mě si admirál čas udělá. Jsme přece staří přátelé.“
I sekretářka se na něj usmála, ale její úsměv říkal, že u ní se šarmem nepochodí.
„Já vím, že se znáte, majore Crosslande, ale stejně tak si pamatuji, jak vás po několika vašich návštěvách nazýval slovy, která by žádná slušná dáma neměla opakovat nahlas.“
„A proto byste měla vědět, že admirál nebude váhat některé z těchto slov použít, pokud by na mě opravdu neměl čas.“
Sekretářka ho chvíli probodávala chladným pohledem v marné naději, že nevítaný návštěvník odejde, pak si povzdechla, vstala a ukázala na lavici u okna. „Počkejte tady, majore.“
Crossland na nabídku odpověděl dalším lišáckým úsměvem a zůstal stát, zatímco sekretářka pootevřela dveře a rychle proklouzla dovnitř, jako by se bála, že se zkusí protáhnout za ní. Nezůstala tam dlouho, s admirálem mohla prohodit nanejvýš dvě tři věty, než se vrátila.
„Admirál vás přijme.“
Crossland šel dál, a když sekretářku míjel, zašeptal: „Říkal jsem vám, Millie, že na mě si čas udělá.“ Sekretářka za ním beze slova zavřela.
Admirál Roger Keyes ho přivítal unaveným pohledem. Crossland se s ním poprvé setkal za Velké války, když se předávaly medaile za nájezd na Zeebrugge. Už tehdy měl admirál výraz nevyspalého baseta, ale druhá válka se na něm viditelně podepsala ještě víc. Přeci jen mu bylo přes sedmdesát, měl by trávit večery s vnoučaty, a ne plánovat tajné operace za nepřátelskou linií.
Crossland se postavil do pozoru a předvedl ukázkové zasalutování, které si schovával pro nadřízené, jež skutečně uznával.
„Pohov. Posaďte se, Williame,“ vyzval ho Keyes. „Co tak spěchá? Našel jste snad nového adepta a potřebujete k jeho zlanaření moje požehnání?“
„Ne, admirále,“ odvětil Crossland. „Našel jsem pro nás misi.“
Keyes na něj upřel unavené oči, jako by ho chtěl varovat, že na další podobnou diskuzi nemá čas ani náladu. „Tohle už jsme probírali, Williame. Jakkoli výjimeční vaši lidé jsou, na bojiště se nehodí. A lidé v této budově, již o vás vědí, si navíc myslí, že jste jen naivní blázen, který živí bandu vypočítavých vyžírků.“
„Klidně jim můžu ukázat, co umí.“
„To raději ne,“ zarazil ho Keyes. „Po té poslední ukázce jsem měsíc nemohl jíst kuřecí a další měsíc ho kuchařka musela upravovat, abych v něm kuře nepoznal.“
„Vilsaint se rád předvádí,“ řekl omluvně Crossland.
„To vskutku ano a je to jen další důvod, proč vás nemohu přiřadit k našim vojákům. Dovednosti vašich svěřenců by je mohly děsit víc než Němci.“
„Ale já nemluvím o žádném přidělení k bojovým jednotkám, admirále. Naopak bych potřeboval, abyste někoho přidělil k nám, protože jsem získal důkazy naznačující, že si Němci hrají na našem hřišti.“
Keyesův výraz se prakticky nezměnil, ale Crossland ho znal dost dlouho, aby v jeho tmavých očích zahlédl jiskru zájmu. Admirál měl pružnou mysl a od setkání s prvním Crosslandovým svěřencem zvažoval hypotetické situace, že si podobně nadané osoby opatří i druhá strana. Němci už zabrali polovinu Evropy a další státy s nimi spolupracovaly, což jim zajišťovalo hodně velký rybníček, kde mohli lovit. A přestože Crossland z vlastní zkušenosti věděl, že devadesát devět věštkyň, médií, kouzelníků a dalších samozvaných znalců tajných nauk ze sta jsou jen šarlatáni, jejichž jediným skutečným talentem je obírání důvěřivců, ten stý by jim mohl ublížit způsobem, jaký si ani nedokážou představit.
„Dobře, Williame, poslouchám.“
Crossland otevřel svou aktovku. „Admirále, předpokládám, že o Creekirku jste slyšel?“
„Ta obchodní loď, kterou Němci potopili minulý měsíc?“
„Přesně tak. Všichni si mysleli, že šla ke dnu s celou posádkou, dokud před třemi dny hlídkový letoun nezahlédl záchranný člun. Oba muži na palubě byli mrtví, jednoho zabila kulka v hlavě a druhého infekce ve zraněné noze. Podařilo se je identifikovat jako námořníka Henryho Longstera a topiče Hassana Saida z SS Creekirk. Longster u sebe měl tento dopis, a jeho obsah je přinejmenším znepokojivý.“
Crossland vytáhl z aktovky desky z pevného papíru a podal je admirálovi. Ten se podíval na dopis uvnitř a zamračil se.
„Je napsaný tím, co si myslím?“
„Ano, pane. Napsal ho krví.“
Keyes potřásl hlavou a sklonil se k řádkům, které psala ruka tak roztřesená, že téměř nešly přečíst. Když skončil, přečetl si dopis ještě jednou, než se tázavě podíval na Crosslanda. „Tajemný ostrov s kamennými kolosy? Loď zničená mořským netvorem? Ten nebožák zjevně blouznil, když to psal.“
„To si myslel i kapitán lodi, která člun zajistila. Pravdou však je, že naše legendy takový mlhou obklopený mizející ostrov zmiňují.“
Keyes se na něj nechápavě podíval, než se mu oči rozšířily poznáním. „Avalon? To myslíte vážně, Williame? Vy jste za mnou přišel s artušovskou pohádkou?“
„Nejen Avalon,“ nenechal se vyvést z míry Crossland. „Je tu také Rocabarraigh, který se podle skotských legend nachází někde jihozápadně od St. Kildy a svým objevováním a mizením v mlze zvěstuje zkázu. Nebo Hy-Brasil, který se má podle irských legend každých sedm let vynořit na jeden den z mlhy. Ten se dokonce dostal i na několik středověkých map, a přestože později putoval po celém Atlantiku, na té nejstarší je umístěn severozápadně od Irska. Tři přízračné ostrovy z legend tří různých národů, každý z nich obklopený mlhou a pravidelně mizející ze světa – a teď máte v ruce současný dopis, který přesně takový ostrov zmiňuje, a navíc v přibližně stejné oblasti.“
„Williame, tohle je bláznovství. Pokud jste na to nezapomněl, jsme ve válce a já nemůžu plýtvat zdroji na honbu za přízraky. Jistě, už jste mi dokázal, že mezi nebem a zemí existují věci, které se nedají vysvětlit vědou, ale Avalon? Jakmile by se někdo dozvěděl, že vám pomáhám hledat hrob krále Artuše, ani Churchill by nezabránil tomu, aby mě poslali do výslužby kvůli počínající senilitě! A pokud bych tomu uvěřil, možná by i měli.“
„Já to chápu, admirále, a nikdy bych za vámi nešel, kdybych měl jen ten dopis. Tohle našli v Hassanově kapse.“
Crossland nevzrušeně sáhl do aktovky a vytáhl papírový sáček, ze kterého na stůl vysypal několik malých předmětů, většinou mincí. Vybral mezi nimi manžetový knoflík a podal ho Keyesovi.
„City of Glasgow?“ přečetl Keyes písmena vyvedená falešným zlatem. „To jméno mi nic neříká.“
„Protože jste příliš mladý,“ pousmál se Crossland. Keyes narážku na svůj věk přešel chladným mlčením. „Parník City of Glasgow zmizel v roce 1854. Vyplul z Liverpoolu do Ameriky, ale do Filadelfie nikdy nedorazil. Byla to tehdy velká událost, protože se na palubě nacházelo skoro pět set lidí. Tento manžetový knoflík, jehož autenticitu jsem si ověřil u Lloyd’s, je to jediné, co se za sto let našlo. A podle zbytku látky ho někdo vytáhl z hodně starého oblečení.“
„Ten mrtvý námořník, o kterém se píše v dopise.“
Crossland přikývl. „Hassan u sebe navíc měl několik mincí, všechny vyražené před rokem 1854. Ale skutečný poklad je tady.“
Crossland rozhrnul mince a posunul k admirálovi zašedlý zohýbaný plíšek. Keyes ho zvedl a prohlédl si ho v dopoledním slunci. V ohmataných hrbolcích dokázal s trochou představivosti rozeznat dvě stojící vousaté postavy, mezi kterými proplouvala loď. Když plíšek otočil, na druhé straně uviděl nepravidelný kruh s malým oválem u okraje.
„Co je to? Nějaký přívěšek?“
„Mince,“ opravil ho Crossland.
„Mince?“
„Ano, a ne ledajaká. Musel jsem s ní zajít do královské mincovny a kurátor tamních sbírek se tvářil, jako bych mu přinesl bednu zlatých dublonů. Ta mince je fénická, dva a půl tisíce let stará a na světě existují jen dva další kousky – jeden se našel na Krétě a druhý v Palestině. Nikdo nezná jméno fénického města, které je razilo, ale kruh na rubu je podle kurátora půdorys legendárního ostrova Cassiterides, na kterém se mělo nacházet. Málem mě na kolenou prosil, abych mu tu minci nechal.“
„Dva a půl tisíce let…“ Keyes Crosslanda probodl podezřívavým pohledem. „Williame, nevypadlo vám v tom výčtu tajemných ostrovů ještě jedno mnohem známější jméno?“
„Ostrov svatého Brendana se měl nacházet až někde u Afriky,“ odvětil s kamennou tváří Crossland.
„Vy moc dobře víte, o čem mluvím.“
„Admirále, já chápu, jak to zní, ale podívejme se na to realisticky.“ Když se na něj Keyes významně podíval, Crossland upřesnil: „Tedy z pohledu realisty, který ví, co moji lidé umějí a co by mohli umět Němci. Pokud tam ten ostrov je, můžeme si ho dovolit ignorovat? Podle všeho leží přímo na trase transatlantických konvojů a Němci o něm nejenže vědí, ale možná se tam i usadili. Není vyloučené, že právě z toho ostrova vedli útok na konvoj, ve kterém plul Creekirk. Potřebujeme mít jistotu a já a moji lidé jsme jediní, kdo k takové misi přistoupí s vážností, jakou si žádá.“
Admirál Keyes se na něj dlouho nehnutě díval a Crossland mu pohled tvrdohlavě oplácel. Tuhle hru nehráli poprvé, jen sázky byly dnes mnohem vyšší než obvykle.
„A co si o tom myslí váš zdroj?“ zeptal se Keyes.
Crossland nepotřeboval žádné upřesnění, aby věděl, o kom admirál mluví. „Potvrdil, že se v té oblasti kdysi něco stalo, ale nikdy tam osobně nebyl, a proto nenabídl žádné podrobnosti.“
„Jak příhodné,“ odtušil Keyes a zamyšleně zabubnoval prsty o stůl. „Řekněme, že o tom uvažuji,“ řekl po krátkém zamyšlení. „Co přesně byste ode mne potřeboval, Williame?“
„Pochopitelně výzbroj.“
„Pochopitelně.“
„Několik spolehlivých mužů, kteří mé lidi doprovodí na břeh. Ideálně pár kluků z Lochailortu.“
„Nebudu se ptát, jak o nich víte,“ odtušil Keyes.
„To je moudré, admirále.“
„Ale raději už mou trpělivost dnes nepokoušejte, Williame,“ řekl Keyes. „Všechno?“
„A pak samozřejmě loď, která nás na ostrov dopraví a dokáže si poradit s U-boatem, pokud tam na nějaký narazíme.“
Keyes zabubnoval prsty na stůl. „Popřemýšlím o tom, Williame, a dám vám ještě dnes vědět. Můžete odejít.“
„Děkuji, admirále.“
Crossland se postavil, zasalutoval a odešel z místnosti. Když venku procházel kolem sekretářky, rošťácký na ni mrknul zdravým okem. Předstírala, že ho nevidí.
