Úplněk Rudého boha

Finn zatřásl okovy na zápěstích.

„Ori,“ zamžoural do tmy před sebou. Svět se stále vznášel v mlze, ale obklopený černými skalami rozpoznal siluetu štíhlého chlapce, také vězněného u kůlu. Posunul se na rozedřených kolenech, až mu napjaté řetězy zkroutily ruce za zády.

„Nepřibližuj se!“ vyjekl slabý hlas.

„To jsem já, Ori.“ Zamrkal, aby dokázal zaostřit na pobledlou tvář svého malého bratra. „Čeho se bojíš?“

Plavovlasý chlapec se od něj odtáhl, jak mu jen železa na zápěstích dovolila.

Finn se zamračil. „Co se tady, u Světla, děje?“ Z města se dostali jako obvykle, ale podle ostrého větru, který mu nemilosrdně bičoval tváře, se nacházeli vysoko nad Soutěskou. Po zboží nebo doprovodu nebylo ani stopy.

Ori rozechvělou rukou ukázal na kaluž přesně v půli cesty mezi dvěma kůly. Na tmavé hladině se povalovala prázdná skleněná ampule. Finn se vyděsil, ale záhy zpozoroval vystouplé žíly na Oriho předloktích. Bratr si musel vzít sérum teprve před chvílí.

Když sklopil pohled k opasku, málem znovu upadl do mrákot. Místo, kde nosil připnutou dvojici ampulí s purpurovým léčivem, zelo prázdnotou. Kůži na pažích měl mrtvolně bledou. Zabodl oči do kaluže, jejíž hladinu čeřil vítr, a ze všech sil se snažil odolat pohledu na Rudého boha, jehož děsivou přítomnost si teď uvědomil.

Někdo vzal jeho séra. Chce, aby se Finn proměnil.

Ori se zajíkl.

Před Finnem jako duch prolétl šedý stín. Ladně dosedl mezi něj a bratra, zahnutými pařáty rozšlápl skleněnou ampuli v kaluži. Ve tmě zasvítily rudé oči.

„Proč jsi nás svolal, Thalgramine?“ zasyčel démon.

Finn zatím žádného z nich nespatřil, ale ani na vteřinu nepochyboval o pravdivosti svého odhadu. Všude kolem šustila křídla. Další a další démoni se vrhali z vysokých útesů a přistávali na malém prostranství.

„Protože je čas,“ řekl hluboký hlas a před Finnem se rozevřelo pohoří. Masa černých skalisek se dala do pohybu a oblohu beze hvězd zakryla velká křídla.

Celou dobu tady nehnutě stál…

„Jak si můžeš být jistý? Rudý bůh je stále zahalen v Mlze,“ syčel další démon.

Thalgramin kostnatým prstem ukázal na Finna.

„Je to jen člověk.“

„Tenhle odolával účinkům Boha celá léta,“ zakroutil Thalgramin hlavou s mohutnými rohy, které se jako kmeny stromů stáčely k černé obloze. „Je to pašerák. Sérum si vezme vždy při odchodu z města a další dvě s sebou nosí jen z opatrnosti.“

Finna zamrazilo. Jak dlouho ho ta nestvůra sledovala?

„A tenhle?“ nadzvedl první démon nehtem Orimu bradu. Chlapec vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

„Důkaz, že jsou má slova pravdivá,“ řekl Thalgramin. „Jak sám brzy uvidíš.“

Finnův malý bratr odvrátil tvář, hned jak mu to démon dovolil.

Z Thalgramina vyšlo smíchu podobné zachrčení. Planoucíma očima přelétl své druhy. „Připravme se, bratři. Rudý bůh stojí po našem boku, ale musíme jednat rychle, pokud chceme konečně zahubit krev Nečistého.“

„Prý jsou naživu dva.“

„Ano, i dívka. Zoufalá loutka, která nerozumí dění kolem sebe o nic víc než ten mladík. Zemře ale také.“

„Pak nám tedy dokaž, že se nemýlíš. Ukaž nám sílu Rudého boha.“

V Thalgraminově úsměvu se zaleskla řada ostrých tesáků. Popošel k Finnovi, kterému se černá křídla nakrátko stala celým světem. Ori křičel, aby ho nechali být, aby mu neubližovali. Finn bezděčně pohlédl démonickému vůdci do očí. Hypnotizovaný černými plameny v nich nedokázal odtrhnout zrak.

„Jsi moudrý,“ řekl Thalgramin, jakoby odněkud z dáli. „Pochopil jsi, co se s tebou děje, hned jak jsi nemohl najít sérum. Marně ses ale bránil volání Rudého boha. Před jeho novou silou žádný člověk neobstojí. Ani ty…“ Ukročil stranou a Finnovými zorničkami se rozlily stovky odstínů krve.

Obloha za Thalgraminovými křídly byla stejně černá jako ona sama, zastřená neprostupnou Mlhou. Zpoza té však na Finna shlížela ještě zlovolnější síla. Jediná hvězda barvy krve. Rudý bůh, ze kterého on mohl zahlédnout pouhou čtvrtinu, zářil jasněji než kdykoliv předtím. Volal Finna, teď mnohem silněji a naléhavěji, volal po těle, jež před jeho mocí nechránilo sérum. Finnovi cukaly končetiny. Snažil se od Boha odvrátit zrak, ale temné síly hvězdy ho držely na místě. Oči se mu nafukovaly, až měl pocit, že musí každou chvíli prasknout – zvětšovaly se, tu skutečnost si chlapcova zastřená mysl ještě dokázala uvědomit.

„Finne! Finne!“

Ori se zmítal v okovech a zplna hrdla křičel jeho jméno. A byl to právě zoufalý bratrův hlas, co Finna dokázalo nakrátko vysvobodit z Bohových spárů.

„Na tohle nemám čas!“ popadl Thalgramin chlapce za čelist. Násilně mu otočil hlavu zpět k Rudému bohu, nehty mu skoro vypíchl oči, jak se snažil udržet jeho víčka otevřená.

Z Finna vyšel nelidský výkřik. Svaly po celém těle mu pulzovaly, přinášely nepřetržité utrpení. Nejen oční bulvy, on celý se zvětšoval. Slyšel, jak na zem a na hladinu nedaleké louže dopadají drobné předměty. Když si ostrými tesáky, které nahradily lidské zuby, prokousl jazyk, ústa mu naplnila čerstvá krev.

„Finne! Finne!“

To není možný! Proměna neprobíhá tak rychle! Já přece…

Když znovu přišel k sobě, ležel na zemi tváří v louži. V okolí stále cítil přítomnost démonů. Pomalu se zvedl na štíhlých tlapách a pohlédl na svůj odraz ve vodě. Za holou lebkou potaženou bledou kůží zářil Rudý bůh. Finn zavrčel a setřásl ze shrbených zad zbytky dlouhých zrzavých vlasů. V širokém úsměvu odhalil dvě řady stříbřitých tesáků a dlouhým pařátem se dotkl hladiny v místě, kam mu od úst odkapávala slina.

Byl dokonalý.

„Finne…?“

Vzhlédl. Před ním se u dřevěného sloupu krčila drobná postava s plavými vlasy – člověk. Když chlapec zopakoval jeho jméno a opatrně k němu vztáhl ruku, Finn zaváhal. Vzápětí ale zalil jeho nové tělo nejpřirozenější z pudů a zastřel vše ostatní. Cítil, jak mu vlhnou ústa a jak jeho vyzáblé břicho svírá hlad. Cítil krev, chutnou, čerstvou krev. Kolovala v žilách toho člověka.

Vyrazil, ale okovy ho odtáhly zpět.

„Finne, to jsem já, tvůj bráška Ori! Prosím, začni to ovládat! Jsi silnější než Bůh! Prosím!“

Finn zavrčel a znovu se vrhl vpřed. A znovu. A znovu.

A znovu.

Řetězy se přetrhly a Finn dopadl do louže. Okamžitě se vymrštil na všechny čtyři. Přikrčil se ke skoku.

„Prosím,“ zajíkl se chlapec. Po tvářích se mu koulely slzy.

Finn ztuhl a vyčkával. Přirozený instinkt ho vybízel ke skoku, ale cosi uvnitř mu svazovalo končetiny.

„Neudělá to,“ řekl syčivý hlas. „Bůh nad ním nemá dostatečnou kontrolu.“

„Udělá.“

Ori se schoulil do klubíčka a dlaněmi si zakryl oči. „Prosím. Finne, prosím.“

Finn o krok ustoupil. Každou vteřinou byly stahy v jeho břiše bolestivější a bolestivější. Vzhlédl k rudé hvězdě na temné obloze.

Finn… Finn… ohyzzdné jméno… Není hodno… není hodno… Haissith… Oh ano… Haissith… Tak sse jmenujeme… tak sse jmenujeme, prohnilý člověče!

Znovu pohlédl na chlapce. Nahrbil se.

A skočil.

Když stříbřitými tesáky sevřel Oriho hrdlo, tělem se mu rozlil blažený pocit.

 

* * *

 

„Už jedou! Už jedou!“

Scalv se prodíral pokřikujícím davem. U Západní brány se většinou zdržoval málokdo, ale dnes se tu shromáždilo víc lidí, než kdy na jednom místě spatřil. Snad ani volba Správce nepamatovala takový dav. Proklouzl mezi dvojicí hromotluků, ze kterých mu jeden věnoval letmý nedůvěřivý pohled. Scalv skryl náramek na levé ruce za záhyb košile a spěchal dál. Nepotřeboval, aby se muž se znakem kladiva vyraženým na kožené kazajce dozvěděl o jeho původu. Z vlastní zkušenosti věděl, jak jsou kovářští mistři popudliví, a těmhle dvěma sahal sotva po bradu. Rozrazil si cestu hloučkem žen, které pohoršeně zalapaly po dechu, a stanul v druhé řadě davu, který lemoval cestu od Západní brány nejspíš až k samotné Citadele. Brána byla otevřená dokořán. Když se Scalv předklonil, zahlédl dokonce, jak po mostě přes vodní příkop přijíždějí první jezdci.

Slavnostní den pro Skrytý Štít, nejsevernější výspu Říše.

Vzhlédl k hodinové věži. Svit Rudého boha, z jedné čtvrtiny vyčnívajícího zpoza Mlhy, ho zasáhl přímo do očí. Scalv se zachvěl a pokročil do stínu nedaleké budovy. Znovu zabloudil očima k věži a chvíli uvažoval nad polohou ručiček. Jeho páni by se neměli vzbudit dříve než za dvě hodiny. Do té doby se mu snad podaří neslyšně vrátit. Příchodem k Západní bráně riskoval mnohem víc, než měl ve zvyku. Ale podívanou, která město každou chvíli čekala, si nemohl nechat ujít.

Za jásotu všech přihlížejících projel branou první jezdec ve stříbrné zbroji. Na helmici se spuštěným hledím vlál ve větru rudý chochol mnohem světlejšího odstínu, než jaký si přivlastnil Bůh. I vojákova oře pokrývaly stříbrné pláty, ty ale z velké části zakrývala čabraka se zlatým vzorem hořících svící spojených v jednu. Stejný znak, svatý symbol Církve, měl jezdec na širokém trojúhelníkovém štítu. Rukou v železné rukavici svíral otěže, pochva s dlouhým mečem se mu houpala u pasu. Scalv se přistihl, že na jezdce zírá s otevřenými ústy. Mnohokrát už zahlédl strážce Citadely, když se při pravidelných obchůzkách zatoulali do chudinské čtvrti Skrytého Štítu, ale v porovnání s muži v šedé kroužkové zbroji působili vojáci z hlavního města jako učinění bohové. Scalv se marně snažil odhadnout, jak dlouhou cestu za sebou musí mít, když jedou ze samého středu lidské civilizace.

Za jezdcem se objevil další, podobně oděný muž, ale jeho chochol svítil jasně žlutou barvou. Scalva napadlo, zda stejně svítilo i Slunce, bájná hvězda, která kdysi putovala po azurové obloze. To ale bylo dávno před Sloučením a příchodem Mlhy – na světě už nežil nikdo, kdo by onu dobu zažil, dokonce ani čarodějové.

Z myšlenek ho vytrhl muž v dlouhém karmínovém rouše, který se objevil mezi jezdci. Černý spodní lem šatu přepadal přes boky sněhobílé klisny. Muž seděl vzpřímeně s pohledem upřeným před sebe. Jen párkrát se záhyby kápě, kterou měl staženou hluboko do tváře, nepatrně pohnuly, jak pokukoval po všudypřítomném davu.

„Ruce Světla,“ vydechl Scalv.

Nejvyšší kruh kněží, kteří se postupem let stali nejmocnějšími představiteli Církve. I oni oplývali nadpřirozenými schopnostmi, přestože je přisuzovali raději Světlu než síle zvané magie. Jediný Archeon a jeho Věrní se těšili vyššímu postavení než oni. Scalv doufal, že jednoho z nich dnes spatří, ale na rozdíl od vojáků ve stříbrných zbrojích přinesl kněžský mág jen zklamání. Kdyby jim věnoval aspoň jeden pořádný pohled a k tomu třeba přidal malé kouzlo na uvítanou…

Za knězem následoval další zástup vojáků seřazených do řad po dvou, třech a pěti.

„To se mi snad zdá!“ ozvalo se nedaleko Scalva. „Jak se vůbec opovažuješ vyjít mezi normální lidi, ty zrůdo?!“

Nevěnoval hlasu pozornost. Kde se objevili lidé, tam se vždy strhly i hádky. Nic překvapivého. Ale vzápětí mu něčí ruka sevřela rameno. Scalv se vyškubl a pohlédl na vousatého muže ve světlé tunice. Po jeho boku neklidně přešlapovala umouněná dívenka.

„Jo, s tebou mluvim! Takový jako ty maj bejt zavřený v kleci, ne si volně pobíhat po městě.“

Nejblíže postávající lidé se k nim obrátili.

„Nech mě být,“ řekl Scalv se sklopeným pohledem. „Nic jsem ti neudělal.“

„Zatim. A já ti k tomu rozhodně nedám příležitost!“ Muž po něm chňapl a Scalv na poslední chvíli ustoupil. Narazil přitom do stařeny, která zaskřehotala jakousi nadávku a marně se ho pokusila odstrčit.

„Otče, prosím,“ špitla dívenka.

„Nepleť se do toho!“

Cestu muži zahradil statný kovář, kterého Scalv před několika minutami míjel. Jeho druh nebyl nikde k vidění. „Čím se ten mladík provinil, že děláš takový povyk?“

„Koukni se na jeho levý zápěstí, kováři. Pak pochopíš.“

Kovář se zamračil. „Ukaž mi ruku.“

Scalv pomyslel na útěk. Ale obava, že by ho dostihli, nad základním instinktem zvítězila. Odevzdaně natáhl levou paži s kovovým náramkem.

„Fujtajbl!“ odplivl si kovář.

Okolním davem se nesl skoro neslyšný šepot.

„Je to jeden z nich.“

„Otrok.“

„Zrůda.“

„Zplozenec Cizího světa.“

„Je tady někde Lovec?“

„Odstupte od něj, než se promění!“ kulhala stařena pryč, co jí síly stačily. Kvůli nedávnému pokusu Scalva odstrčit se zřejmě považovala za případnou první oběť, kdyby se změnil v bestii.

„Nepromění se,“ řekl kovář. „Má náramek. I když Rudý bůh nakazí třeba jen kapku jeho krve, magie uvnitř šperku ho ochromí na dostatečně dlouhou dobu, abychom ho mohli… odstranit.“

„Na kováře seš nějakej chytrej,“ řekl muž, který na Scalva upozornil. „Náramek má, ale nikde tu nevidim jeho pány. Kdo se o něj postará, až se začne měnit? Já si ruce prokletou krví špinit nebudu.“

Scalv zpozoroval, že ho dívenka po mužově boku celou dobu nehnutě sleduje. Když se jejich oči nakrátko setkaly, omluvně se na něj usmála a kývnutím hlavy mu naznačila, aby odtud zmizel. Scalv se nenechal pobízet dvakrát. Proklouzl za kovářovými zády a vytratil se, zatímco oba muži pokračovali ve při. Z davu skřehotal hlas stařeny, která se snažila na jeho odchod upozornit, ale během té chvíle už se přesunul o dobré tři řady dál. Lidé, již byli svědky potyčky, před ním se strachem v očích uhýbali. Brzy se naštěstí ocitl v místech, kde se dav stále plně věnoval jezdcům z hlavního města. Přestože už dávno neslyšel hlas muže ve světlé tunice, pokračoval podél cesty k Citadele a zastavil se až u velkého vozu s balíky slámy. Skryl se v jeho stínu.

Zabedněnci.

Rozuměl jejich obavám. Na rozdíl od většiny nedokázalo jeho tělo přijmout Církví vydávaná séra, čímž se stávalo mnohem náchylnějším k neblahým účinkům Rudého boha. Platila ale kovářova slova. Scalv měl na zápěstí náramek. Nemohl si ho sundat a ani se o to nikdy nesnažil. Raději padne na zem v bolestivých křečích, které mu magie náramku v počátcích proměny přinese, než aby okusil krev jiného člověka. Dával si dobrý pozor, aby se příliš nevystavoval svitu Rudého boha, dnes se skutečně jednalo o výjimku. Scalvovi páni – krutý pár, který se ho kdysi ujal – mu většinu času ani nedovolovali vyjít na čerstvý vzduch. Moc dobře si uvědomovali, jaké by pro ně mělo následky, kdyby se Scalv začal měnit dál od nich. Za každého člověka, kterého by jako bestie zranil, nebo – Světlo, nedopusť – dokonce zabil, nesli plnou odpovědnost. Výměnou za to riziko s ním mohli zacházet podle libosti, nechat ho, aby jim sloužil, či ho klidně umořit hladem, pokud uznají jeho smrt za vhodnou.

Městem se rozeznělo dunění rohů a lidé zajásali. Scalv se vyklonil z pozorovatelny u naloženého vozu. Od brány se k němu po cestě blížil vysoký kočár tažený dvojspřežím černých koní. I samotný povoz byl vyrobený z černého dřeva, za okny se vlnily rudé záclony. Jedna z nich se odhrnula ve chvíli, kdy kočár projížděl kolem Scalva, a otylá ruka povolila kličku u okna. Dotyčný vyndal ven celou paži, až se mu rukáv bílého roucha svezl po loket, a mával všem přítomným na pozdrav. Scalva udeřila do očí záře zlatých prstenů. Jásot zesílil. Zklamání z člena Rukou Světla, který v jezdeckém sedle jen nepřítomně hleděl před sebe, přebilo gesto Archeonova Věrného nastokrát. I Scalv pocítil vlnu vzrušení, když za druhou záclonou zahlédl konec baculatého nosu, na nějž házel lampion uvnitř kočáru prapodivné stíny.

Příjezd družiny oznámili obyvatelům Štítu před čtrnácti dny a od té chvíle ho všichni netrpělivě očekávali. Nikdo netušil, koho z Věrných k nim z hlavního města poslali, ale tradovalo se, že dotyčný se vydal na cestu na žádost samotného Archeona. Důvodem jeho návštěvy měl být Mladý prorok.

Kéž bych se taky narodil jako prorok, ponořil se Scalv do známých vod sebelítosti. Lidi by ke mně chodili pro radu nebo se dozvědět o vlastním osudu a nevyhýbali se mi jako malomocnýmu. Třeba bych dokonce mohl nahlédnout do minulosti. U Světla, jak já bych chtěl vidět Slunce a nebe, který nehalí Mlha! A jak moc bych chtěl, aby se Rudý bůh ztratil v nenávratnu a zbavil mě mýho prokletí.

Zavřel oči a nakrátko si představil ten slastný pocit. Bez Rudého boha by lidem nehrozila proměna v bestie. Séra by ztratila význam a Scalv by nemusel nosit náramek ani sloužit krutým pánům. Konečně by byl volný.

Volný!

Ostrá bolest mezi lopatkami ho vrhla zpět do přítomnosti.

„Co tady, kurva, děláš?!“

Scalv se svalil na bok a rukama si chránil obličej. Hůl z pevného dřeva ho zasáhla do obou předloktí zároveň.

„Povídám, co tady, kurva, děláš?!“ křičel jeho pán. S rudou tváří a prošedivělými vlasy, které ustupovaly lesklému čelu, vypadal skoro komicky. „Máš! Být! Přece! Doma!“ S každým slovem ho znovu udeřil holí.

Scalv, schoulený do klubíčka, se snažil co nejméně vnímat bolest. Mohl se omlouvat nebo prosit o slitování, ale ani jedno by mu nepomohlo. Věděl, co příchodem k Západní bráně riskuje. Bude muset počkat, až pánův hněv pomine, což většinou nastávalo ve chvíli Scalvova bezvědomí. Temnotu vnímal jako sladké osvobození. Koutkem oka zahlédl, jak se kolem nich houfují lidé, dokonce i někteří jezdci zastavili zvířata. Nikdo mu ale nespěchal na pomoc. A ani nepřispěchá, kvůli náramku, který oznamoval jeho pravý původ.

Jak úžasný by bylo být někým jiným.

Statečně přijímal další rány. Projíždějící kočár se se skřípěním kol zastavil jen několik metrů od místa, kde Scalv dostával zasloužený výprask. Vrásčitá tvář lemovaná zbytkem sněhově bílých vlasů se vyklonila z okna, ale poté ruka se zlatými prsteny vydala příkaz a vozka práskl do otěží. Kočár se dal znovu do pohybu a spolu s ním i vojenský doprovod.

Jak úžasný… by bylo… být někým jiným.

Scalv naposledy zaúpěl a upadl do bezvědomí na zemi prosáklé vlastní krví.