Fokkerův trojplošník se pověsil na Algyho. Strhl jsem svého velblouda do strmého výkrutu a v zaměřovači Vickersova kulometu se objevil černý kříž na trupu fokkera. Prostřílel jsem ho po celé délce a letoun se doslova rozpadl na kusy. Takhle oni jednou dostanou mě, pomyslel jsem si.
„Ahoj, Oto,“ řekla Jiřina Peřina.
Bylo parno, tři odpoledne, poslední čtvrtek v červnu. Měl jsem vyžehlený montérky s laclem a kšandičkama, na hlavě plátěnou kšiltovku a na laclu nápis Big Band Pragokov. Stejnej nápis byl i na poutači před Barikádou, jen k němu přidali ZK ROH a místo Big Band napsali Orchestr. Potom tam bylo Dnes od 16 h. taneční čaje, malejma písmenkama zpívá a docela největšíma Fanda Kelner. Přes to všecko někdo nalepil nudli balicího papíru, na kterou napsal hořčicí (možná gulášem): DnEs NaPoSLed!
Nebylo tam: Technická spolupráce zlatý ručičky Otakar Fink.
Opíral jsem se o poutač a pohvizdoval si tiše patamu, patamušto my piloty… Hezky daleko ode mě prchaly dva zbývající fokkery a kousek od konce mého levého křídla se houpal Algyho velbloud. Domů, pomyslel jsem si unaveně. V kantýně na letišti si dám jedny popovice. No – a děvušky…? A děvušky patóm.
„Názdr,“ povídám Jiřině Peřině.
„Co to čteš, hele?“
Strčil jsem knížku za lacl montérek.
„Šejkspíra v originále.“
Měla s sebou tři holky. Jednu jsem znal od vidění, s druhou jsem měl minulej čtvrtek rande, ale něco mi do toho vlezlo…
„Vy jste ale slibotechna, čekala jsem do půl.“
„Něco mi do toho vlezlo.“
„Já vím, ňáká jiná, že jo?“
„To se ví, Olino. Měl rande s Lolobrigidou.“
Jiřina Peřina byla největší drbna ze třídy, když jsem s ní kdysi dávno chodil na mňégru do strašnickejch Pavláků. Zůstalo jí to a ještě pár metráků přibrala. Využívala našeho spolužáctví, aby se mohla vytahovat. Na tu, kterou znám od vidění, na Olinu, se kterou jsem nešel na rande kvůli Lolobrigidě, a na tu třetí, se kterou bych eventuelně na rande šel. Má čokoládový oči, červenou pusu a na opáleným krku sametku s medailónkem. Jo, šel bych třeba hned, kdybych tady neměl melouch a nečekal taky na Ivanu od nás z baráku, do který se kdovíproč zbláznil Olda Nývlt. Mrkni se, jestli tam nebude s nějakým páskem, povídal, když jsme se ve dvě střídali u soustruhu. To je jasný, že tady nebude sama, když Olda maká.
Je to fuchtle. Zatímco ten zajíc s čokoládovýma očima je inteligentní, protože –
„Vy umíte anglicky?“
Protože ví, kterou řečí psal Šejkspír. Takže se můžu pousmát, trochu chápavě a trochu unaveně: „Co je na tom zvláštního?“
„Júárdz interesting jangmen,“ řekla.
„Jés, miss.“
Vyprskla a měla smích zvonečkovej a nakažlivej.
Kolem prošel Krejbl, táh pozounovej kufr s opuchlinou na konci a potil se jak žňovej brigádník. To je hic, co? Zabručel Servus a zapad rovnou do hospody, aby dal troubě napít. Měl čas.
Já taky. Pulty jsem už postavil, čudlíky zastrkal a dvě basy limonád šoupnul za piáno. Takže jsem moh nasávat atmosféru a přitom si třeba domluvit rande s tou Angličankou. Jsem populární a tykám si se slavnejma lidma, jako je třeba Zpívá Fanda Kelner. Zrovna zastavil nablejskanou ČZ 175 u chodníku.
„Těbuch, Fanouši.“
„Ťuch,“ nato strašnickej Cortés.
Z mašiny neslez, opřel se nohou o chodník, rozepnul drc kožený bundy, vytáh zapalovač, strčil pod knírek memfisku a škrtnul. Házel přitom prasátka zrcadlovejma mekártrovkama.
Šel jsem k němu lážo plážo, ať je jasný, že se kvůli němu nemusím přetrhnout, i když má za kšeft třikrát tolik co já, a ještě nadává. Seš samá kočka, zahejbal cigárem. Mávnul jsem rukou. „Ále…“
Kdoví, na co jsem jí to kejvnul. Většího vejtahu jsem neviděla. A já na to: Jés, miss. Nebo: Tak to je ten šášula, co tady tahá basy s limonádama? Jés, miss. Ota Fink je vůl. Jés, miss.
„Dobrý den, pane Kelner,“ montuje se do nás Peřina, „já jsem tuhle Oty spolužačka…“
„Ota do žádný školy nechodil,“ řekl Fanda. „Narodil se chytrej.“
To je smíchu, když se slavnej muž uvtipne.
Jenom ta inteligentní se nesměje. Nese Fandovi památník. „Byl byste tak laskav, Mistře, a podepsal se mi tadyhle –“ A Fanda mrňavou tužtičkou mezi stránky s nápisama letí letí andělíček, otevře ti památníček, nebo nikdy nezapomeň na svou kamarádku Blážu H. ze 3. B vpisuje: You Belong to My Heart a pod to rozmáchle fanny kelner. A zatímco píše, tak Olina: Máte ňáký nový fláky? Ta, co ji znám od vidění: Zaválíte Nebeský jezdce? Jiřina Peřina: Pro mě Vajakondýýýýjos! Jen ta s památníkem mlčí a Fanda ho sklapne. „Speciálně pro vás,“ zamedí, „zazpívám Máš rety červené jak maliny.“
Jinak pouze Mášrety, čili štim číslo osmnáct koupenej pro kapelu někdy v temný minulosti, kdy patřila pod nějaký Argus Werke. To ji teda vytrhne! Na tu by se spíš hodil ten cajdák od Čermáka, co hrajou v obřadních síních, jak se to sakra jmenuje – jo, pomerančový květy. Fanda má prdlajs fantazii.
Jenže nějaká podobná přišla každej čtvrtek…
Fanda za nima kouká – ta by si dala říct, kamaráde, všecky jsou stejný, votrava je to – a já: „Jo, votrava, Fanouši.“ A beru od něj řidítka čízy, abych ji dostrkal do zahrady za barák, zatímco Fanda kráčí dovnitř šílícím davem.
Za chvíli už se vzadu převlíká do cortésovskýho, já na jevišti kontroluju, jestli mi nějakej bludnej hasič někde nepřekop spojení, bouchnu pěstí do zesilovače Tesla a houknu zpětnou vazbou – Poď to vyzkoušet, fanouši! Fanda škrtne nehtem o najmana, zapíná si přitom gumičku motejla a počítá ráz dva tři, zkoušíme rozhlas, a jelikož ho to nebaví, začne zpívat Indzmúd na slova: Už de Honza Benda, už de Honza Benda…
A principál Honza Benda kluše po parketách, v jedný ruce kufr s altkou, ve druhý penál s klarinetem – Ahoj, pánové! Dneska to asi moc velká rejže nebude… Jeho brácha tenorák už na place olizuje plátek sága a míní, že v tomhle hicu zahrajem Modrej pavilón a lidi už se od sebe neodlepěj. Chachá! Jenom Honza se nesměje, lidi jako třeba Krejbl, kterýho přelanil z dechovky Vršovanda, chtěj hrát jenom samý dlaňovky, jenže při slabší návštěvě pořadatel smlouvá nižší procenta a kapela taky potřebuje noty a sem tam třeba i nový saka a motejly.
Leč kapelník je solidní plánovač n. p. Pragokov a ne nějakej somrák. Tímpádem hrajeme do konce června Čaje, nebo berem kšefty u zapadlejch vlastenců ve vesnicích kolem Prahy, kde jézeďáci na nějakou tu pětku šoupnutou do trombónu nekoukaj…
Například tuhle sobotu odhalujem pomník v Tmavý Studnici, kde má chajdu seřizovač Vrba. Člověk se aspoň koukne do světa.
„Naladíme, jo?“
„Údržbo,“ volá od šlágverku Jirka Bureš, „vypad mi šroubek u šlapky a matička je v hajzlu!“
Matičky mám po kapsách volně ložený. A taky dráty a hřebíčky a čudlíčky, jestli dokonce ne poztrácený noty. Tuhle cé, támhle fis a osminky zvlášť ve škatulce. Chytám matičkou konec šroubu, moc se jí nechce, a nade mnou Honza s altkou duliduliduááá! Hele, Oto, vem s sebou v sobotu Oldu Nývlta, jestli se mu bude chtít. Hraje se pod širákem a bude s tím práce… Něco na pivo taky kápne.
„Řekni mistrovi, ať ho nechá v noci nadělat sobotní odpolední šichtu,“ já na to. A Jirkovi: „Podrž kleštěma ten šroub, jo? Ať se netočí.“
Saxofóny udělaly húúú. To je dobrý, pánové. Piáno: Pink, pink, nic. Hergot, kdy už tu kisnu spravěj? Nehraje tam ani jedno ef! A dole pod jevištěm pořadatel: „Soudruzi – budeme pouštět!“
Osmnáct maníků se nahrnulo do zákulisí.
„Pánové,“ hrozil se strejda hasič, „cigárka si jděte vybánit ven! V tomhle hicu jeden vajglík –“
Pár lidí vypadlo za plechový dveře, jak prošli, zavoněla zvenku zaprášená lebeda a dehet. Šel jsem zatáhnout oponu.
„Ty, Oto, nezkusil bys to piáno spravit?“ obrátil se na mě pianista Drobný, Hud. sklad., jak to má napsáno na dveřích ve čtvrtým patře činžáku u Rýgráku. Odhalil jsem to, když jsem ho jednou narychlo sháněl, protože jsme chytili záskok za Maudra v Rádiu. Neshodil jsem ho.
„Já se na to podívám,“ řekl jsem. „Třeba to budou jenom odlepený takový ty dřívka.“
„Dám na to pět pětek z vlastní kapsy,“ kejvnul Drobný. „Já to piáno nenávidím!“
„Pánové, pojedem…,“ zmatkoval Honza, „pojedem! Znělku a potom šedesát čtyři, osmdesát pět a čtyřicet!“
Šel jsem se kouknout dírou v hadru, Fandova Mášrety seděla přímo pod forbínou s celou partou a pingl jim tam skládal šťávu, který se zrovna začalo říkat anglicky džus. Oto – můžeme!
Roztáhnul jsem oponu, zesílil knoflíkem mikrák, vytáh knížku a odletěl sestřelovat frickům pozorovací balóny u Duneville. Měl jsem za to padesát vočí.
* * *
Lásku mýho parťáka Oldy Nývlta jsem potkal, když jsem kolem sedmý táhnul basy s prázdnejma flaškama do výčepu. Otvíral jsem si nohou a vrazil jsem jí lítačky rovnou do obličeje. Čum, blboune, povídá pásek, co ji držel za křídlo.
„Hele,“ řekl jsem a vlez do foajéru. „Už jsem se nemoh dočkat.“
„Odkaď mě znáš?“ zeptal se frája ve čtyřiašedesátiknoflíkovým saku.
„Seděli jsme spolu v pasťáku.“
Rozuměl fóru jako Kramerova dlaha. „Ňák si nepamatuju,“ povídá. A Ivana na to: „On mluví se mnou, Džery. Bydlíme spolu.“
„To jako na hromádce? Neke, Váňušo.“
„Hovno, v baráku. Něco mi chceš, Oto?“
„Já ani ne. Spíš Olda Nývlt.“
„Je mi volnej jak bábiny bombarďáky. Vyřiď mu to.“
Ještě že budu mít v sobotu v Tmavý Studnici dost času přesvědčit Oldu, že si probodnul srdce parapletem kvůli bezcitný fuchtli. „Nejseš hodná pojídat banánový šlupky ve stínu jeho vosla,“ řekl jsem.
Pasan mě chyt za madlo dřevěný basy, že prej jsem mu dlužen vysvětlení. Nevím jaký, Džerýku. Cuknul jsem basou dopředu, Džerýk pro změnu dozadu a flašky zachrastily. Ivana se otočila k zrcadlu na zdi, vytáhla z kabelky malovátko a začala si čmárat po obličeji. Krkáte mě vobá.
„Pojď si pokecat do ústraní,“ řekl Džerýk.
Nechtělo se mi. Byl o půl hlavy větší než já a o deset kilo těžší. S takovejma můžete leccos poškodit. A chtěl se prát v ústraní, kde byla špinavá podlaha a kluzko.
Hele, já musím pro limonády. Ne, táhne mě jinam. Až jsem najednou u kachlíčkovaný zdi, plný ruce prázdnejch flašek po koruně, a dole šumí voda v dehtovaným žlábku. Dám ti po hubě, hajzle, machruje Džerýk, proti kterýmu vlastně nic nemám, i když má to chromatický sako.
Něco mu vysvětlovat je marný. Šťouchne do mě, až se opřu zády o kachlíčky. Pak mě popadne za kšandičky overalu. Dlaní mě propagačně pleskne po tváři. Nemůžu pustit drahocenný basy. Tak dělám, že na mě jdou ze strachu mrákoty, a jedu zády po zdi, až si basy sednou na podlahu. Srábku, šklebí se na mě z vejšky. Neví, že mám jeho bradu a žaludek na mušce Vickersova kulometu, dokud se prostřílenej doslova nerozpadne na kusy. Sotva jsem stačil odtáhnout basy, když se s urvanejma křídlama kácel do žlábku.
„Mělo to cenu, Džerýku?“
Je mi ho líto, chci mu pomoct vstát, ale odstrčí mi zuřivě ruku a hrabe se na nohy. To si budu pamatovat. To ti nezapomenu, syčáku!
„Říkaj mi zlatý ručičky, Džerýku.“
„To ti sakra vrátim!“
Ale dneska už těžko, opřel se v předklonu rukama o kachlíčky a vyhodil večeři, pár piv, tři frťany a vajgla. Ale ten už tam nejspíš ležel. Do dveří zrovna lezli tři vojclové od vnitřní stráže, pivař z hospody a pořadatel. Čuně jedno, to si uklidíš. A pivař: Uhni, mladej.
Vypad jsem s basama na chodbu.
Ivana u zrcadla se změnila ve dva puberťáky, jeden si mačkal vlnu a druhej beďara. Šel jsem do výčepu a v zádech mě studilo.
Fanda zrovna zpíval Máš rety červené jak maliny.
