„Tohle se mi líbí.“ Přistoupí ke mně zezadu a zatahá mě za šaty. Černé džíny Amiri Thrasher (na kolenou samozřejmě řádně rozpárané), černé vansky a černobílé raglánové triko od Givenchy.
Dívám se na svůj obraz v zrcadle u něj v ložnici. Nakloním hlavu, přimhouřím oči a předstírám, že jsem jediná holka, co tu v nedávné době byla. Ujišťuji se, že řetízek s jeho prstýnkem je dobře ukrytý tam, kde ho můžu vidět jen já a možná, později, i on, a pak si uhladím bubi límeček červeno-modro-bílých květovaných šatů ze saténového žakáru.
„Miu Miu,“ zašvitořím a zachytím jeho pohled v zrcadle.
Miluju jeho oči.
Nevzrušeně přikývne. „Minulej tejden jsem spal s modelkou od Miu Miu.“
Nesnáším jeho oči. Na vteřinu se na něj zadívám a ztěžka polknu, abych nabrala sílu se bezstarostně usmát. „To mě nezajímá.“
Naše pohledy se střetnou a teď ho nesnáším celého – za to, že mě zná tak dobře, že prohlédne všechno, co říkám, že to dělá se všemi kromě mě. Lhostejně pokrčí rameny.
On, BJ Ballentine, můj první… vlastně ve všem. První láska, první zlomené srdce. Chlapec se zlatými vlasy a zlatýma očima, přestože jeho vlasy jsou hnědé a oči zelené, nejhezčí kluk z celého Londýna, jak říkají – a já nejspíš souhlasím. Když má dobrý den. Ale proč vám ho popisuju? Vy už víte, kdo to je.
„Já vím, že tě to nezajímá.“ Mimoděk si přejede jazykem po zubech. To dělá, když je naštvaný, a já poznám, že je naštvaný, ale je to jen na vteřinku, protože pak jeho pohled změkne, jako se to stává v mojí přítomnosti vždycky.
„Měla jsi tou dobou kluka, Parksová…“ Hledá moje oči, ale já odvracím pohled, protože mám ráda, když si myslí, že se o mou pozornost musí snažit.
„Správně.“ Zamrkám a zopakuji: „Mě to nezajímá.“
„Jo,“ vzdychne naoko znuděně. „Takže do boje?“ vydechne. To si říkají kluci navzájem, když vidí, že mé srdce zařadilo vyšší rychlost.
Znovu se na mě podívá, protože ví, že lžu, a teď na sebe míříme pohledy jako pistolníci.
Chybíš mi, zamrkám morseovkou.
Pořád tě miluju, zacukají dolů otočené koutky jeho dokonalých úst.
Kdysi dávno na těch plných rtech, které pořád vypadají jako po bodnutí žihadlem, přistálo celé mé srdce.
„Takže kdy?“ Otočím se k němu a bez dovolení ho popadnu za manžety černé džínové bundy s nášivkami, také od Amiriho. Cítím, jak si mě měří pohledem a čeká, až k němu vzhlédnu, a pak, když se naše oči setkají, mě zasáhne přímo na komoru. Jako ryba ve vodě. Čirá úleva.
„Cože?“ ptá se BJ s nakrčeným obočím a pozorně na mě hledí.
Zatahám ho za předek bundy, abych se podívala, jestli vypadá lépe zapnutá, nebo rozepnutá. Pak ji zapnu. Otočí hlavu, pořád hledá moje oči, a když mu je nenabízím, zvedne mi bradu a drží ji mezi palcem a ukazováčkem.
Faktická vzdálenost je mizivá, ale jako by mezi námi pořád stál les. Borovice chyb, tak vysoké, že přes ně nevidíme, a řeky nevysloveného, tak široké, že je nedokážeme překročit. Nejsme ani zdaleka tam, kde jsme si mysleli, že budeme, dostali jsme se úplně mimo hřiště, a na moment se cítím ztracená a osamělá, ale důležité je, že jsem ztracená a osamělá s ním.
„Jen jsem přemýšlela kdy, to je všechno.“ Silně zamrkám. Pomáhá mi to držet si odstup od vzpomínek. Rozepnu knoflíky. „Protože jsi byl se mnou skoro celej minulej tejden, a já vážně nevím, kdy jsi mohl mít čas píchat nějakou hodně, hodně bledou holku, jejíž oči jsou nepochybně pěkně daleko od sebe.“
Pobaveně se na mě ušklíbne. Je to čahoun, tenhle BJ Ballentine. Metr osmdesát osm.
„Copak?“ pokrčím nevinně rameny. „Smrtelná bledost s vykulenýma očima je nepochybně styl Fabia Zambernardiho.“
BJ vyloudí úsměv. „Měla jsi kluka, Parksová,“ zopakuje znovu, a já ho ignoruji, protože to s tím nesouvisí.
Znovu mu zapnu bundu. „Ale skoro celou dobu jsem byla s tebou, takže nechápu jak, přesněji řečeno kdy…“
„Mám ti nasdílet svůj kalendář?“
„Ten sexuální?“ odvětím ostře, ale zároveň přemýšlím, zda mám i tak říct ano, protože se to patrně může hodit, abych věděla, který den v týdnu si mám mýt hlavu, a také abych znala jeho přibližný pohyb, který bych ráda měla pod kontrolou. Což ovšem za žádných okolností nemůžu připustit, takže se na něj jen zahledím.
Jeho oči bodají. „Nemám sexuální kalendář.“
Znovu po něm střelím pohledem. „Rozhodně nemáš pracovní kalendář.“
„Mám práci,“ protočí panenky.
„Jo, svlíkání košile pro fanoušky na Instagramu.“
Podrbe se na temeni a rozpačitě se zašklebí. „Snažím se jenom platit účty.“ Rozverně pokrčí rameny. „Ne každý z nás sedí na krásných osmi stech melounech, Parksová.“
„To máš jistě pravdu,“ připouštím. „Řekni mi, co ten malý ostrov poblíž Grenady, který vlastní vaše rodina…“
S úsměvem si olízne spodní ret. „Vidíš, sama říkáš malý…“
„Menší než můj,“ přeruším ho, a on se zasměje.
Prohlédne si mě shora dolů, hladí mě pohledem jako mě hladíval rukama – ostře se nadechne a vydechne – podívá se přese mě do zrcadla. Projede si rukou vlasy. „Tak co ty knoflíky?“
Znovu je rozepnu a on na mě civí a na rtech mu pohrává úsměv.
„Pořád se snažíš mě svlíknout…“
Protočím oči, ale tváře mi zčervenají. „To bys chtěl.“
Ze čtvrté přihrádky poličky s kabelkami vytáhnu nebesky modrý kožený batoh Le Chiquito Noeud od značky Jacquemus.
„Chtěl bych to,“ uzná a krouží kolem mého těla. „Máš nějaký knoflíčky, co potřebujou rozepnout?“
Se smíchem ho odeženu. „Jdi se bodnout.“
„Ale no tak.“ Popadne mě za rameno a táhne ke dveřím. „Přijdeme pozdě.“
* * *
„Takže, Parksová,“ pronese BJ s mírným úsměvem, „co ti tenhle týden nejvíc leze na nervy?“
„Tenhle týden?“ zamračím se. Sedíme u stolu s celou partou, našimi nejbližšími přáteli, ale přesto se občas stane něco, po čem celý svět potemní a my vidíme jen jeden druhého.
„Totiž,“ pokrčí rameny, „já stejně vím, co to je. A vlastně nejen tenhle týden.“
Pozvednu obočí. „Opravdu?“ Přikývne a já vyčkávavě bubnuji prsty o stůl. „Tak mě pouč.“
Jsme v Annabel’s a až sem někdy půjdete, obzvlášť doporučuji objednat si láhev Dom Pérignon Rosé ročník 1995.
Ale to BJ nepije. Pije negroni. Vždycky negroni, dokud noc nepokročí, a pak je to Don Julio ročník 1942.
„Tvoje největší otrava všech dob je… že přitahuju ostatní holky. To je jasný.“ Trochu pohne koutky, jako by dodával „asi tak“.
Zasměju se a důrazně vrtím hlavou. „Ne. Tohle… to ani zdaleka není.“
Přestože tomu tak je a on má naprostou, stoprocentní pravdu.
Zakoulí očima a vůbec mě neposlouchá. „Dobrá, tak aspoň tenhle týden…“
„Holky, co na Instagramu prohlašujou, že se nelíčí, když je na Instagramu jasně vidět, že se nelíčí…“
„Jasně,“ přizvukuje moje nejlepší kamarádka Paili Blytheová. „To nesnáším!“ Zastrčí si za ucho loknu platinových vlasů a znechuceně nakrčí malý kulatý nosík. „Co od nás chtějí, Purpurový srdce?“
Kývnutím hlavy jí poděkuju, než pokračuju.
„Vážně nechápu, proč bych se měla chlubit tím, že o sebe schválně nepečuju.“
„Nějaký korektor?“ nabízí Paili. „Pěknou krémovou tvářenku?“
„Ale, copak je tohle, Charlotte? Ty dnes nemáš make-up?“ zeptám se do prostoru. „Jasně, já vím – kdo má oči, ten to vidí na první pohled.“
BJ si s úsměvem přejede jazykem po stoličkách. Zachechtá se a zavrtí hlavou.
„Ne každý ráno vstává s dokonalostí kreslenýho jelínka, Parksová.“
Tvář mi zvadne. „Já… to jako… to jako má být kompliment?“
„Jasně,“ přikývne.
„Ale no tak,“ krotí ho Henry Ballentine, můj nejstarší kamarád na světě. S chytrým výrazem ve tváři je hodně podobný svému staršímu bratrovi. Má taky hnědé vlasy a úsměv, po němž můžete otěhotnět, ale na rozdíl od BJe má modré oči, občasně orámované brýlemi, o nichž si nikdo z nás není zcela jistý, zda je musí skutečně nosit. Připojí se k rozhovoru. „Všichni víme, že Bambi byla BJovo sexuální probuzení.“
„Počkat, Bambi je kluk,“ připomene Christian Hemmes svým manchesterským přízvukem, který se vždycky projeví, když mu něco přijde veselé. S Christianem jsem kdysi chodila. Tak nějak. Dnes bychom to tak nenazvali, ale myslím, že to tak bylo. A bylo to fiasko. Fiasko pro mě, fiasko pro něj (hodně velké), fiasko pro BJe (pro něj hodně, hodně velké) – opravdu fiasko pro všechny.
Ale je to krasavec. Zlatavé vlasy, oříškové oči, plné rty. Skoro andělský zjev – podobou, nikoli chováním. Je až strašidelně akční. Raději nemyslím na to, co on a jeho bratr dělají… Oni si myslí, že to nevím. Ale já to vím. Vím všechno o svých hoších.
Henry a BJ vždycky vypadali zmateně a vyplašeně z Christianových odhalení.
Věnuji mu krátký pohled a obrátím se zpátky k BJovi. „Takže když já jsem jelen, co jsi ty?“
„Vlk,“ opáčí bez hnutí brvou.
Protočím panenky. „Vlk samotář?“
Zavrtí hlavou a pohled mu zjihne tak, jak by neměl u stolu plného známých lidí v místnosti plné lidí, co neznáme. „Takový, který v lese najde jelena, co sám nedosáhne na vrchní polici, nebo si neumí vyměnit olej v motoru, nebo…“
„Působí jako velmi šikovný jelen,“ zašeptá Henry svému bratrovi.
„No, rozhodně je to složitej jelen,“ odpoví mu BJ a já se zamračím. Zašklebí se.
„Bez vlka by si nejspíš jelen nedokázal oblíknout to, co má na sobě,“ kývne na mě BJ. „Nenakrmil by se od roku 2004. Takže vlk se z dobroty svýho srdce drží na dosah.“
„Myslím, že vlci žerou jeleny,“ opáčí suše Henry.
BJ zakoulí očima, ale já se obávám, že Henry má pravdu.
Perry Lorcan – dozadu ulízané hnědé vlasy, velké hnědé oči, široký úsměv, vystouplé lícní kosti a naprosto úchvatný, naprosto neuvěřitelný – na druhé straně stolu zavrtí hlavou. „Henry to plete. Bambi bylo moje sexuální probuzení. BJ měl Ariel…“ Ukáže si na prsa. „Mušlovou podprsenku. Rád cucá kozy.“
Mimoděk se podívám na svá vlastní prsa, a když vzhlédnu zpátky, BJ si mě prohlíží. Neznatelně na mě mrkne a usměje se. Mám co dělat, abych na místě neshořela.
„Takže,“ nakloní se ke mně BJ a smete mi z tváře řasu, kterou vidí jen on… Vždycky si najde důvod se mě nějak nenápadně dotknout. Snažím se potlačit úsměv. „Oba moc dobře víme, co je to skutečně, ale co tě teda předstíraně nejvíc štve?“
Pokouším se na něj neusmát. „Tohle taky víš.“
„Taky?“ rozzáří se a já obracím oči v sloup. Na chvíli se zamyslí. „Růže a pryskyřník v jedný kytici?“
Přikývnu. „Fakt nechutný. Naprosto ohavný.“
Z plna hrdla se zasměje a mně se líbí, když se směje tomu, co řeknu, a chci ho rozesmát napořád, což nemůžu, protože věčnost zradil, a já přesto bojuji s touhou ho políbit. Jonah Hemmes, Christianův starší bratr, natáhne ruce z druhé strany stolu – vždycky celý v černém. Černá džínová bunda, černé tričko, černé džíny, černé conversky, ale uvnitř je velmi zářivý – pochybná nátura pro jeho práci. Vlasy má možná blonďaté, ale já je považuji spíš za hnědé, a oči zelené, ale pro mě jsou možná hnědé nebo oříškové. Všechny rysy má ostré – ostrá brada, ostrý nos, ostrý jazyk. Ne ovšem na mě, protože já jsem jeho oblíbenec.
Nakloní ke mně hlavu. „To mluví zase o Monty Pythonech?“
BJ na svého nejlepšího kamaráda zavrtí hlavou a já rozhořčeně nakrčím nos.
„Je to jizva na tváři britského filmu a já o tom nechci slyšet ani slovo.“
„Asi už vím, na co se budeme večer dívat,“ zamrká BJ.
„Jo.“ Střelím po něm pohledem. „Já taky. Jacka Bauera jsme včera večer opustili ve velmi prekérní situaci.“
Jonah zatleská a natáhne se pro můj drink. „Ten chudák je neustále v prekérní situaci…“
Ochutná koktejl a znechuceně protáhne obličej. Příliš sladké.
Henry šťouchne loktem do bratra. „Včera večer?“ zkoumá tichým hlasem – myslí si, že je neslyším. „Kolik večerů tenhle týden?“
„Všechny?“ propichuje ho BJ očima. „Co je ti do toho?“
Henry pozvedne obočí. „Snáší ten rozchod dobře…“
BJ zatne bradu. „Je to tak.“
Henry se na něj podívá. „Protože s ní zůstáváš každej večer?“
BJ se tváří vzdorovitě. „Byl jsem s ní každej večer ten tejden, kdy se ještě nerozešli, takže…“
„Každý večer ne,“ vložím se do toho. „Jenom tři ze sedmi.“
Oba se na mě trochu překvapeně podívají, jako by zapomněli, že se baví přímo přede mnou.
„Čtyři,“ zašeptá BJ tak, že to slyším jenom já. Naše tváře jsou tak blízko, až jsem z toho omámená a dech se mi zadrhává o střep mého rozbitého srdce.
Čtyři? Už se nedivím, že mě Brooks Calloway nechal.
Nevím, proč mě to bolí, ale je to tak. Ostré jako šíp.
Čtyři noci?
On je jediný chlap, jehož ztráty jsem kdy litovala, jediná láska, kterou jsem kdy prožívala.
Než si uvědomím, co dělám, vstanu s hlavou v oblacích od stolu – v panice a jako opilá – ale není to nával paniky, protože ty nemívám, ty jsou pro lidi, kteří neovládají své životy, a já mám pevně v rukou všechno, naprosto všechno, a své srdce především. Jen to přichází ve vlnách – lítost nad jeho ztrátou. Vystrkuje hlavu v podivných okamžicích a na zvláštních místech.
Jako například tři roky po té události, když sedí přímo vedle mě v Annabel’s v bundě od Amiriho, kterou jsem mu vybrala před hodinou, rozepnuté odshora až dolů stejně jako můj mozek, kdykoli se on ocitne poblíž.
Mysleli jste si, že hovořím o svém klukovi z minulého týdne?
To jste naprosto vedle. Přehnaně optimističtí vůči mé schopnosti opustit potápějící se loď, k níž je přivázáno mé srdce.
