Xavier
„Co že to po mně chcete?“ zeptal jsem se.
Žena ve středním věku stála z druhé strany vyšetřovacího stolu. Mezi námi seděl pes. Díval se střídavě na mě a na ni, jako by našemu rozhovoru rozuměl. Pro jeho vlastní dobro jsem upřímně doufal, že nerozumí.
„Chci, abyste ho uspal,“ pronesla.
„Je zdravý,“ namítl jsem.
„Já vím,“ opáčila a smutně se na něj podívala. „Máma se o něj opravdu moc hezky starala, než umřela.“
„Tak proč?“
Dramaticky si povzdechla. „Takhle si to přála. Nechtěla, aby musel žít zbytek života bez ní. Strašně moc by mu chyběla.“
„Může si zvyknout na někoho jiného.“
Zavrtěla hlavou. „To si nemyslím. Je moc starý.“
„Jsou mu čtyři.“
Podívala se mi zpříma do očí, jako by se se mnou chystala pohádat o prošlý slevový kupon. „Tak podívejte,“ spustila. „Budu k vám upřímná. To, že jsem tady, je z mé strany kompromis. Manžel ho chtěl zavézt do lesa a zastřelit ho, abychom ušetřili těch tři sta dolarů. Já mu řekla, že to není humánní a že by máma chtěla, aby odešel v klidu, takže proto jsme tady. Ale jestli to neuděláte, udělá to on – a on není bůhvíjaký střelec. Nejspíš to bude chtít víc pokusů.“
Zíral jsem na ni prázdným pohledem. Přesně kvůli tomu jsem nenáviděl lidi. Byli ta nejhorší zvířata na téhle planetě.
Pes ke mně zvedl smutné oči. „Eutanazie stojí čtyři sta dolarů,“ řekl jsem.
Nestála. Stála tři sta. Pro všechny, kromě ní.
Souhlasila s cenou a já si vzal psa a udělal, co bylo třeba.
O hodinu později jsem seděl vzadu v kanceláři a zapisoval detaily návštěvy. Celá ta událost mě rozhodila víc než obvykle.
Tina, jedna z mých veterinárních asistentek, stála nade mnou se založenýma rukama a plamenným výrazem v očích.
„Co je?“ zeptal jsem se, aniž bych zvedl oči od počítače.
„Vy moc dobře víte.“
Střelil jsem po ní pohledem.
„Co jí mám jako dát, až si přijde pro jeho popel?“ ptala se s nakloněnou hlavou.
„Nemáte krb?“ chtěl jsem vědět.
„Ne.“
„Tak gril na dřevěné uhlí?“
Zamyšleně zkrabatila čelo. „Myslím, že je na plyn.“
Druhá asistentka, Maggie, otevřela skříň a založila složku. „Vždyť jsme spálili tělo toho psa z útulku, co to nezvládl. Toho křížence bernardýna,“ upřesňovala. „Tak jí můžeme dát jeho popel.“
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Ale odsypejte jí jen půlku. Je toho moc.“
Tina škrábala velmi nemrtvého psa na bradě. „Jak se bude jmenovat?“ zeptala se.
„Netuším,“ zamumlal jsem a postavil se.
Začínala mě bolet hlava. Zaťal jsem zuby.
„Musíte ho nechat ostříhat“ pokračoval jsem. „Udělejte z něj knírače nebo tak něco. Zkrátka ať vypadá jinak.“
„Ale když on je tak roztomilý, když je huňatý!“ namítla Tina.
Významně jsem se na obě podíval. „Asi vám nemusím říkat, že za to, co jsem právě udělal, bych mohl přijít o licenci.“
Tina můj pohled opětovala s výrazem zbožňující úcty. „My to víme. Jste takový hrdina.“
Maggie si kousala ret a kývala.
Usmívaly se na mě. Vlastně úplně zářily.
To mě vytočilo ještě víc.
„Toho psa nefoťte. Žádné sociální sítě. Neříkejte mu jménem. O tomhle se nesmí nikdo dozvědět, ani náznakem.“
„Vezmeme si to tajemství do hrobu.“ Tina si přitiskla ruce na prsa.
„Já budu kvůli vám klidně lhát u soudu,“ přidala se Maggie. „Normálně dám ruku na Bibli a to všechno.“
Tina empaticky kývala.
„Já vím, že to nerad posloucháte,“ pokračovala Maggie, „ale jste opravdu jeden z nejlepších lidí, co znám, doktore Rushi. Je čest pro vás pracovat.“
Zamračil jsem se. Neměl jsem rád pochlebování ani chválu.
Měl jsem ale rád psy. Měl jsem rád všechna zvířata, ale psy obzvlášť. Nezasloužili jsme si je – a někteří lidé si je zasloužili ještě míň než jiní.
„Máte ještě jednoho pacienta v ordinaci číslo šest,“ změnila Maggie téma. „A bůh vám žehnej, doktore Rushi.“
Naposledy jsem jí věnoval naštvaný pohled a potom jsem si od ní vzal tablet, který mi podávala. Usmívaly se za mnou, když jsem odcházel.
Nikomu to neřeknou. Důvěřoval jsem svému týmu natolik, že bych jim svěřil i svůj život – nebo v tomto případě svou licenci. Ale ty řeči kolem jsem fakt nepotřeboval.
Se zprávou na displeji tabletu jsem vešel do ordinace číslo šest. Pacientem bylo opuštěné kotě, nalezené před pár hodinami v hromadě dřeva.
„Jsem doktor Rush,“ zamumlal jsem, aniž bych zvedl oči.
Umyl jsem si ruce a otřel je papírovým ubrouskem. Potom jsem se otočil k ženě, která v ordinaci seděla. Překvapeně jsem se zarazil.
Byla nádherná. Asi stejně stará jako já, možná dvacet osm, dvacet devět. Dlouhé černé vlasy, hnědé oči. Příjemné křivky.
Kotě přinesla v podprsence. Spalo jí ve výstřihu s bradou opřenou o lem trička.
„Zdravím, doktore,“ postavila se. „Hned ji vytáhnu. Myslím, že je to ona. Ale v poznávání droboučkých koťátek nejsem moc dobrá.“
Vytáhla z výstřihu maličkou bílo-hnědou chlupatou kuličku a položila ji na stůl mezi námi. Kulička předla.
Nejspíš bych taky předl, kdybych byl tam, kde ona.
Odkašlal jsem si a začal s vyšetřením.
„Je jí asi pět týdnů,“ řekl jsem tiše.
Dásně kotěte vypadaly dobře, byly růžové, oči mělo nezastřené. Bylo podvyživené. Nemělo blechy. Podíval jsem se do uší. Našel jsem roztoče, ale nic hrozného. Prohmatal jsem břicho. Ohnul jsem mu nohy a přejel prsty po páteři, abych našel případné abnormality.
Ta žena mě pozorovala. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale přivádělo mě to do rozpaků.
A mě nikdy nic nepřivádělo do rozpaků.
Z nějakého důvodu mě ale její pohled přiměl přemýšlet o tom, jestli jsem se ráno oholil.
Cítil jsem to kotě. Vonělo jako ona. Jako květiny.
„Necháte si ji?“ zeptal jsem se.
Opřela se o vyšetřovací stůl. „Tak určitě. S vyšší mocí přidělující lidem kočky si člověk nezahrává.“
Zacukaly mi koutky.
„Dívala jste se kolem?“ ptal jsem se a přitom stetoskopem poslouchal plíce kotěte. „Jestli tam nejsou další?“
„Jistě. Bylo tam jen tohle.“ Zamrkala na mě přes dlouhé řasy a usmála se.
Zrychlil se mi tep. Bože, ta ženská byla nádherná. Stálo mě obrovské úsilí předstírat, že jsem si toho nevšiml.
Vrátil jsem stetoskop kolem krku a chystal se změřit kotěti teplotu. Dělal jsem, že mě vůbec neznervózňuje její upřený pohled.
Zvedl jsem ocásek a strnul.
Podíval jsem se na ni a ona můj pohled opětovala. „Co je?“
„Budu muset udělat ultrazvuk.“
Za hodinu a půl jsme měli výsledky všech vyšetření a já se chystal sdělit jí špatnou zprávu.
„To kotě má vrozenou vadu,“ začal jsem. „Jmenuje se to atresia ani. Je to vada, kdy se nevyvine rektum a anus.“
Mrkala střídavě na mě a na kotě, které si strčila zpátky do výstřihu. „Promiňte. Cože?“
„Nemá funkční anus ani rektum.“
Vyvalila oči. „Vy se mi snažíte říct, že to kotě nemá prdelku?“
„Přesně to se vám snažím říct.“
Vytáhla kotě, zvedla mu ocásek a spadla jí brada. Na místě, kde měl být řitní otvor, bylo malé holé místečko, ale otvor uprostřed nebyl ani tak velký jako píchnutí špendlíkem. Pokud se člověk nedíval přímo na něj, klidně to mohl přehlédnout.
„Ale… ona kakala,“ namítala. „Byla na kočkolitu.“
„Vytvořila se jí rektovaginální píštěl. Výkaly prochází pochvou. Má v břiše parazity, takže je stolice řídká. To je taky nejspíš důvod, proč tak dlouho přežila. Chirurgický zákrok by to mohl dát do pořádku. Ale já to nedělám. Musela by za specialistou, certifikovaným veterinárním chirurgem.“
Kývla. „Tak jo. A kolik to stojí?“ zajímalo ji.
„Počítám mezi pěti a deseti tisíci dolary.“
Znovu jí spadla brada.
„Já bych doporučil uspat ji,“ pronesl jsem.
Chvilku studovala vzory na podlaze a potom se pohledem vrátila ke mně. „Ale… ona je šťastná. Je to šťastné koťátko. Nenechám ji uspat.“
„Slečno… promiňte, jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Samantha. Diazová.“
„Slečno Diazová, před vámi jsou dva možné scénáře. Ucpou se jí střeva, bude trpět a zemře. Nebo se jí rozvine infekce, bude trpět a zemře. I v případě operace je prognóza přinejlepším nejistá. Bude potřebovat nonstop péči až do úplného uzdravení…“
„Pracuju z domova. To zvládnu.“
„Často dochází k dalším komplikacím, které si vyžádají další investici. Pokud nejste schopna nebo ochotna zajistit jí potřebnou operaci, důrazně doporučuji eutanazii.“
Přitiskla si kotě k hrudníku. „To nemůžu.“
„Mám vás tedy doporučit k chirurgovi?“
„Nemám tolik peněz. Nemohl by mi pomoct nějaký útulek?“
„Sezóna kočičích vrhů právě vrcholí,“ informoval jsem ji. „Útulky jsou přecpané k prasknutí. A za cenu, za kterou se chcete pokusit zachránit tohle jedno kotě, mohou zachránit stovky jiných. Určitě můžete několik útulků kontaktovat a požádat o pomoc, ale podle mě je nepravděpodobné, že by měly tolik peněz k dispozici. Doporučuji ji uspat,“ opakoval jsem. „Hned. Než začne trpět bolestmi. Chcete se ještě na něco zeptat? Pokud ne, můžu vám dát pár chvil na rozloučení.“
Zírala na mě. „Já tu kočku nenechám uspat.“
Možná že to otrávené bodnutí, co jsem v tu chvíli ucítil, byla jen přehnaná reakce. Možná jen končil těžký den na konci těžkého týdne a já byl frustrovaný kvůli psovi, kterého jsem ošetřoval předtím. Každopádně jsem své podráždění nedokázal skrýt.
Založil jsem si ruce na prsou. „Proč se tedy obtěžujete chodit sem a žádat můj odborný názor, když ho potom odmítáte akceptovat?“
Mrkala na mě. „Musí přece být i jiné možnosti…“
„Nejsou. Tak jaký máte plán?“
„Já… nevím…“
„Takže ji necháte trpět. Chápu.“
Šokovaně na mě zírala s otevřenou pusou. Bylo mi to jedno.
Za dveřmi téhle ordinace jsem už viděl snad každé zlo, jaké si člověk umí představit. Nejvíc ze všeho jsem byl ale unavený sobectvím a obecnou hloupostí, jaké jsem tu viděl denně. Nechávali tu uspat zvířata, která měla žít, a nechávali trpět ta, která už dál žít neměla. Zanedbávali je a týrali, nekastrovali je, takže všechny útulky byly přeplněné, odhazovali je, když je přestala bavit, opouštěli je bez ohlédnutí. Hloupost z dobrých pohnutek je pořád hloupost. Chystá se prodlužovat utrpení tohoto zvířete. Štvalo mě to a z nějakého důvodu mě štvalo i to, že mi to kazilo názor, který jsem si na ni udělal. A to mě možná štvalo ze všeho nejvíc.
„Ještě něco?“ zeptal jsem se. „Nebo jsme skončili?“
V očích se jí zablesklo. „Řekl vám už někdy někdo, že byste měl zapracovat na svém přístupu k pacientům?“
„Vlastně ano, už jsem to slyšel,“ opáčil jsem a odešel od vyšetřovacího stolu. „Ozvěte se, až přestane jíst, roztáhne se jí žaludek a její agonie bude pro vás dostatečně velká na to, abyste byla schopná udělat těžké rozhodnutí, které patří k vlastnictví zvířete.“
Vyšel jsem na chodbu.
Ona vyrazila za mnou.
„Proč myslíte, že ty peníze nedokážu vybrat ve sbírce?“ vyštěkla mi do zad.
Odfrknul jsem si. „Lidská povaha?“ Cestou z ordinace jsem vykulené Maggie podal tablet.
„Lidi jsou v jádru dobří,“ volala za mnou. „Chtějí pomáhat.“
Otočil jsem se a zafixoval ji pohledem. „Lidi jsou v jádru kreténi.“
„Jo?“ planula. „No, vy teda rozhodně.“
Stála tam s rudými tvářemi a kotě jí vystrkovalo hlavu z výstřihu. Sexy.
Nevím, proč mě zrovna tohle v tu chvíli napadlo, ale na nic víc jsem nedokázal myslet.
„To je asi fér,“ řekl jsem.
Šel jsem do své kanceláře a zavřel za sebou dveře.
