„Crrr!“
„No jo, abyses –,“ zabručel sloužící příslušník Koudela a sáhl po sluchátku. Sáhl po něm docela líně, neboť dobře věděl, že zvoněním telefonu začínají jen vymyšlené detektivky.
Vzápětí byl nucen svůj názor změnit. Když zabručel do sluchátka patřičnou formuli, řekl mu vzrušený ženský hlas na druhém konci drátu: „Stala se vražda.“
„Noaco?“ zeptal se Koudela, předpokládaje nejdřív, že si z něj utahuje někdo z jeho stolní společnosti od Šalanských.
„To já nevím,“ pokračoval hlas. „Právě proto vám to volám. Zahradní město, Malinová pět.“
„A kdo jste vy?“ vybafl Koudela, kterému pomalu začalo docházet, že to není vtip.
„Napsal jste si tu adresu?“ zeptala se neznámá místo odpovědi a opakovala: „Zahradní město, Malinová pět. Konečná desítky.“
„Myslíte, že tam pojedeme elektrikou?“ zahuhlal Koudela uraženě.
Chtěl říct ještě něco, ale ve sluchátku to cvaklo.
Tak řekl jenom „hergot“ a podrbal se pod čepicí. Chvíli dumal a pak zvedl sluchátko druhého telefonu. Postěžoval si. Člověk na druhé straně se drbal mnohem kratší dobu. Ale taky si zatelefonoval. Nakonec se sešlo na dvoře obvodního velitelství pár modrokabátníků u modrého sedana.
„Stejně si někdo udělal z Koudely srandu,“ zafuněl nejtlustší, když se nacpal do vozu a zapadl do sedadla. „Vono je to jedno, aspoň si protáhnem kostru.“
Od člověka, jehož kostra byla bezpečně obandážována několika metráky sádla, to znělo jako něco mezi vtipem a sebekritikou.
Vyjeli.
Kromě šoféra seděl ve voze onen tlustý nadporučík, na jehož jménu nezáleží, bezvýrazný poručík, na jehož jménu také nezáleží, a další uniformovaný, u kterého už nezáleží vůbec na ničem. Dokonce ani na hodnosti ne.
Šofér je pro další děj důležitý hlavně tím, že tři modrokabátníky dovezl do Zahradního města. Když se sedan rozhopsal po kočičích hlavách Průběžné ulice, řekl „do boha oného“. Z čehož vyplývá, že přišel nedávno z vojny a že sloužil v Malackách, či na Horemlázu.
Všichni si zapálili, když si posloužili z krabičky tlustého nadporučíka. Při třetím šluku podjeli železniční přejezd za stanicí Na Skalce. Čtvrtý si dali na konečné desítky. Zbylo jim ještě trochu času na pátý a šestý. Potom sedan zastavil.
Malinová ulice vznikla výstavbou panelových domů. Číslo pět stálo proti tenisovým kurtům. Bylo to vlastně na konci vilového sídliště zvaného Zahradní město. Čelo Malinové ulice s hlavními vchody domů bylo obráceno na stranu od města a vysoké domy, stojící ještě na návrší, vrhaly dlouhé stíny mezi vilky, geometricky urovnané na svahu.
Vylezli z vozu a zahodili cigarety.
Nadporučík se rozhlédl. Nejprve na jednu stranu ulice. Pak na druhou. V dálce, skoro u posledního domu v řadě paneláků, se leskla okénka telefonního automatu.
„Skočte tam,“ zafuněl tlusťoch na adresu uniformovaného, na němž nezáleží. „Třeba ten někdo telefonoval odtamtud. Seberte tam otisky.“
Uniformovaný se zatvářil jako člověk, kterého už týden bolí zuby.
„Mně to připadá zrovna tak pitomé jako vám,“ řekl mu nadporučík. Potom vytáhl sirku, zašťoural se v zubech a podíval se zaujatě na zvonky. Podle nich bydlelo v paneláku asi třicet partají, což vypadalo nadějně. Nadporučík právě přemýšlel, do čeho kopnout, když se domovní dveře otevřely a vyšel z nich muž se zahnutým nosem, pod nímž se rýsoval intrikánský fousek. Onen muž byl oděn v tepláky a v pravici třímal ucho odpadkového kbelíku.
„Dobrý odpoledne,“ řekl mu tlusťoch.
„Může bejt,“ pousmál se muž jedním koutkem. „Přejete si?“
Tlustý mu strčil pod nos legitimaci.
„Inu, inu,“ zavrtěl hlavou intrikán s kbelíkem. „Tak vy jste od policie. Ani bych si bejval nevšim.“
Přitom zíral pichlavýma očima na uniformy a modrého sedana.
„Někdo nám volal, že se tady něco stalo,“ řekl mu nadporučík po malém zaváhání. „Nevíte o tom nic?“
„A co by to jako mělo být?“
Nadporučík pokrčil rameny. Horečně přemýšlel. Jestli si z nich někdo vystřelil… Stejně se to celý barák dozví, jestli je to pravda, řekl si nakonec. A jestli to byl nějaký blbý fór, houby na tom sejde.
„Někdo nám telefonoval, že se tu stala vražda,“ prohlásil tlusťoch polohlasem. „Třeba nás tahal za nohu, víte? Ale my sem jet museli.“
Fouskatý intrikán zavrtěl hlavou. „To se vám ten člověk nepředstavil?“
„Byla to nějaká ženská,“ řekl nadporučík.
„Počkejte,“ pravil pomalu muž s fousky. „Teď mě tak napadlo… Když jsem dneska šel z práce, potkal jsem nějakou ženskou v brejlích. V takových těch neprůhledných, víte. Byla to vysoká blondýna, nohy jako strunky, opálená. Měl jsem chuť ji plácnout –“
„Děláte to často?“ zeptal se ho poručík.
„Jenom známým,“ ušklíbl se fouskatý. „Tím chci říct, že jsem tuhle kost v baráku v životě neviděl.“
„Byla u někoho na návštěvě,“ řekl poručík.
„To je možné,“ prohlásil intrikán s kbelíkem. „Ale ten dotyčný ji nejspíš vyhodil, protože letěla jak postřelená.“
„A těsně předtím jste zaslechl bouchnutí dveří,“ hádal poručík s jedovatým úsměvem.
„Myslím, že ano,“ kývl muž.
„V kolik hodin to bylo?“ zeptal se tlustý nadporučík.
„Před půlhodinou,“ řekl fouskatý. „Ve tři čtvrtě na tři.“
Telefon na obvodním velitelství zazvonil ve čtrnáct čtyřicet devět. Souhlasilo to. Mohla to být náhoda, ale nemusela.
„Pojďte nám ukázat, kde jste tu kost potkal,“ vzdychl nadporučík. „Když už jsme tady…“
„Já si jenom vysypu ten kýbl,“ řekl muž.
Jelikož ze strany vyšetřujících orgánů nebylo námitek, učinil to. Popelnice stály za rohem. Potom pozval nadporučíka a jeho doprovod rozmáchlým gestem dovnitř. Snad to myslel dobře, ale vypadalo to přinejmenším na nedostatek úcty k Bezpečnosti.
Zastavili se mezi druhým a třetím poschodím.
„To chodíte vždycky pěšky?“ zeptal se poručík. Byl to šťoura od narození a tlustý nadporučík mu dopřával volnosti. Občas z jeho šťourání něco bylo.
„Nikdy,“ usmál se fouskatý. „Dneska jsem si vzal jiné kalhoty a klíče jsem zapomněl v těch prvních. I s klíčem od výtahu.“
„To znamená, že ta ženská klíče taky neměla.“
„Nebo byla rozrušená,“ kývl nadporučík. „Nevšiml jste si, kde byl výtah?“
„Dole.“
„Tak neměla čas ho přivolávat. Potřebovala se rychle ztratit a raději seběhla pěšky. Kdo tady bydlí?“
„Tadyhle já,“ řekl intrikán a ukázal na dveře proti schodům označené štítkem se jménem Bohumil Effler. „Tadyhle bydlí nějaká početná rodina a támhle vlastně ani nevím. Bude to garsonka jako to moje.“
Tlusťoch přistoupil k posledním dveřím umístěným až ve tmavém koutě. Z místa, kde Bohumil Effler potkal vnadnou blondýnu, k nim nebylo vidět. Mohla vyjít z nich, nemusela být v některém z vyšších pater.
Zazvonili.
Zvonek uvnitř suše zaskřehotal.
Jméno na dveřích nic neříkalo ani fouskatému sousedovi.
Zazvonili ještě několikrát. Potom se z protilehlých dveří vyrojilo několik dětí od pěti do deseti let. Když viděly tlusťocha, začaly se hihňat. Zdola přiklusal technik, který sbíral v automatu otisky.
„Otevřete to,“ řekl mu tlustý nadporučík. „Majiteli se omluvíme potom.“
Chvíli to trvalo.
Pak to v zámku cvaklo.
Za dveřmi byla dlouhá předsíň, na jejímž konci prosvítaly dveře se skleněnými, neprůhlednými výplněmi.
Tlustý vzal za kliku.
Ani se nemusel moc rozhlížet – mrtvola ležela tři kroky od něj, takže veškeré omluvy odpadly.
* * *
Se zájezdem na ostrov Amsel v Baltském moři už vlastně moc práce nebylo. Martin Klág si to také pochvaloval, nejsa v povinnostech úředníka Čedoku příliš honěný. Na své židli se moc nenadělal; jeho jedinou větší prací vlastně bylo hledání jistého seznamu, který se mu vypařil pod rukama hned první den po nástupu v pobočce cestovní kanceláře. Jenom se štěstím objevil kopii a o originálu raději pomlčel.
Ostatní práci za něj s předstíranou ochotou vykonávaly dvě soudružky s drdóly. Když se nedíval, vrhaly na něj nevraživé pohledy. Byl tady pár dní a moc se s nimi nebavil… pan Horáček, to byl jiný frajer. Vodil je k obědu do Ambassadoru a nezačínal jinak než cinzanem. Tenhle neslaný nemastný mrňous si nosil jídlo v kastrůlku a popíjel z otlučené termosky. Cinzano v ní určitě nebylo. Čert ho byl soudružkám dlužen. Jediné, co je těšilo a zároveň zajímalo, byla skutečnost, že co nejdřív odjede se zájezdem. Tak co ho sem vlastně strkali?
Martin Klág si s tím starosti nedělal. Četl si v příručce o ostrově Amsel, o němž měl jen velice chabé vědomosti. Přesněji řečeno žádné.
Klika cvakla, dveře vrzly.
„Dobrý den,“ pravil mužík, jehož zvláštním znamením byla vedle zeleného klobouku se sojčím pírkem notorická vyděšenost. „Je tady, prosím vás, pan Horáček?“
„Pan Horáček onemocněl,“ děla jedna ze soudružek. „Přejete si?“
„Já jsem Švejda,“ prohlásil vyděšený mužík. „Mám tady zálohu na zájezd – Amsel – víte?“
Soudružky se odvrátily s náhle zkamenělými tvářemi.
„Tak copak, pane Švejda,“ děl otcovsky Martin Klág. „Jdete nám to doplatit? To nejde, musíte to poslat poštou.“
„Ne, prosím,“ zavrtěl Švejda hlavou. „Víte – já musím – totiž, já nemohu. Něco mi do toho vlezlo. Umřel mi bratr. Ano, umřel mi bratr. Prostě nemůžu na ten zájezd jet.“
„Upřímnou soustrast,“ děl Klág smutně. „Chcete vrátit zálohu?“
Švejda horlivě zakýval.
Martin Klág prolistoval několik diářů a do posledního si učinil několik poznámek.
„My vám to pošleme, pane Švejdo,“ řekl nakonec. „Ono to nejde z ruky do ruky, víte?“
Pan Švejda to zřejmě pochopil. Nadzvedl klobouk, který si ani při vstupu do místnosti nesundal, a vycouval ze dveří, ukláněje se na všechny strany.
„Ten pán zdravil,“ řekl Klág káravě.
„Všimly jsme si,“ odsekla jedna ze soudružek. „Starejte se o sebe.“
„Jo,“ broukl Martin Klág a zahloubal se znovu do příručky. V německé řeči se tam psalo, že na ostrově Amsel je přírodovědecké muzeum, tři vesnice, dva přístavy, starý hřbitůvek s kostelem a jeden hotel. Zajímavosti doplňovala nudistická pláž. Koupání v příboji, průměrná teplota vody osmnáct stupňů (brr, řekl si tiše Klág), naleziště jantaru. Pověst o potopeném pokladu korunovala přehršli lákadel.
Dveře opět vrzly.
„Dobrý den,“ pravila vysoká blondýna v zrcadlových brýlích a zamířila přímo ke Klágovi. Vrhla na něj úsměv zářivým chrupem, kterým by se daly louskat ořechy.
„Přejete si?“ zeptal se úředník a odložil příručku.
„Mám takový dotaz,“ pravila dívka a položila na pult hnědou, koženou kabelku. „Profesor Starosta tady zajišťoval nějaká místa v zájezdu na ostrov Amsel.“
Zaznělo to jako „ámza“. Klág si toho dobře všiml.
Zalistoval v seznamu.
„Ano, slečno,“ zakýval hlavou. „Profesor Starosta… zajišťoval tady jedno místo pro sebe a jedno na jméno Gréta Hornová.“
„To jsem já,“ řekla dívka a podala Klágovi občanský průkaz. „Jdu vám jenom říci, že profesor nepojede.“
„Škoda,“ prohlásil Klág. „Nestačíme už to místo prodat.“
„O to mi právě jde,“ řekla Gréta Hornová. „Potřebovala bych to uvolněné místo zajistit na jméno Augustin Veliký. A vedle toho mám zájem o další dvě místa.“
„Jedno se před chvílí uvolnilo,“ odvětil úředník. „Odhlásil se nějaký pan Švejda. A další místenka v letadle tu taky je. Můžete klidně ta tři místa dostat – ovšem proti zaplacení zálohy.“
„Kolik to dělá?“
„Po dvou tisících,“ řekl Klág. „Celá částka dva tisíce osm set na osobu. Pokud byste chtěla převést zálohu pana Starosty –“
„Ne,“ odmítla dívka. „Zálohu pane profesora laskavě vraťte. Kdybyste mi ta tři místa mohl tak hodinu rezervovat –“
„Tady jsou tiskopisy přihlášek,“ pravil úředník. „Na jaká jména mám zajistit místenky?“
„Augustin Veliký, Josef Smetana a Antonín Dvořák.“
Martin Klág ani nemrkl a zapsal si to.
„Děkuji,“ řekla dívka. Pak sebrala přihlášky a odešla.
„Tu tady už neuvidíte,“ zasmála se mladší soudružka. „Takových sem chodí…“
Klág neodpověděl a dal se znovu do čtení příručky. V duchu si říkal, jaká nedozírná škoda by vznikla, kdyby Gréta Hornová opravdu nepřišla. Komu by asi prodal zbytek míst v zájezdu?
