Město Třeboň se nachází uprostřed podmáčené jihočeské krajiny plné rybníků, řek, potoků i umělých naháněcích kanálů. Postavili ho pod hrází rybníka tak velkého, že větší jsem nikdy neviděl. Nebo tam stála nejprve Třeboň a rybník založili až pak, to vážně nevím.
Do městské brány jsem vjel chvíli po poledni. Ukázal jsem průvodní list a jeden z knechtů, kteří se tam ometali, se mne okamžitě ujal. Doprovodil mě do zámku a ohlásil. Chtěl jsem se dát nejprve do pořádku, avšak dovedli mne k panu Petru Vokovi tak, jak jsem byl: zaprášeného z dlouhé cesty a čpícího koňským potem. I svým vlastním potem.
Přijal mne v přepychově zařízené pracovně se stropem vymalovaným blankytně modrou barvou s obláčky a andělíčky. Smekl jsem širák, hluboce se uklonil a zpod obočí si ho prohlížel. Rožmberský vladař, věkem se blížící šedesátce, vypadal jako zralý, a především mnohem mladší muž. Jeho husté vlasy i vousy měly nazrzlou barvu a teprve začínaly šedivět. Přijal mě ve svém obvyklém odění, tedy v sytě černé kazajce, krátkých kalhotách a uhlově černých punčochách doplněných černými střevíci. Světlý byl jedině skládaný límeček a krajkové konce košilových rukávů.
„Tak už se narovnejte, Jakube, nebo vás chytnou záda!“ řekl po chvíli. „Vítám vás v Třeboni.“
Postavil jsem se zpříma a předal mu brašnu s dopisy a listinami, které jsem měl za úkol dovézt do Třeboně. On ji však bez zájmu odložil.
„Mám pro vás jistý delikátní úkol, Jakube,“ pronesl. „Paní Johanu Kellyovou i její dceru Elizabeth již znáte. Doprovodíte je do Brandýsa a budete jim k dispozici. Co vy na to?“
„Samozřejmě, Vaše Milosti,“ přikývl jsem. „Jak si přejete. Co to však znamená? Jak jim mám být k dispozici?“
„Budete se starat o jejich ochranu,“ vysvětlil mi pan Petr Vok.
„Před čím je mám chránit? Hrozí jim nějaké nebezpečí?“
„Pokud to půjde dobře, budete od nich toliko odhánět dotěrné nápadníky a ctitele. Avšak pokud se věci vyvinou jinak, tak,“ pozvedl dramaticky obě ruce, „se postaráte, aby nepřišly k úhoně. Máte ještě pistoli, kterou vám obstaral pan Želinský?“
„Musel jsem ji vrátit...“
„Nevadí. Honsi?“ podíval se stranou a já jsem spatřil hubeného chlapíka, kterého jsem si zatím nevšiml.
„Jan Hagen ze Švarcpachu, Jakub Jelínek z Hiršbergu,“ představil nás pan Petr Vok. „Co kdybyste si vyjeli k altánku, Honsi? Vezmete s sebou dvě pistole, které jsem onehdy dostal darem. Víte které. Ještě se z nich nestřílelo, proto je vyzkoušíte. Můžete tam, daleko od zvědavých uší, seznámit Jakuba se situací.“
„Jak si přejete, Vaše Milosti,“ uklonil se Jan Hagen. „Hned vše zařídím.“
Byl to vyčouhlý muž věkem se blížící čtyřicítce, stejně jako pan Petr Vok oblečený černém. Obličej měl nevýrazný a s výjimkou světlých licousů hladce oholený. Oči vodové, světlé vlasy přerostlé a na temeni již znatelná lysina. Vypadal jak ryba, tak nějak mdle. Zřejmě to byl výkonný pracovník, jinak by si ho tu pan Vok nedržel.
„Do hodiny bude kočár připravený k odjezdu,“ dodal.
„Znamenitě,“ přikývl pan Petr Vok. „Jakub se mezitím může občerstvit.“
* * *
Dostal jsem k ruce sluhu a společně jsme se vydali do pokoje, ve kterém jsem měl přespat. Přinesl mi tam umyvadlo s vodou a ručníky, abych se opláchl. Když jsem projevil přání, poslal jiného sluhu pro pivo.
Ošplíchal jsem se, oblékl čistou košili, kterou jsem si šetřil na sekání s panem Petrem Vokem a dotázal se sluhy, co je zač ten Jan Hagen ze Švarcpachu. Dostalo se mi mnohomluvné odpovědi. Jan Hagen, zvaný také Hons, je dlouholetým služebníkem pana Petra Voka. Začínal jako obyčejný stolník, ale vypracoval se. V roce 1594 osvědčil svou věrnost i odvahu, když s panem Petrem Vokem prodělal vojenské tažení proti Turkům. Jednalo se o ono proslulé tažení, trvající jen několik měsíců, při kterém armáda, vedená panem Petrem Vokem, vytáhla do Uher a pak se zase vrátila, aniž se jedinkrát střetla s nepřítelem.
V loňském roce Jan Hagen povýšil a stal hlavním komorníkem rožmberského vladaře. Ten mu v lednu letošního roku vystrojil veselku. Jeho manželkou se stala Andl Koparová, dlouholetá dvorní dáma paní Kateřiny, manželky pana Petra Voka.
Dotázal jsem se, proč byla svatba uspořádána v lednu, když mrzlo a všude ležel sníh. Proč nepočkali alespoň do února a nespojili svatbu s masopustem, jak se to obvykle dělává. Sluha mi odpověděl, že se to zrovna hodilo. Vyrozuměl jsem, Jan Hagen i Andl Koparová si museli pospíšit, aby zachovali dekorum, protože dítě už bylo na cestě.
Sluha mne pak doprovodil na zámecké nádvoří, kde stál připravený kočár se zapřaženým čtyřspřežím. U něj čekal Jan Hagen s dámou, kterou mi představil jako svoji manželku Andl. Vysekl jsem jí poklonu, ona se zaculila, kývla a neřekla nic. Měla na sobě dlouhé tmavomodré skládané šaty, které zabraňovaly odhadnout, v jakém měsíci těhotenství se nachází. Tvář měla bledou a těstovitou, prameny vlasů, které vykukovaly zpod koketního kloboučku, vypadaly poněkud zplihle. Těhotenství ubírá ženám na kráse, to je známá skutečnost. Byla mi však povědomá. Jako bych ji už někde viděl.
Společně jsme nasedli do kočáru, vměstnala se tam i služka. Sluha naskočil na stupátko vzadu a kočí pobídl čtyřspřeží. Vyjeli jsme z města a hned za bránou jsme se pustili po cestě, která vedla po břehu již zmíněného rozlehlého rybníka. Dotázal jsem se, co je to za rybník. „Nevděk,“ odpověděl mi Jan Hagen jednoslovně. Teprve po chvíli jsem pochopil, že se tak rybník skutečně jmenuje.
Cesta ubíhala, všichni zarytě mlčeli, jen služka sedící naproti se na mne culila přes velký proutěný košík položený na klíně. To mě však nevyvádělo z míry. Jsem mládenec k světu a děvčata na mne hledí se zalíbením. Od Třeboně, kterou jsme měli stále na dohled, jsme nejeli ani půl hodiny. Zastavili jsme u otevřeného altánku, stojícího na břehu rybníka. Vystoupil jsem a rozhlédl se. Den byl teplý a slunečný, hladina rybníka se leskla a břízy, rostoucí kolem, se již obalovaly svěže zelenými lístky.
Zatímco Jan Hagen pomáhal manželce vysednout, kočí, služka i sluha už byli v pohybu. Služka rozprostřela na lavici v altánu houni, aby si mohla paní Andl pohodlně sednout. Sluha snesl ze střechy kočáru slaměného panáka, do kterého jsme se měli strefovat, a dotázal se mě, kam ho má umístit. Dle mých pokynů ho postavil asi sto sáhů od kočáru, abychom střelbou neděsili koně a neobtěžovali paní Andl hlukem.
Kočí vyndal ze zavazadlového prostoru nízký stolek a společně s velkou brašnou ho odnesl k zapíchnutému panákovi. Stolek postavil na vyvýšený břeh a z brašny vyložil dvě elegantní pistole s kolečkovými zámky i další náležitosti. V tu chvíli už jsem stál u něj, abych si zbraně prohlédl. Sluha jednu popadl a začal ji nabíjet, já jsem vzal druhou. Byla subtilnější než pistole jízdních kyrysníků, pažbu měla vykládanou plátky stříbra a postrádala obvyklou koncovou bakuli. U této zbraně se nepředpokládalo, že by pažba sloužila k rozbíjení tureckých hlav.
Já i Jan Hagen jsme pak ze vzdálenosti deseti kroků několikrát cvičně vystřelili na slaměného panáka. Vzadu za ním se třpytila hladina rybníka Nevděk a nehrozilo, že zasáhneme podruha, který by na druhém břehu náhodou sekal rákosí. Tak daleko kule z pistole nedoletí. Někdy jsme panáka zasáhli a jindy zase ne. Na tom však nezáleželo. Ve dvou případech ze zhruba dvaceti výstřelů pistole selhala. Jednou bylo nutné posunout křesací kámen, který se obrousil až ke svěráčku, podruhé jsem musel vzít jehlu a prošťouchnout zátravku mezi pánvičkou a hlavní. Obě pistole jsem pak prohlásil za vynikající a podotkl, že podobným selháním lze předejít řádnou údržbou.
Načichlí dýmem ze spáleného střelného prachu jsme se vrátili do altánku. Služka, když nás uviděla, popadla velký proutěný košík a začala prostírat na dřevěný stůl. Náš pozdní oběd se skládal ze studené paštiky, nakrájeného chleba, nakládané zeleniny, koláčků, zavařenin a bůhví čeho dalšího.
„Takže, pane Hagene,“ ozval jsem se během jídla, „uvítal bych vysvětlení, k čemu jsem byl povolán a jaké nebezpečí hrozí. Pokud opravdu hrozí.“
„Je to podivná záležitost,“ podíval se na mě Jan Hagen, zatímco paní Andl se uculovala a decentně ukusovala z nakládané cibulky. Těhotné dámy mají své chutě, že ano.
„Před dvěma týdny přijel do Třeboně pan Makovský. On je teď císařovým osobním komorníkem, jak možná víte. Přivezl pozvání. Znáte pana Makovského, pane Jakube?“
„Již jsem měl tu čest,“ řekl jsem a dál to nekomentoval.
„Má se jednat o přípravu na letní pobyt císaře Rudolfa II. v Brandýse. Vše musí být dokonalé, proto byla sestavena komise složená ze vznešených dam a pánů. Komise prověří, zda je vše v pořádku, a upozorní na případná pochybení. Já i manželka jsme byli také pozváni. Pan Petr Vok nakonec rozhodl, že nás vzhledem ke zřejmým okolnostem omluví. Manželka totiž churaví,“ podíval se na paní Andl. Ta zamávala dvouzubou vidličkou. „Nejsem churavá, ale těhotná, manželi. To není to samé,“ řekla srozumitelnou češtinou, i když s přízvukem.
Pak se obrátila ke mně: „Vyřiďte Johaně, pane Jakube, že pan Petr Vok se ke mně zachoval velice laskavě. Nedovolí, abych se v tomto stavu kodrcala po nerovných cestách do Prahy a dál do Brandýsa. Jinak se mi daří dobře.“
„Vy se znáte s paní Johanou?“ zeptal jsem se.
„Je to moje sestra,“ vysvětlila mi. „Elizabeth je má neteř. Teď už i Hagenova neteř.“
„Aha...“ Rázem mi bylo jasné, proč mi přišla povědomá. Rodinná podoba s paní Johanou se nezapřela. Koneckonců ani s Elizabeth.
„Paní Johana a slečna Elizabeth byly také zařazeny do komise, pokud jsem to pochopil správně,“ podotkl jsem.
„Ano,“ přikývl Jan Hagen. „Prý se s nimi znáte.“
„Koncem loňského roku jsem se s nimi, abych tak řekl, spřátelil. Kdo byl do komise ještě zařazen?“
„To nevíme,“ pokrčil Jan Hagen rameny. „Nějací další vznešení pánové. A vznešené dámy. Měli jsme se s nimi setkat v Brandýse.“
„Já tam budu namísto vás?“
„Ano. Pan Petr Vok nás nemohl omluvit bez náhrady. Vy nás zastoupíte.“
„Je obvyklé, že se za podobným účelem sestavuje komise?“ dotázal jsem se.
„Ne. Pan Petr Vok je dobře informovaný velmož a o něčem takovém dosud neslyšel. Náš císař navštěvuje Brandýs celkem často, aby se tam občerstvil a odpočinul si, avšak žádná komise dosud nebyla potřeba.“
„To je podivné,“ připustil jsem. „Ale pořád v tom nevidím nebezpečí. Možná je to jeden z císařových vrtochů.“
„Jsou tady určité dohady. Pan Petr Vok mi nakázal, abych vás s nimi seznámil. Musím vás však upozornit, že se jedná o důvěrné informace.“
„Všechno si nechám pro sebe,“ přikývl jsem.
„Andl je původem Angličanka,“ kývl Jan Hagen k manželce. „Paní Johana Kellyová i její dcera Elizabeth rovněž přišly do Čech z Anglie. Vyskytl se názor, že komise je pouze zástěrkou pro zamýšlené sblížení císaře Rudolfa II. s anglickou královnou Alžbětou. Už chápete?“
„Musím přiznat, že nechápu.“
„Rodina císaře Rudolfa II. pochází ze Španělska. On sám byl vychován na španělském dvoře a jeho pevné vazby k této zemi jsou nepochybné. Bude to již deset let, co se Španělsko pokusilo ovládnout Anglii silou. Neúspěšně. Španělská flotila byla dílem rozehnána bouří a dílem rozstřílená anglickými piráty. Válka mezi Anglií a Španělskem pokračuje i v těchto dnech a bitevním polem se stalo vzbouřené Nizozemí. Španělé se snaží povstání potlačit, Angličané podporují vzbouřence. V zájmu Angličanů je, aby císař Rudolf II. zachoval ve věci Nizozemí neutralitu. Jednoduše řečeno: aby se o záležitosti týkající se Nizozemí vůbec nezajímal.“
„Aha…“
„Usuzujeme, že do Brandýsa jsou tajně pozváni angličtí vyslanci. Zatím nebudou jednat přímo s císařem, ale s jeho zástupci. Johana, Andl i Elizabeth dostaly pozvánky, protože vládnou jak češtinou, tak angličtinou. Při jednáních mohou tlumočit. Nebo jsou pozvané prostě jen proto, aby s vyslanci konverzovaly v jejich rodném jazyce a zpříjemňovaly jim pobyt.“
„To zní logicky,“ přikývl jsem.
„Pokud se skutečně jedná o sbližování východních Habsburků s Anglií. Jenže pokud se o tom dozví Španělé, rozzuří je to k nepříčetnosti. Pokusí se diplomatickým jednáním zabránit. Za každou cenu a všemi prostředky.“
„Chápu,“ souhlasil jsem. „Pak by při ochraně paní Johany a slečny Elizabeth přišly k užitku pistole.“
„Ano,“ přikývl Jan Hagen. „Já bych tam byl v takovém případě k ničemu. Vy jste prý bývalý voják, Jakube.“
„Tři roky jsem sloužil v Uhrách,“ přikývl jsem.
„Tři roky? Před tím jste prý dva roky studoval v Itálii! Přitom vypadáte tak mladě! Smím se zeptat, kolik je vám let?“
„Jsou to asi tak dva týdny, co jsem zapomněl oslavit své čtyřiadvacáté narozeniny.“
„Ach... Doufám, že se o Elizabeth a Johanu dokážete postarat, kdyby k něčemu došlo. Teď jsou i moje rodina...“
Mnohomluvně jsem jim slíbil, že budu paní Johanu i slečnu Elizabeth bránit vlastním tělem. A vlastním životem. Bylo jim však jasné, že to možná nebude stačit.
A já... Vlastně jsem se začal těšit. Paní Johana si možná připomene pěkné chvíle, které jsme společně strávili v dědečkově široké posteli – a bude si je chtít zopakovat. Jen nesmím být příliš dotěrný. Ono se to vyvine samo.
