Nikki si poupravila sluchátko v pravém uchu a flísovou bundu zapnula až po bradu. Prsty a nos měla ledové od štiplavého podzimního větru, ale slunce ještě příjemně hřálo. Touhle roční dobou už většina stromů kolem jezera shodila listí, takže teplé paprsky slunce pronikaly až na pěšinu, která se vinula přilehlým lesem.
Na pěší stezky to bylo jen několik minut jízdy od centrály FBI v Brooklyn Parku a Nikki se tam chodila procházet alespoň několikrát do týdne. Na pohyb ji nikdy moc neužilo, ale události posledních několika měsíců v ní vzbudily potřebu nějak se odreagovat, nejlépe o samotě. Na hladině plulo hejno kachen a sameček kardinála volal svou družku.
Tyler jí kdysi řekl, že když člověk uvidí kardinála, znamená to, že nad ním bdí zesnulý blízký. Jenže který z těch všech? Pochybovala, že by to byl zrovna on. Zemřel rukou sériového vraha, po kterém Nikki pátrala, což by jí Tyler asi stěží odpustil. Proč by na ni dával pozor, když se ona neobtěžovala dávat pozor na něj? Stále před sebou viděla jeho tělo na pitevním stole a pokaždé z toho cítila nesmírný smutek.
Na Tylera myslela nepřetržitě už celý týden. Jeho rodiče se rozhodli zažádat o opatrovnictví Lacey, její a Tylerovy dcery, a to s odůvodněním, že jí Nikkina práce způsobuje trauma.
Ale jedna věc ji dopálila ještě víc. V prohlášení se vyjádřili v tom smyslu, že její oddanost práci hraničí s „posedlostí, jež má za následek nedostatek kvalitně stráveného času“ s Lacey. Dále uvedli, že se Nikki v péči o dceru musí spoléhat na „víceméně cizí osoby“ a že je nezpůsobilá k rodičovství, když se rozhodla pro návrat k FBI, místo aby si našla zaměstnání s pevnou pracovní dobou.
Slovo „nezpůsobilá“ v dokumentaci nezaznělo, ale Nikki věděla, že přesně tak to bylo myšleno. Tylerovi rodiče jí nemohli odpustit, že se s Tylerem rozešli, a bezprostředně po rozvodu do syna hučeli ohledně opatrovnictví. Jeho rodiče patřili k místním a dříve opravdu často hlídali, když s Tylerem nemohli, ale od jeho smrti už ne. Nikki se postarala, aby s Lacey zůstali v kontaktu a dopřála jí s nimi tolik času, kolik sama chtěla. Huntovi byli její jediní prarodiče a zbožňovali ji nadevše. Zároveň jí však připomínali tátu, takže se k nim Lacey občas zdráhala jet. Nikki se jim to pokoušela vysvětlit, ale nedali si říct a všechno kladli za vinu jen jí.
Teď chtěli získat Lacey do péče.
Nikki ihned zavolala svému známému od FBI u rodinného soudu, který ji ubezpečil, že šance Huntových jsou mizivé, ale v Minnesotě existovalo něco jako „opatrovnictví třetích stran“, které bylo možné požadovat, když se biologičtí rodiče nedokázali o dítě postarat. Ujistil ji, že Tylerovým rodičům chybějí důkazy. Ačkoliv byla Nikki pracovně dost vytížená, dokázala pro Lacey najít vhodné zázemí a obě navíc docházely na terapii. Nikki stále vlastnila dům v St. Paul, ale většinu času trávily ve Stillwateru a dcerka se skvěle sblížila s Roryho rodinou, především s jeho mámou. Lacey bylo skoro šest, takže soudce přihlédne i k jejímu názoru.
„Pravděpodobnost, že ji ztratíš, je mizivá, ne-li přímo nulová,“ prohlásil právník. „Není se čeho bát.“
Nikki si dokázala namluvit, že jí ztráta Lacey nehrozí, ale frustroval ji přístup Tylerových rodičů. Tohle celé Lacey na pohodě nepřidá a Nikki se musela hodně přemáhat, aby Huntovy úplně neodstřihla. Pokud ji tím vším chtěli jen vytočit, tak se jim to dokonale podařilo.
Z myšlenek ji vytrhl zvuk kroků přímo za ní. Hudbu si nikdy nepouštěla moc nahlas, a když se venku pohybovala sama, ať už ve dne nebo v noci, nikdy nepoužívala obě sluchátka. Takovou zranitelnost si nemohla dovolit.
„Levá strana.“ Kolem proběhla štíhlá žena s hudbou puštěnou tak nahlas, že Nikki slyšela každé slovo. Měla nutkání ji upozornit, že mít obě sluchátka je nerozum, protože pak nevnímá svět kolem sebe, ale nejspíš by ji tím jen popudila. Bylo poledne a ta žena měla telefon v pouzdru na paži. V případě potřeby ho měla hned po ruce, ale zároveň jí to poskytovalo falešný pocit bezpečí. Nikki zrovna vyřešila jeden tragický případ, který zahrnoval běžkyni: chudák holka z Iowy si šla zaběhat na venkovskou cestu. Telefon měla u sebe, ale přesto se o měsíc později našlo její tělo.
Nikki se ohlédla, aby zjistila, kolik lidí ji ještě bude míjet, ale stezka za ní zela prázdnotou. Pohlédla na hodinky, aby se ujistila, že ještě stihne obejít jezero, a zrychlila krok. Skoro na konci trasy si všimla muže v podřepu u břehu vodní plochy, který byl zjevně ponořený v myšlenkách. Nezapřela v sobě policistku, když si ho pozorně změřila pohledem: džíny, lehká bunda, bílé tenisky, krátké černé vlasy, zjevně smíšený původ. A docela vazba, pomyslela si.
Když k ní náhle otočil hlavu, orosila se. Za posledních několik dní ho viděla už dvakrát a pokaždé se motal kolem budovy, kde pracovala. Že by ji sledoval?
Ihned se pokárala za svou unáhlenou reakci. Sídlo FBI v Brooklyn Center bylo obrovské a Nikki zdaleka neznala každého, kdo tam pracoval. Možná si přišel k jezeru jen odpočinout, stejně jako ona. Co na tom, že na sobě neměl uniformní oblekové kalhoty a kravatu? Mohl být z laborky nebo jiného oddělení.
Náhlý poryv větru proměnil vlhkost na jejím čele v led. Muž vstal a hleděl na ni s kamenným výrazem ve tváři. Měla by mu mávnout na pozdrav? Už by se nestihla otočit a vrátit včas, ale zároveň neměla jak zažehnat případný útok. Připadala si silně předpojatá už jen proto, že nad tím uvažovala, ale mužovo načasování bylo až podezřele přesné. Skoro jako by věděl, že touhle dobou půjde okolo.
Telefon jí zaburácel melodií od Beatles „Here Comes the Sun“, což zaskočilo je oba. Muž se otočil a vykročil zpátky po cestě zády k ní.
Přijala hovor, aniž by se podívala na jméno volajícího. „Agentka Huntová.“
„To jsem já, Kent.“ Kent Miller byl dočasný šerif washingtonského okresu a Nikki s ním od svého návratu do Stillwateru spolupracovala na několika případech. Naposledy spolu mluvili v srpnu, když Miller vyšetřoval nález ostatků na staveništi.
„Ahoj, co se děje?“ Cestou k autu Nikki toho neznámého muže periferně stále sledovala. Kráčel pryč s hlavou skloněnou a rukama v kapsách.
„Mám tu dost ošklivý masakr,“ odpověděl Miller rozechvěle. „Trojnásobná vražda a jeden přeživší, který bojuje o život. Potřebuju, abyste nám s tím píchli.“
Spolupracovala s ním dost dlouho na to, aby věděla, že volal, jen když to bylo nezbytně nutné. Nikki z dálky odemkla vůz a rozběhla se k němu. „Pošli mi adresu,“ řekla rovnou. „Za chvíli jsme tam i s Liamem.“
***
„Řekl ti něco konkrétního?“ zeptal se Liam a hodil si pracovní tašku na zadní sedadlo. Napsala mu cestou zpátky do kanceláře, ať je připravený a počká na ni venku. Liam byl jejím parťákem z oddělení těžkých zločinů a dokázal skvěle profilovat pachatele. Krom toho se nebál jít s ní do přímého střetu, pokud s něčím nesouhlasil, což Nikki sice vytáčelo do běla, ale pro hladký chod jednotky to bylo nevyhnutelné. S Liamem spolupracovala už víc jak šest let a trávili spolu víc času než se svými životními partnery. Touhle dobou už měli jeden druhého dokonale přečteného. Liam Nikki zastoupil, když si po Tylerově smrti vzala delší volno, a jednotka pod jeho vedením fungovala bez sebemenších problémů. Zastoupili by ji i jiní, ale Liam v tomto ohledu vynikal.
„Jenom že je to pěkně ošklivý masakr,“ přetlumočila mu Kentova slova. „Tři mrtví, život dalšího visí na vlásku. Zapni si pás.“
Liam ji poslechl. „To nezní moc dobře.“
„Ani on tak nezněl,“ odvětila. „Ještě nikdy jsem ho neslyšela tak rozrušeného, dokonce ani vloni, když pracoval na tom případu zmizelých dívek.“
Liam vyndal tablet z tašky a vyhledal na něm mapy oblasti. „Zase lesy,“ zabrblal. „Paráda.“
O pětačtyřicet minut později dorazili k jihozápadní části Stillwateru.
„Dům by měl stát na konci ulice,“ vypozoroval Liam. „Z téhle mapy zvládnu vyčíst jen to, že za domem je pořádná rokle obklopená stromy.“
Dům stál na čtyřech hektarech půdy, která sousedila s městskými pozemky movité oblasti Northland Park v okresu Washington. „Nabízí se tu spousta možností, kam utéct nebo se schovat.“ Nikki zaparkovala za šerifův terénní vůz a vypnula motor. Dům nejspíš postavili v devadesátých letech a rozlohu Nikki tipovala na nejméně čtyři sta metrů čtverečních. Hned za garáží spatřila zakrytý bazén a novou Toyotu Camry obehnanou policejní páskou.
Na místo činu dohlížel zástupce šerifa Reynolds, se kterým pracovala na předešlých případech. Zdál se jí bledší než obvykle a zjevně si oddychl, když přijeli.
„Vypadá, jako by chtěl hodit šavli,“ pošeptal jí Liam. „To není dobré znamení.“
Nikki zamkla auto a vykročila k Reynoldsovi, přičemž jí srdce bilo ostošest.
Přední část domu lemovaly dýně a přes okna v horním patře se táhly umělé pavučiny s odporně velkým pavoukem. Nikki to připomnělo staré dobré sci-fi bijáky, kde obrovské krysy a jiná zvířata útočily na lidi. Po očku pavouka sledovala, jestli se přece jen nepohne. „Jak to jde, Reynoldsi?“
„Dost mizerně,“ odpověděl popravdě. Ukázal na krabici u svých nohou. „Šerif Miller už na vás čeká. Budete potřebovat rukavice a návleky. A taky to tam dost páchne.“
„Díky za varování,“ řekla Nikki. S Liamem na sebe hodili ochranné oděvy a zamířili ke vchodu, ze kterého se akorát vynořil Miller a kroutil hlavou. Jeho tmavá pleť získala popelavý nádech, ze kterého se Nikki udělalo mdlo. Sedl si na první schod a zhluboka dýchal.
Nikki pohlédla na Liama, který si zřejmě kladl tutéž otázku: co se to v tom domě proboha stalo?
„Jsi v pořádku, Kente?“ zeptala se Nikki, když si sedla vedle něj. Zapnula si bundu, aby se obrnila proti podzimnímu chladu. „Přijeli jsme, jak nejrychleji to šlo.“
Otřel si tvář látkovým kapesníkem. „Na místě činu jsem naposledy zvracel ještě jako zelenáč. Až dodnes.“
„Panenko skákavá,“ okomentoval to Liam. „A ten jeden, co přežil?“
„Ještě je na sále. Těžko říct, jestli to zvládne.“ Miller si zastrčil kapesník zpátky do kapsy. „Žádné známky po násilném vniknutí. Přeživší je v posledním ročníku na univerzitě. Všechny tři oběti utrpěly mnohonásobná bodná poranění. Tělo jeho matky se našlo v kuchyni, otec leží nedaleko dveří. Třetí oběť spadla z ochozu v patře. Měla spoutané ruce a dopadla na dlážděnou podlahu v hale. Není to hezký pohled. Teď je u ní soudní lékařka.“
Nikki se zašklebila odporem. „Víme, o koho jde?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Oficiálně ne, ale prošel jsem seznam pohřešovaných osob a odpovídá popisu Jessiky Chandlerové, studentky druhého ročníku univerzity v Minnesotě. Před pár dny zmizela z kampusu. Mluvil jsem s vyšetřovatelkou, která má její případ na starost. Přijede ji identifikovat.
„Nasvědčuje něco tomu, že by ji tu drželi proti její vůli?“ ptala se dál Nikki.
„Zatím ne, ale Courtney už nějakou dobu pročesává první patro.“ Courtney byla jejich hlavní forenzní technička, a protože mezi oblastními šerify byla po technicích neustále sháňka, k závažným případům ji volali ještě dřív než Nikki. Miller se zadíval do prázdna, jako by myslel na to všechno, co právě viděl. „Jediného přeživšího, Bryce, jsme našli ležet v hale na zádech, jen kousek od té ženy. Utrpěl zranění na hlavě, buď následkem potyčky, nebo když spadl na podlahu, a ještě měl řeznou ránu na břiše. Ostří naštěstí minulo životně důležité tepny, ale podle záchranářů už tam byly patrné stopy infekce. Teď mu operují tu ránu na hlavě.“
„Už se ví, o jaký typ nože šlo?“ zeptal se Liam. „Stejný pro všechny oběti?“
„To zatím nevíme. Soudní lékařka nám to snad brzy řekne,“ odpověděl Miller. „Podle strýce byl Bryce víceméně mimo, když přijel, ale jakmile ho prý prvosledová hlídla nakládala do sanitky, probral se dost na to, aby několikrát zamumlal: ‚Bacha.‘ Záchranář, který s ním jel do nemocnice, strýcova slova potvrzoval, ale potom prý Bryce upadl do bezvědomí.“
Miller vzal láhev vody postavenou na schodu pod sebou a rozechvěle se napil, načež si odkašlal. „Mezi Jessikou a Brycem leží lední brusle, pánská dvaačtyřicítka. V kufru toyoty registrované na Bryce jsme našli provaz a uspávací pistoli. Jessica měla navíc na zádech a levé noze stopy po paralyzéru. Ale čekáme ještě na potvrzení lékařky.“
„Brusle?“ Nikki si bruslení nikdy pořádně neosvojila, ale věděla, že jejich ostří může být nebezpečné. Vloni jednoho mladíka pořezala brusle při srážce na hokeji a v nemocnici pak zemřel. Nikki tak přibyla položka na seznam nebezpečných sportů pro Lacey. „Je možné, že se tou bruslí bránil?“
„Možná,“ připustil Miller. „Z ložnice se táhne stopa krve po schodech až dolů, ale Courtney ještě bude muset ověřit, čí je.“ Miller se znovu napil.
„Říkáš, že ho našel strýc?“ zeptala se Nikki.
Miller přikývl. „Vic Weber. Když se dneska jeho bratr Dave neukázal v jejich právní kanceláři a nezvedal jim ani telefon, rozhodl se, že za ním raději zajde. Rodina pořád odkládala výměnu kotle, a tak dostal strach, jestli se s ním něco nestalo.“
„Otrava oxidem uhelnatým,“ zamumlala Nikki. „To není žádná legrace. Když jsem chodila do druhé třídy, stalo se to jedné rodině u nás. Přežil jen nejstarší syn, který byl zrovna u kamaráda.“ Nikki chodila s jednou z obětí do třídy a její prázdná lavice jim vytrvale připomínala, jak šla jedna rodina večer spát a už se neprobudila. Ještě měsíce poté z toho měla noční můry.
„Vic znal kód od garážových dveří,“ řekl Miller. „Nejdřív bušil na vstupní dveře, ale nikoho uvnitř neviděl, tak to vzal přes garáž. Tehdy objevil Joan v kuchyni. Zavolal okamžitě záchranku a byl s ní na telefonu, zatímco nacházel všechny ostatní.“
„Kancelář Weber Legal, že jo?“ zeptal se Liam. „Ti mají reklamu všude. Nezískali teď nějaké ocenění?“
„To nevím,“ odpověděl Miller. „Ale Dave byl spořádaný člověk. A navíc bývalý olympijský plavec. Bryce také reprezentuje univerzitu v plavání a vloni to dotáhl až na rozplavby na olympijské hry, ale kvalifikace mu unikla o vlásek.“ Miller pohlédl dolů na schody. „To zní jako příšerná slovní hříčka.“
„Bryce bydlí tady nebo v kampusu?“ Nikki toho o vysokoškolském plavání moc nevěděla, ale nejspíš se trénovalo brzy po ránu a do školy to od Weberových trvalo nejméně pětačtyřicet minut, za hustějšího provozu i víc.
„Je místoprezidentem univerzitního bratrstva a bydlí v klubovém domě, ale pravidelně jezdí domů,“ četl Miller ze zohýbaného kapesního zápisníku, který nosil všude s sebou. „Jedná se o bratrstvo Sigma Alfa Epsilon.“
„Nebyli z kampusu náhodou vyloučení?“ zeptal se Liam.
„Jen dočasně,“ odpověděla Nikki a těšilo ji, že po celá ta léta sledovala školní novinky. „Za šikanu, ale před pár lety jim zase povolili činnost. Nic moc dalšího o nich nevím.“
„Bryceův strýc trvá na tom, že to byla spokojená rodina a neměli žádné nepřátele.“ Miller zavrtěl hlavou. „Ale tohle místo činu je dost komplikované, proto jsem vás zavolal. Pokud vraždil někdo cizí, budeme muset varovat veřejnost.“
Nikki přikývla. Miller neměl dost lidí a vzhledem ke třem mrtvolám, jednomu raněnému a značnému množství ran i útočných zbraní je zavolal právem. „My s Liamem teď půjdeme dovnitř. Připoj se k nám, až se na to budeš cítit.“
„Měli byste si sundat bundy,“ poradil jim Miller. „Někdo dal topení na třicet stupňů.“
„Třicet stupňů? Moje babi topí maximálně na dvaadvacet a stejně je u ní vedro na padnutí.“ Liam si stáhl bundu a přehodil ji přes zábradlí na verandě. Nikki udělala totéž a litovala, že si místo termo trika s dlouhým rukávem nevzala jen tričko s krátkým.
„Podle Blanchardové bude v horku těžší určit přesný čas smrti,“ řekl Miller. „Hádám, že to vrah moc dobře věděl.“
