„Hele, je tu stezka,“ ukázal Johnny. „Zdá se, že vede kolem jezera k ledovci. Chceš jít?“
„Jasně,“ odpověděla Vanessa.
„Jdu taky,“ přidala se Andrea.
„I já,“ ozvala se Betty.
Andrea se zamračila.
Betty pomalu zamrkala.
Johnny s Vanessou si vyměnili mučednické pohledy. Johnny vyrazil první s Vanessou v závěsu. Někde cestou vrazila Andrea do Vanessy loktem a odstrčila ji za sebe. Pokoušela se jít vedle Johnnyho, ale pěšina byla úzká tak akorát, aby mohla neustále nenápadně zakopávat a podklouzávat. „Díky,“ řekla, když se to stalo potřetí. Usmála se na něho a s jeho pomocí se vytáhla nahoru.
„Promiň, že jsem tak nemotorná.“ S úsměvem se otočila na Vanessu, jež měla ve tváři kamenný výraz.
Při příštím zakopnutí ustoupil Johnny příhodně stranou a Andrea dopadla na kolena. Nevadilo jí, že se odřela do krve, ale vadilo jí, že krvácí na svoje nové khaki kalhoty Gap. Neokomentovala to jako dáma.
„Za to se omlouvám,“ pronesl Johnny, jenomže vůbec nezněl omluvně. „Hele, Van, podívej. Není to lupina?“
Betty je odstrčila oba, zamžourala na útlé zelené výhonky a začala je srovnávat s Kapesním průvodcem aljašským lučním kvítím od Pratta. Držela rozevřenou knihu v obou dlaních, podobná knězi předčítajícímu svatý svitek. „Lupinus arcticus,“ prohlásila, jako by jim předávala proroctví. „Z čeledi bobovitých neboli Fabaceae. Trvalka, což znamená, že vyrůstá každý rok.“
Zírali na ni, oněmělí úžasem nad tím, jak si je Betty jistá, že jsou oním tématem všichni uhranutí stejně jako ona. „Lupina arktická dorůstá výšky čtyřicet centimetrů, preferuje suché svahy, pole a roste také podél cest, nezaměňovat s lupinou Nootkou rostoucí na jihovýchodě či v jiho-centrální části a na ostrovech.“ Zamračila se na rostliny. „Nedokážu rozeznat, která to je. Na obrázku jsou jenom v květu.“ A tu knihu jim ukázala, jako by ji z toho nedostatku obviňovala.
„Jo, je to lupina,“ řekl honem Johnny a Vanessa jeho příkladu ihned následovala. „Jednoznačně lupina.“
Andrea si ještě jednou zcela bez efektu oprášila kalhoty a zamumlala strašlivou kletbu bohům módy. Johnny ji sledoval a po chvilce řekl: „Chcete jít k ledovci blíž?“
„Jasně,“ odpověděla Vanessa a odhadovala vzdálenost. „Můžeme?“
„Proč ne, zdá se, že ta stezka vede přímo k němu.“
„Mohl by na nás spadnout led,“ namítla Andrea.
„Úplně až k němu nepůjdeme,“ rozhodl Johnny. Andrea zaváhala, ale on pokrčil rameny, otočil se a houkl: „Tak tu klidně zůstaň.“
Vanessa a Betty se vydaly za ním. Andrea si skousla ret a vydala se za nimi.
Byla to drsná kamenitá cesta se zrádnými kousky ledu mazaně skrytými v ledovcovém bahně. Dávaly o sobě vědět jen tehdy, když se na ně šláplo. Z ledovce jako by stoupala mdlá, průhledná mlha, která halila modrou masu před nimi.
Zdálky uslyšeli křik, a když se otočili, spatřili, jak na ně slečna Dooganová z pláže mává. „Slyšeli jste ji?“ zeptal se Johnny.
„Koho?“ odpověděla Vanessa.
„Měli bychom se vrátit, ať se nedostaneme do maléru,“ namítla Andrea.
Betty zaváhala, rozpolcená mezi přirozeným sklonem poddat se autoritě a vrozeným nutkáním shromažďovat vědecká data.
„Pojďte,“ pobídl je Johnny. „Už jsme skoro tam.“
Nakonec všichni čtyři došli k úpatí ledovce společně. Tam, kde končila moréna, erodovala přední hrana ledu do zející černé jeskyně. Byla mělká a plná usazeného ledovcového bahna a hlíny a oproti slunečnému dni o metr dál vypadala děsivě jako ohromný, všepohlcující stín. Led roztával tak rychle, že kapky zněly jako déšť. Štěrk pod nimi byl mokrý a lesklý, vyhlazený tisíciletou ledovcovou erozí. Chlad a vlhkost je udeřily do tváří jako facka.
„Jako bych stála u ledničky,“ poznamenala Andrea.
Johnny se nepodíval na Vanessu úplně stejně, jako se ona nepodívala na něho. Andrea žila v Niniltně, kde měli v každé zástrčce ve zdi elektřinu. Nežila na usedlosti jako on nebo v zaniklém motorestu jako Vanessa ani uprostřed bizoní farmy jako Betty. Měšťáci prostě vůbec netušili, o co jde.
Johnny nakoukl dovnitř. „Hej,“ varovala ho Betty, „radši bych se moc nepřibližovala.“ Ukázala nahoru. „Ten led taje. Podívej se, jak padá kolem. Některé kusy jsou docela velké. Nechcete, aby to na vás spadlo.“
„To určitě nechceme,“ opáčila Andrea kysele. „Fajn, přišli jsme, viděli jsme a můžeme se vrátit.“
„Někdo tam je,“ pravil Johnny.
„Ale no tak,“ plácla ho Andrea hravě přes rameno. „Přestaň si dělat srandu.“
„Já si nedělám srandu,“ řekl Johnny. „Někdo je uvnitř, pod ledovcem.“
„Cože?“ Betty a Vanessa se namáčkly k němu a nakoukly do tmy. „Kde?“
„Přímo tam.“
Pohledem následovaly směr, který jim naznačil prstem, a uviděly matnou postavu – temný obrys, stěží lidský, seděl se zády rovnými jako pravítko, opíral se o led v místech, kde se střetával se štěrkem. Zdálo se, že je postava oblečená. Nebo aspoň neviděli žádnou nahou kůži.
A taky se nehýbala. „Ehm, haló?“ zkusil to Johnny.
Nepohnula se. „Haló, vy v té jeskyni,“ řekla Betty a nevědomky přitom napodobovala autoritářský hlas slečny Dooganové. „Musíte vylézt. Ten ledovec na vás může spadnout.“
V tu chvíli se z ledovce odlomil kus zhruba velikosti brontosaura a roztříštil se na zemi na tisíc kousků, z nichž jeden jen těsně minul Andreu. Jakmile Vanesse přestalo tlouct srdce jako splašené, pomyslela si, že je to zatracená škoda. Všichni nadskočili a vrazili do sebe. Johnny zaklel. Andrea, samozřejmě, zaječela: „Vy jste úplně šílení, všechny vás to rozplácne! Nikdo tam není, nikdo by nebyl takový blázen, aby lezl dovnitř! Vracím se k jezeru!“ A ostatní tři už slyšeli jenom zvuk jejích vzdalujících se kroků.
Vstup do ledu byl pořád neporušený. „Haló?“ zopakoval Johnny. „Musíte hned vylézt, ať jste, kdo jste.“
Žádná odpověď.
„Možná je mrtvý,“ pronesla Vanessa, čímž jen nahlas vyslovila, na co všichni mysleli. „Měli bychom to zkontrolovat.“ Vstoupila do otevřeného ústí jeskyně.
Johnny s Betty krátce zaváhali, načež ji následovali.
Jak se k sedící postavě přibližovali, jejich oči uvykaly tmě. Byl to muž oděný do obnošených džínů a bundy Carhartt. Obličej měl modrobílý, přesně jako ten ledovec, žilnatý a mramorovaný.
Díra v jeho hrudi byla velká jako basketbalový míč.
* * *
„Len Dreyer?“ zeptala se Kate.
Johnny přikývl. „Znala jsi ho?“
Zkušenému oku by se jevilo, že Kate na židli poněkud poklesla. „Byl to takový ten týpek.“
„Jaký týpek?“
„Ten týpek. Týpek pro všechno. Když někdo s něčím potřeboval pomoct, zavolal jemu.“
„S čím pomoct?“
„S čímkoliv. Se stavbou, mechanikou, rybolovem, farmařením, těžbou, průvodcováním. Uměl všechno.“ Ztěžka si povzdechla. „Chtěla jsem, aby nám pomohl postavit tvůj srub.“
„Někdo ho zabil, Kate,“ promluvil Johnny vážně.
Sebrala se. „Ano, jistě. Strašná věc. Děs. Říkal jsi, že ho zastřelili?“
„Brokovnicí,“ odpověděl Johnny, ne zcela bez obdivu. „Do hrudi. Přímý zásah, říkal Jim.“
„Byl tam Jim?“
Johnny přikývl. „Dokud nepřišel, nikoho jsem do té jeskyně nepustil.“
„To jsi dobře udělal,“ pochválila ho Kate.
„Jim taky říkal. Prý jsem něco pochytil od táty.“
Vzhlédla a uviděla, jak zvedá koutky úst v úsměvu, a opětovala mu ho. „To má pravdu,“ řekla. Když už nic.
Otevřel sešit. „Teď si musím psát deník.“
„Dobře,“ odpověděla. „Dáme si k večeři losí burgery?“
„To zní prima.“
„Super, protože jsi na řadě.“
„Kate!“
Rozesmála se a zavrtěla hlavou. „Domluvili jsme se, že se budeme s vařením střídat. Já vařila včera.“ Kývla bradou k balíčku mletého masa v řeznickém papíře na kuchyňské lince. „Dneska ráno jsem to vytáhla ze zásobárny, už to povolilo. Ale nejdřív si dopiš deník. Já mám práci na zahradě.“
Naznačil jakési brblání, ale hlavu sklonil nad stránkami sešitu dřív, než si oblékla bundu. Obluda tiskla všech svých čtyřiašedesát kilo na dveře srubu a ven vystřelila jako z kanónu, přeběhla dvorek s čenichem u země a ocasem rovně za sebou jako střelka kompasu. Zmizela v křoví na okraji mýtiny jako kouř proti blankytně modré obloze.
Rtuť teploměru minulý týden překročila deset stupňů a od té doby bylo teplo. Kate se na okamžik zastavila uprostřed dvorku a nastavila obličej slunci, které ještě šest hodin nezapadne. Milovala jaro. Hloh, který zasadil její otec, teď měřil devět metrů a tmavě zelené větve jehličnanů obrazily světlejšími špičkami. Šeřík a zimolez pučely, zatímco se na ně dívala, a modřín, jediný opadavý jehličnan, si připravoval nové jehličí a šišky. Její otec stromy miloval a Kate nepřestávala objevovat druhy, které nepocházely z rezervace a které zasadil po celém pětašedesátihektarovém pozemku. A stejně tak je milovali losi, samozřejmě, ale Stephan Shugak vybral druhy, které dokázaly být o krok napřed i před jejich velkými, kůru ožírajícími zuby.
Pomněnky, zvonečky Fritillaria biflora, orlíčky, boží květ zahradní, jirnice modrá a oměj šalamounek rostly v hustých shlucích na okraji mýtiny a podél stěn budov postavených do půlkruhu – srub, zásobárna, garáž, dílna, kadibudka – a slibovaly, že příští měsíc rozzáří barvami. Cítila, že to léto bude jedno z těch zalitých sluncem, kdy bude pršet jen natolik, aby se zalila zahrada, a bude dost teplo, aby luční květiny rašily jako o závod a ona se mohla koupat nahá v říčce za domem.
Úplně stejně se na jaře cítila i během předchozích let a neměla pravdu. Ale letos to určitě vyjde, tím si byla jistá. Obešla srub a zastavila se u šesti dvousetlitrových sudů vyskládaných do pyramidy na vyvýšeném stupínku a na každý poklepala. Na naftová kamna ve srubu byly napojené tenkou, izolovanou, měděnou trubkou. Ve všech už bylo málo, ale taky se oteplovalo a do podzimu, kdy ke srubům, obchodům a usedlostem v rezervaci přijede poslední náklaďák s palivem, je nebude potřebovat. Stupínek se už věkem poněkud viklal a jeho opravu si v duchu přidala na seznam věcí, které musí udělat. Touhle roční dobou se ten seznam nepřestával prodlužovat.
Stezka za srubem vedla k balvanu usazenému na vrcholku strmé pěšiny. Ta pěšina klesala k říčce pod srázem a ke stojaté zátočině vytvořené přírodním vlnolamem. Byl to bludný balvan, který tam po sobě zanechal nějaký ustupující ledovec a její otec ho nevyhodil do povětří dynamitem, ale raději tam tu žulu zdeformovanou povětrnostními podmínkami nechal. Měřila metr dvacet na metr osmdesát na dva metry čtyřicet, tu a tam se po jejím povrchu táhla náhodná bílá žíla, třpytivý křemen, který se rozzářil, když slunce vystoupalo dostatečně vysoko na oblohu. Vršek kamene uhladily tři generace shugakovských zadků a ten Katein na něj pasoval právě tak akorát. Díky rozvážnému kácení stromů a přírodnímu srázu v tom místě vytvářelo slunce zlatavé teplo, v němž se dalo příjemně sedět a rozjímat, na čemž se Kate stala závislá.
Ty stromy kolem kamene kácel Len Dreyer. A odvedl dobrou práci, pečlivě vybíral, aby porost krásně propouštěl slunce, ale zase to nevypadalo, jako by se tam někdo projel s bagrem. Kmeny uřízl až u země, pařezy navrtal a naplnil organickým práškem urychlujícím jejich tlení, takže teď už z nich rostly maliny, borůvky a divoké růže a taky, samozřejmě, nevyhnutelná vrbovka s přesličkou, pomněnkami a lupinou bojující o zbylé místo. Stromy a keře většinou vytvářely temný podrost, skrze který neprošla lidská noha ani oko, všechno rostlo těsně u sebe, omezovalo, způsobovalo klaustrofobii, ale když Len Dreyer skončil, sluneční paprsky probleskovaly mezi stromy, keři a květinami, které jestliže nebyly zkrocené, pak se aspoň nechaly obdivovat.
To byla poslední velká práce, kterou pro ni Len vykonal. Jak všechno ostatní rostlo postupně, dokázala prořezávání zvládnout sama, dokud se na jejím prahu neobjevil Johnny Morgan s úmyslem stát se krysou z rezervace. Její jednopokojový srub s podkrovím na spaní stačil akorát pro jednoho člověka. S Johnnym bylo uvnitř poněkud přeplněno. Zimu přečkali ve víceméně přátelské atmosféře a teď bylo jaro a neúprosně se blížilo léto. Budou trávit více času venku, ale pak přijde podzim, který je zažene zase zpátky dovnitř nejdřív kvůli dešti a poté sněhu a nakonec kousavé zimě dlouhých polárních nocí.
Rezervace byla plná historek o celoživotních přátelích a rodinách a sezdaných i nesezdaných párech, které se musely vyrovnávat s následky, jež takhle dlouhé noci měly na psychiku. Kate rozhodně nehodlala dopustit, aby se jim s Johnnym stalo něco podobného.
Původně plánovala, že ke srubu přistaví místnost. Po společně strávené zimě změnila názor. Nebo popravdě jí ho spíš změnil Johnny. „Proč ne vlastní srub?“
Neměla mnoho zkušeností s výchovou dětí, proto nerozumně odpověděla: „Protože jsem to řekla.“
„To mi nestačí,“ odpověděl, a jelikož Kate ohromilo, že v jeho prohlášení chybí hněv, sklapla a poslouchala. Seděli naproti sobě u kuchyňského stolu, Kate se na židli opírala a jednou rukou držela hrnek s kakaem, Johnny seděl rovně s tělem naprosto kolmo proti hraně stolu. Kate se začínala učit Johnnyho neverbální komunikaci. Tenhle posed znamenal byznys.
„Jsi samotář,“ řekl. „Ráda žiješ sama, jinak bys nebydlela tady, na usedlosti svého otce uprostřed přírodní rezervace o velikosti nějakých osmi milionů hektarů s nejbližší vesnicí čtyřicet kilometrů daleko po nezpevněné, neudržované cestě.“ Nesnažil se vyvolat konflikt ani ji neobviňoval. Bylo to spíš, jako by si osvojil nestranný přístup badatele. Možná sociologa, který přišel do rezervace zkoumat společensko-ekonomické systémy nacházející se mimo hlavní proud, o čemž potom napíše doktorskou práci, která mu vynese titul následovaný smlouvou na knižní vydání v závěsu s postem hostujícího předsedy na Kalifornské univerzitě, protože to je stát oslavující alternativní životní styl.
Johnny dál odškrtával položky ze svého seznamu a Kate ovládla svoji představivost. „I táta tě vždycky navštěvoval, nebo jsi ty jezdila do Anchorage, nikdy jste spolu nežili. Že?“
„Zatím všechno správně,“ řekla poslušně.
„Chci tady zůstat s tebou. K ní do Anchorage se nevrátím, a rozhodně se nemíním vracet do Arizony, abych tam žil s babičkou. Chci být jenom tady, takže jestli mám rozum, budu tě rozčilovat co nejmíň.“
Nemohla si pomoct a mírně se zasmála. „Ty mě nerozčiluješ, Johnny.“
Zazubil se. „Díky, Kate. To je od tebe moc milé.“ A pak se musel rychle sklonit, protože po něm hodila obracečku. „Abych řekl pravdu, Kate, i mně samotnému je tady poněkud těsno.“
Pobaveně pravila: „Opravdu? Neříkej.“
„Ano. Proto jsem nemohl Arizonu vystát, je tam moc lidí. Proto si taky myslím, že potřebuju vlastní srub.“
Zvedla jedno obočí.
„Nemusí být tak velký jako tenhle,“ dodal rychle. „Nemusí mít podkroví. Jenom místnost, kam by se vešlo křeslo, kamna na dřevo, umyvadlo a postel. Možná i stůl, u kterého bych se mohl učit. Hele,“ vytáhl sešit. „Líbí se mi tohle.“
Nakreslil půdorys, který silně připomínal sruby v táboře Teddy a naznačoval vliv Ruthe Baumanové, majitelky tábora. Kate musela uznat, že se jim to povedlo.
Vzal to jako dobré znamení. „Bude to míň práce. Je mnohem jednodušší postavit nový, samostatně stojící srub než přistavovat k tomuhle,“ pokračoval.
„Bude to stát víc materiálu,“ namítla spíš proto, aby ho vyzkoušela, než mu odporovala.
„Vlastně ani moc ne,“ trval na svém. „Ve školní knihovně jsem našel knížku o stavitelství,“ oznámil jí a vytáhl ji. „Když přistavuješ, zahráváš si s věcmi, jako jsou základy, a pak je tady střecha.“ S bouchnutím knihu zavřel. „A pomysli na to, že bys musela žít v bordelu ze stavby, než bude hotovo. Když postavíme můj vlastní srub, můžeme tady prostě bydlet do doby, než bude hotový, úplně stejně jako teď. Myslel jsem, že bychom ho mohli udělat letos v létě, a nastěhoval bych se na podzim, až začne škola.“
Argumentoval dobře. Přesto… „Johnny, nelíbí se mi nápad, že by čtrnáctiletý kluk měl bydlet sám.“
„Budu jen o deset metrů vedle. Včera večer jsem to měřil, podívej,“ a táhl ji na dvorek, kde jí pomocí provázků a kolíků představil úhledný čtverec na druhé straně kadibudky, a využil bláto, do kterého vykreslil půdorys.
Sledoval ji, jak krokuje vzdálenost. Vzhlédla a spatřila jeho odhodlaný výraz, slunce na něj svítilo zešikma, takže mhouřil modré oči. Navíc ještě zvýrazňovalo nedbalou kštici tmavých vlasů spadajících mu do čela a houževnatou bradu. Silná podoba s jeho otcem už ji nebolela.
Nebo aspoň ne tolik.
Kolem tenisek jí tál sníh. „Pojďme zpátky dovnitř.“
Usadili se u kuchyňského stolu s dalším kakaem. „Já nevím,“ přiznala. „Děti mají žít s rodiči.“
„Tohle dítě ne.“
„Jo, jo. To řešit nebudeme.“
„Já s ní žít nebudu, je mi jedno, co dělá nebo říká.“
„Já vím, já vím, uklidni se.“ Ona byla Jane Morganová, Jackova bývalá manželka, Johnnyho matka a Katein zapřisáhlý nepřítel. Po otcově smrti umístila Jane Johnnyho k jeho babičce v Arizoně a on to tam zbožňoval natolik, že se vloni na podzim dopravil zpátky na Aljašku stopem. Kate, která kdysi pracovala jako vyšetřovatelka státního návladního specializující se na sexuální zločiny, což bylo nejdelších pět a půl roku jejího života, věděla přesně, jaké strašné věci se mladému chlapci na takové cestě můžou přihodit. Pořád na to nedokázala myslet, aniž by jí po zádech neběhal mráz. Ukázal se tady v srpnu s Jane v patách. Jane se nějak dozvěděla, kde se nachází Kateina usedlost, takže Kate musela Johnnyho odklidit k Ethanu Int-Houtovi, ale tomu se vrátila žena i s dětmi a ta vzápětí šoupla Johnnyho zpátky Kate spíš ve spěchu než s grácií a odvolávala se přitom na nedostatek místa. Johnny by se cítil dotčeně, kdyby však antipatie nebyly oboustranné.
Kate se rozhodla, že utíkat před Jane není odpověď, zabydlela ho na své usedlosti a připravila se na pravděpodobně legální a nepochybně taky velice nákladné obléhání. Neuměla šetřit, ale předchozího roku si vydělala až nemravnou částku jako ochranka při volební kampani. Pokud to bude nutné, byla připravená to všechno utratit za to, aby získala a udržela si Johnnyho opatrovnictví. Postarej se za mě o Johnnyho, ano? prosil ji jeho otec, její přítel, v den, kdy jí zemřel v náručí. Nikdy ji ani nenapadlo to neudělat.
V tomhle ohledu měla tichý souhlas muže, který v rezervaci znamenal zákon, příslušníka státní policie Jima Chopina, jenž se v současnosti sám věnoval stavařině. Ano, policie otevírala pobočku v Niniltně, ve které bude sloužit již zmíněný Vrtulník Jim, což byla událost, která v Kateiných očích onu čtyřicetikilometrovou cestu do vesnice značně zkracovala. Jako to taky nesporně ovlivňovalo nepravidelnost jejího srdečního tepu a dechu, proto se nad tím snažila příliš nedumat.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Postavíme ti vlastní srub.“
Johnny čekal všechno kromě kapitulace. „Cože?“
Zazubila se. „Ale,“ dodala a pro důraz zvedla ukazováček, „jíst budeš tady, zdržovat se budeš především tady, a jestliže a až budeš mít nějaké hosty přes noc, proběhne porada.“
„To platí i pro tebe,“ odpověděl pohotově.
Zvedla se a umyla hrnek ve dřezu. „Sni dál,“ pravila oknu a doufala, že si nevšiml, jak jí snědá pokožka zrudla. Jedinou nevýhodou toho, že měla Johnnyho jako spolubydlícího, byl fakt, že teď měla pro trapné chvíle svědka.
Do přítomnosti ji vrátilo slunce sklánějící se za špičky stromů. Kámen zchladl, sklouzla z něj a vydala se zpátky ke srubu. Jestliže byl Len Dreyer mrtvý, bude muset Johnnyho srub postavit sama. To si bude vyžadovat předělání seznamu s úkoly na léto, z nichž některé bude muset odložit na příští rok. Moc ráda by Lenova vraha osobně chytila a ugrilovala na mírném ohni.
Stála už na prahu, oklepávala si bláto z bot, když koutkem oka zachytila pohyb. Vzhlédla a uviděla, že na mýtinu vešel vysoký muž. „Sakra,“ zaklela pro sebe.
Obluda vyrazila a radostně na něho zaútočila. Muž se rozesmál a snažil se uhnout jejímu nadšenému jazyku. Když Obluda někoho milovala, tak ho milovala.
„Co je?“ Ve dveřích se objevil Johnny s perem za uchem a jedním prstem značícím místo v deníku, kde skončil.
„Máme společnost,“ řekla Kate a otevřela dveře dokořán.
Zazubil se na ni až příliš povědomý žraločí úsměv. „Ahoj, Kate.“
„Ahoj, Jime,“ odpověděla.
Zazubil se na ni ještě víc. „Skoro jako bys mě neviděla ráda,“ řekl jí. „Ahoj, Johnny.“
„Ahoj, Jime.“
Kate si všimla, že se podobný úsměv objevil i na Johnnyho tváři, a nevrle si pomyslela, že Johnny je pořád dost malý na to, aby ho okouzlila nažehlená modrozlatá uniforma státního policisty, nemluvě o klobouku. Ačkoliv, když nad tím tak uvažovala, neviděla Jima v klobouku od… ano, od předloňského léta v Beringu. Teď nosíval tmavě modrou kšiltovku s logem policie a bez výrazného zlatého lemování. Sice měl na sobě košili z uniformy, ale byla zastrčená do vybledlých modrých džínů a vysoké naleštěné boty vyměnil za ošoupané a zablácené tenisky.
Vzhlédla a všimla si, že ji pozoruje. A to s jedním blond obočím mírně zdviženým. Nedokázala si pomoct, ucítila, jak jí nahoru po krku přes tlustou propletenou jizvu táhnoucí se téměř od ucha k uchu stoupá horkost a jak rudne i ve tváři.
Z nějakého důvodu ho to nepobavilo. Jeho úsměv zmizel a rázně prohlásil: „Jestli hledáš práci, něco bych pro tebe měl.“
