Z dálky to připomínalo hnědého chlupatého hada plazícího se přes zlaté vlny. Ale stačilo se trochu přiblížit a had se proměnil v dlouhou řadu velbloudů pomalu klopýtajících po písečných dunách. V zarudlém světle pomalu zapadajícího slunce vrhala karavana na poušť dlouhé stíny. Jezdci už se zachumlali do dalších vrstev oblečení v očekávání mrazivé noci.
Nejlepší místo pochopitelně patřilo jezdci na prvním zvířeti. Společenské postavení se dalo určit snadno podle pozice v řadě. Galeppo se kymácel na velbloudovi číslo dvanáct. Nebylo to zrovna nejlepší místo, pravda, ale pořád lepší než na kterémkoli z osmi následujících. A navíc měl být na co pyšný. Sice nepatřil mezi vysoce postavené členy výpravy, ale seděl na tom nejdůležitějším zvířeti. Neslo Galeppa. A ten měl u sebe džinovu lampu.
Bandité automaticky předpokládali, že to nejcennější najdou u prvního jezdce karavany. Bylo tedy opravdu mazané, že se poklad vezl až na dvanáctém velbloudovi. A navíc všichni ostatní jezdci přísahali, že ho budou chránit až do posledního dechu. Dobrá, přesněji řečeno tu lampu, ale její nosič mohl nějakou tu obranu taky očekávat. Artefakt zastrčený za tuniku hned nad opaskem ho tlačil do boku. Vybouleninu zakrýval rukou, takže normální pozorovatel mohl maximálně odhadovat, že má pomačkaný plášť. Připadalo mu to jako dost primitivní opatření, zvlášť v porovnání se všemi dalšími přípravami, ale každá drobnost mohla rozhodnout. Prozrazený přesun lampy vždy vyvolával i přesun armád a neklidný spánek bohů. Za dunami na východě pouští putovala karavana se solí a Galeppo s doprovodem měli vypadat jako jejich trochu vzdálená součást. Banditům to poskytne zjevný a výhodnější cíl, takže se logicky jejich skupině vyhnou. A grandiózní oficiální výprava se daleko za nimi ve městě Akhom-Te k odjezdu teprve chystala. Všem špehům poskytovala krásný klamný cíl, o němž mohli psát zdlouhavá a pečlivá hlášení.
Galeppa všechno to utajení znervózňovalo. Většinou se bral transport lampy jako okázalá veřejná událost. Asiraonové se tak předváděli a tlačili na své protivníky. Ale utajený převoz? To znamenalo potíže, jelikož takový tah by zvažoval asiraon jen v případě, že chce lampu i použít.
Putovali kolem severního okraje oázy Rejach, dost daleko na to, aby si jich nevšimli případní tábořící. Trasa solné karavany představovala dobře střežené tajemství i v případě, že nešlo o klamný manévr. Jak kdysi kdosi napsal: „Sůl nad zlato.“
Začichal a zamračil se. Večerní vánek utichl a aroma chlupatých korábů pouště před ním nabralo na výraznější kvalitě i kvantitě. Vzduch najednou tak znehybněl, až mu z toho naskákalo tolik husí kůže, že by si mohl otevřít drůbežárnu. Za nedalekou dunou se ozvalo tiché zadunění následované zaskřípáním a cvaknutím. Okraj duny se zavlnil, jako by písek něco narušovalo. Vracející se vítr? Nebo cosi velkého a těžkého, co rozechvělo celou poušť?
S řevem bánší, která právě neopatrně šlápla na dětskou hračku, se přes okraj duny převalila písečná bouře.
Vzteklé mraky písku vyrazily přímo na karavanu. Galeppo měl sotva dost času nasadit si masku, než do něj udeřily. Velbloudi se nezvykle živě obrátili k nepříznivému počasí zády a odhodlaně zavřeli oči. Jezdec sklonil hlavu a zkusil si rukou zakrýt obličej v marné naději, že se před bodajícími zrnky ochrání. Všude kolem sebe viděl jen vířící proudy hnědého písku, které dokonale skryly zbytek výpravy. Řev vichru mu rezonoval hlavou s takovou silou, že se nedokázal na nic soustředit. Každá vznikající myšlenka skončila okamžitě rozervána na malé kousky. Přitiskl si ruku silněji k tělu v podvědomé snaze ochránit lampu a zabránit větru, aby mu ji neodfoukl.
Co to jen bylo? Měl pocit, že postřehl ve víru nějaký další pohyb. Stín uprostřed písku. Že by další člen karavany? Náhle se nad ním vztyčila silueta. Užasle vzhlédl a chvíli zíral, dokud ho bolestivě drásající písek nedonutil hlavu zase sklopit. Ale z toho, co během té krátké chvíle rozeznal, mu spadlo srdce do kalhot a vypadlo by na zem, kdyby se nezastavilo o sedlo. Z víru ho sledovaly dvě obrovské zářící oči.
Galeppo vrazil paty velbloudovi do slabin, ale nemusel se obtěžovat. Zvíře vycítilo přítomnost něčeho nepříjemného a dospělo k názoru, že výjimečně poběží bez povelu. Vyrazilo naprosto slepě doprostřed bouře tou nejvyšší možnou rychlostí, jakou jeho nohy dokázaly vyvinout, s nadějí, že se od těch očí dostane dost daleko.
Byla to marná naděje.
Galeppo otevřel ústa a vydal ze sebe výkřik tlumený maskou, protože po něm chňapla obrněná ruka velikosti hrocha. Ohromná facka ho srazila ze sedla a poslala do vzduchu ve víru, na který by byl pyšný leckterý derviš. Vítr ho popadl a začal si s ním pohazovat sem a tam.
Letěl a hlavou se mu honila jedna jediná myšlenka. Dostanu se vůbec někdy zpátky na zem?
Odpověď přišla se zjištěním, jak nepříjemně tvrdý může být písek, když do něj narazí vysokou rychlostí. Zaúpěl a převalil se na bok. Pokusil se stočit do klubíčka, aby ochránil lampu.
A pak nad sebou zase uviděl děsivou siluetu se zářícíma očima. Obrovská ruka v blýskající se kovové rukavici se po něm natáhla.
* * *
Hrabě Grandkula proklouzl temnotou jako stín vznášející se na paprscích měsíčního světla. Cítil krev. Teplou a čerstvou, táhnoucí se hradem jako závoj toho nejkvalitnějšího opojného parfému. Vzrušovalo ho to a dráždilo, protože měl opravdu strašlivý hlad. Štíhlé bledé prsty rukou se mu svíraly, jak si představoval, že brzy popadne zdroj té krásné vůně za krk. Dlouhou chodbu zaplňovaly husté bílé záclony, které se nadouvaly v neexistujícím větru.
Večeře byla blízko. Cítil ji.
Ale ta krev nepatřila člověku. Elfovi určitě taky ne. Možná trpaslíkovi. Ano. Ten štiplavý zápach kamene a příliš hustých mastných vousů. Grandkula žádného neochutnal už nejméně několik desetiletí. Nijak zvlášť je nevyhledával, jelikož si k nim musel kleknout, aby se mohl zakousnout. Bylo to značně nedůstojné pro všechny zúčastněné. Když jde o upíry, existují určité obecné představy a očekávání. Pohled na jinak důstojného dravce, který v kleku ohryzává krk jako potulný pes kost, mezi ně rozhodně nepatří. Pravda. Hrabě nemohl mluvit za novější a podřadnější upíří generace. Nedůstojní barbaři, jeden jako druhý.
Kdepak, on se držel starých způsobů. Koneckonců pil na světě krev už tak dlouho, že některé z nich sám vynalezl. Skok ze tmy s rudě zářícíma očima a napřaženýma rukama s dlouhými hrůzu budícími drápy? To byl Grandkula Original. Měl si to nechat patentovat, ale v té době gnómský patentový úřad ještě neexistoval.
Zastavil se, až se kolem něj rozvlnily stužky zhmotněných stínů, jimiž se maskoval. Postřehl totiž, že v následující místnosti někdo provedl jakousi neplechu. Čekala na něj jedna z mnoha studoven hradu. Každá kdysi dostala své vlastní jméno, které se ale nikdy neobtěžoval pamatovat. Tuto konkrétní zdobily zelené záclony a spousta pavučin. Vedly z ní dvoje dveře a jedny z nich někdo polil svěceným olejem.
Věděli, že po nich jde. Přes ošklivý smrad oleje dokázal rozeznat více pachů. Rozhodně trpaslíci. Ten olej byl ale jen hloupé a zbytečné gesto. Grandkulaburgem se dalo procházet více různými způsoby. Hrabě se hrdelně zasmál a připlížil se k druhým dveřím. Se zaskřípáním se otevřely do úzké pasáže. Podlahu pokrýval rudý koberec s černým vzorem kopřiv a křoví. Na jeho konci postřehl pohyb. Trpaslík, který rychle skočil za roh. Hrabě Grandkula se pustil do pronásledování kořisti, která už se zdála na dosah. Dorazil ke konci chodby a u rohu zpomalil. Co když ho čeká další past? Udělal opatrný krok, chráněn svou stínovou kápí. Ano. Trpaslík se pokusil pasáž zabarikádovat spoustou česneku svázaného dohromady. Hrabě pocítil znechucení. Směšné. Něco takového ho přece nemohlo zastavit. Úzký průchod na levé straně koridoru vedl na schodiště pro služebnictvo. Grandkula se rozhodl pro další klasiku – stát se pavoukem číhajícím v podkroví. Proletěl po točitém schodišti ve víru černého kouře, zhmotnil se na půdě a začichal. Sem se kořist ještě nedostala. Vlastně už tady dlouho vůbec nikdo nebyl, naposledy tak před měsícem skupinka řemeslníků opravující střechu. Hrabě začal svou oblíbenou hru. Proplížil se půdou. Žádné prkno pod jeho chodidly nezavrzá. Žádná vyděšená krysa svým útěkem neprozradí jeho pozici. Toto byl jeho rodinný hrad a on se dávno stal jeho nerozlučnou součástí. Na půdě čekala spousta skrytých otvorů, jimiž mohl pozorovat kteroukoli z místností o patro níž a stát se tak neviditelným, avšak vševědoucím fantomem. Propletl se mezi hromadami krabic a starého nábytku, který se za dlouhé roky nashromáždil. Několik z jeho pozorovacích špehýrek teď zakrývaly gauče.
Nasál do nosu vzduch a soustředil se na pachy z místností pod svýma nohama. Vůni blízké krve dokázal zachytit z jakékoli směsice zápachů. Tady. U vzdáleného konce půdy. Ale byla to jiná krev. Gnómí. Olízl si rty. Opravdu mrňaví skrčci, ale aspoň se k nim nemusel ohýbat. Dali se snadno zvednout a vysát jako meloun.
Gnóm… V hlavě mu najednou zacinkala vzpomínka a vyvolala jisté podezření. Ta parta řemeslníků, co před měsícem opravovala střechu, neměla tam kromě trpaslíků i gnóma? Ano, a také člověka. Uvízlo mu to v paměti, jelikož gnóm nosil od pohledu falešné vousy, podle všeho vyrobené z kočičí srsti. A teď do jeho domova vpadl trpaslík a gnóm. Šlo jen o náhodnou souhru okolností? Neplížil se někde i člověk? Hrozná představa, ale nastávaly barbarské časy a poctiví řemeslníci už nejspíš vyhynuli. Nedalo se vyloučit, že šlo ve skutečnosti o zloděje, kteří provedli opravu levně jen proto, že se chystali Grandkulaburg vykrást.
Dalším nádechem určil zdroj pachu a také zachytil závan kočky. Sám žádné neměl, jelikož nevycházely dobře s krysami a netopýry, o vlcích číhajících v okolních lesích nemluvě. Pochyboval, že by si s sebou zloději vzali kočku. Jen málokdy došel k závěru, že by příčinou čehokoliv mohly být falešné vousy vyrobené z kočičích chlupů, ale bral to, jak to je. Vůně ještě teplé gnómí krve doladěná trochou plesnivějících kočičích chlupů jasně ukazovala na toho podivného brýlatého pidižvíka. Toho, co zatloukal hřebíky natahovacím kladivem na klíček.
Na konci půdy, hned vedle padacích dveří umožňujících sestup do spodního patra, čekala jedna z vhodně umístěných špehýrek. Hrabě se naklonil a přistrčil ke škvíře bledé, krví podlité oko. Zdroj pachu k němu klečel zády dole na schodišti a cosi tam kutil. Po krátkém zamyšlení Grandkula dospěl k dalšímu logickému závěru. Gnóm tam sestavuje další nesmyslnou a nefunkční past na upíry. Jaká to asi bude? Kuše střílející dřevěné kolíky? Stříbrný svatý symbol na podlaze?
Nemělo smysl se tím nadále zabývat. Hrabě Grandkula se proměnil v temný obláček kouře, protáhl se skrze otvor a stal se stínem číhajícím na vrcholu schodiště (další nepatentovaný Grandkula Original). Ti hloupí drzí zloději si troufali natolik, že se rozhodli zneuctít jeho domov pokusem o krádež. Takový zločin musí být potrestán. Nastal čas na Grandkula Classic. Přikrčil se a protáhl si prsty, až jeho ruce připomínaly pavouky. Oči se mu rozzářily rudě a zanechávaly za sebou při pohybu pomalu se rozplývající stopy červeného kouře. Otevřel ústa a vycenil tesáky, ze kterých hned začaly odkapávat sliny. Hodlal na toho zloděje udeřit tak tvrdě, že mu rozlouskne hlavu jako vejce na hniličku.
Gnóm se ohlédl přes rameno a zadíval se na něj komplikovanými brýlemi. Od pohledu tak těžkými, že mu jistě působily bolest krku, ale ta za chvíli přejde. Jestlipak mu právě naskočila husí kůže a naježily se mu tušením zkázy všechny chlupy? Vlastně ne, opravil Grandkula sám sebe. Na gnómech se nedalo najít žádné ochlupení, tedy až na občasné falešné vousy z kočičí srsti.
Hrabě Grandkula se vrhl po své kořisti jako oblak temnoty, se spáry nataženými a ostrými zuby připravenými hryzat a trhat. Udeřil do gnóma maximální silou vzteku pradávného upíra.
V následujícím kratičkém okamžiku měl dost času jen na to, aby pocítil překvapení, jelikož nárazem se skrček i chodba kolem něj roztříštili na tisíce kousků. Rozletěly se do okolí jako hromada třpytících se diamantů. Odráželo se od nich nazlátlé světlo ranního slunce následované jasným narudlým zábleskem, jak se Grandkula proměnil na oblak hořícího popela a pomalu se rozptýlil po svém rodinném sídle.
Gnóm Mungo u díry vyvrtané ve vnější zdi zámku spokojeně přikývl. Zrcadlo společně nainstalovali před měsícem uvnitř tak, aby odráželo obraz protější zdi. Jednoduchá iluze, kterou by jistě postřehl každý, kdo by prošel kolem, protože by si všiml sám sebe. Každý, až na upíry, jejichž odrazy zrcadla odmítala ukazovat.
Přistoupil k němu Kardamon, zdroj trpasličího pachu. Nejmenší z trpasličího týmu jen o pár palců převyšoval drobného gnóma. Z hlubin kapuce mu vyčníval narudlý nos.
„To je von?“ zeptal se.
Mungo rozhodil ruce v okázalém gestu a pak jimi ukázal na rozptylující se oblak prachu. „Rád bych ti představil novinku na trhu pijáků krve. Hrabě Grandkula Classic, nyní v instantní formě!“ Považoval to za chytrou slovní hříčku, a tak ho zklamalo, když Kardamon nijak nezareagoval.
„Proč myslíš, že zrcadlo neukáže ani jejich hadry?“ zeptal se trpaslík místo toho.
„To je to jediné, co tě teď zajímá?“
Kardamon pokrčil rameny. „Už mi ta otázka ňákou dobu šrotuje v palici.“
„Věřím, že je to důsledek aury, kterou kolem sebe projektují. Praktičnost neviditelnosti v zrcadlech by utrpěla, kdyby se nevztahovala i na jejich oblečení, jelikož by ji mohli využívat jedině nazí.“
Ranní vánek změnil směr a začal hraběte hnát jejich směrem. Kardamon se rozkašlal. „Asi bysem se ho neměl moc nadejchat, co? Přijde mi to jako svinstvo, co by mi mohlo nějak podělat plíce.“
„Pneumonoultramikroskoposilikovampirozioza,“ přikývl Mungo.
„Ha! Zlatýho vorla za každou slabiku nad pět. Znáš pravidla! A todle bylo aspoň… hm…“
Zamířili spolu ke zbytku týmu.
„Ztratil ses v tom?“ zeptal se Mungo. „Já ti správné číslo rozhodně neřeknu.“
„Byly tam nejmíň tři nebo štyry navíc!“
„S radostí souhlasím se třemi.“
„Jo? Takže jich bylo aspoň šest.“
Inženýr se na něj uraženě zadíval. Vyboulené oči zvětšené čočkami brýlí a rámované mourovatými fousy Kardamona znervóznily.
„Dobrá, čtyři.“
„Pět!“
„Dohodnuto!“ souhlasil nadšeně Mungo a začal z váčku u pasu tahat mince.
„Okradls mě, že jo?“
