„Clementine Ryderová, přísahám bohu, že jestli tady budeš celou noc sedět jako hromádka neštěstí, odvezu tě zpátky domů,“ lamentovala Teddy.
„Já nejsem nešťastná!“ protestovala jsem, přestože jsem rozhodně nešťastná byla. Tohle se mnou totiž udělal návrat domů. Stejně jako to, že Teddy použila mé celé jméno. Vážně, kdo by pojmenoval svou jedinou dceru po ovoci?
Když šlo o večerní povyražení, Teddy to myslela smrtelně vážně, a když Teddy myslela něco smrtelně vážně, nedalo se jí odporovat. Obvykle mi to nevadilo. Teddy byla moje nejlepší kamarádka. Znala mě líp než já sama sebe a věděla, co potřebuju, ještě dřív než já. Jakmile jsem se ráno rozhodla, že si sbalím svoje věci, rozejdu se s přítelem přes vzkaz napsaný na lístečku, který jsem přilepila na lednici, a opustím závodní okruh jízdy kolem barelů, jela jsem přes 400 kilometrů přímo k ní domů do našeho malého rodného městečka.
Ještě jsem ani nevynesla věci z auta – pořád stálo na Teddyině příjezdové cestě.
Poznala jsem polní cestu, po které jsme právě jeli, a okamžitě jsem si přála, abych byla zpátky ve svém vlastním autě.
„Ďáblova bota? To jako fakt?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že v Meadowlarku nemáme moc možností, ale Ďáblova bota bylo jedno z míst, kterému bych se nejradši vyhnula. Pravděpodobnost, že znám každého z jeho současných návštěvníků, byla nebezpečně vysoká.
Táta a bratři ještě nevěděli, že jsem doma, a já potřebovala, aby to tak ještě chvíli zůstalo.
„Ano, Ďáblova bota. Je tam zábava a nemusíš moc přemýšlet,“ vysvětlila. „A ty potřebuješ zábavu a nepřemýšlet, Emmy.“ Upřímně řečeno, nejspíš jsem to potřebovala, ale Teddyina představa o tom, co je zábavné, byla vždycky trochu jiná než moje.
„Víš, co je zábava?“ zeptala jsem se. „Víno a…“
Teddy mi skočila do řeči a dokončila větu za mě. „Víno a Holka na roztrhání je zábava. Máš pravdu,“ prohlásila. „Ale Emmy. Už měsíc sedíš ve svém bytě v Denveru a neděláš nic jiného, než že piješ víno a koukáš na Holku na roztrhání. Doslova pokaždé, když jsem ti volala přes facetime, jsem slyšela, jak Patrick Dempsey dostává kopačky před oltářem, a pak jsem v duchu viděla jeho uslzené modré oči – to už se nedá vydržet.“
„To je nejlepší scéna z celého filmu,“ namítla jsem. „Zlomí ti to srdce a zase ho složí dohromady.“
Teddy si položila ruku na srdce. „Nechci tím snižovat zásluhy Holky na roztrhání,“ řekla. „To bych nikdy neudělala. Jen říkám, že místo abys na to koukala po dvaatřicáté, chytni příležitost za pačesy.“
Zatraceně. Nesnášela jsem, když měla pravdu. „Fajn,“ připustila jsem. „Ale platíš.“
Teddy se zasmála. „Držíš se moc při zemi. Proč bych měla platit za tvoje pití – nebo za svoje –, když vím, že v Ďáblově botě je nejméně tucet mužů, kteří by nám ho rádi koupili?“
„Přeceňuješ mé přesvědčovací schopnosti,“ odtušila jsem.
„A ty podceňuješ ty moje,“ mrkla Teddy. „A navíc,“ dodala, „jsi Clementine Ryderová, šampionka v závodech kolem barelů a členka nejoblíbenější rodiny Meadowlarku. Lidi se nejspíš budou hádat, aby mohli tobě, a tím pádem i mně, koupit pití.“
Otráveně jsem si odfrkla.
Teddy mi věnovala jeden ze svých vítězných úsměvů. „Mezi vysokou a závoděním jsi byla pryč skoro deset let, a když ses vrátila, vídala ses jen se svou rodinou a se mnou,“ pokračovala. „Z miláčka Meadowlarku ses stala záhadou Meadowlarku. Lidi tě rádi uvidí.“
Teddy zastavila. Podívala jsem se z okénka spolujezdce na známé prašné parkoviště. Bylo plné. Samozřejmě že bylo – byl pátek večer v Meadowlarku ve Wyomingu.
Proč událost, která mě přiměla sbalit si věci v Denveru a vrátit se domů, nemohla počkat do pondělí?
Ďáblova bota byl jeden z nejstarších barů ve Wyomingu a nacházel se přímo na hranici okresu Meadowlark. Byl dostatečně daleko od cesty, takže návštěvníci byli téměř vždy výhradně místní. Zvenčí nevypadal nijak zvlášť zajímavě. A ani uvnitř to nebylo nic moc. Byla to stará dřevěná stavba v klasickém salónním stylu. Nechyběly tu skvrny vybledlé barvy, nadbytek neonových nápisů a kus překližky, který visel nad vchodovými dveřmi a na němž byla nastříkaná kovbojská bota s ďábelským trojzubcem uvnitř. Ve skutečnosti nikde nebylo napsáno „Ďáblova bota“ – ani na dveřích, ani na půllitrech, ani na ničem jiném. Vždycky to byla jen osamělá bota a trojzubec.
I když jsme stále seděly v autě, slyšela jsem kapelu. Hráli coververzi Hanka Williamse. Bylo teprve devět, takže country klasika bude pokračovat, dokud si dav nevyžádá nějaké novější hity, na které by si lidi mohli zatančit a zazpívat. Držela jsem si palce, abychom s Teddy do té doby vypadly.
Ale nezadržovala jsem dech.
„Hej!“ ozval se Teddyin hlas ze strany řidiče. „Jestli tu opravdu nechceš být, tak můžeme jít, ale nenapadá mě nic lepšího, než první noc, kdy se moje nejlepší kamarádka vrátila domů, strávit tam, kde to obě tajně milujeme.“ Tohle místo jsem opravdu milovala, i když jsem na to nebyla pyšná. „Vždycky se tu dobře pobavíme. Je to malý risk, ale pak přichází velká odměna.“
Povzdechla jsem si. Malá část mého já byla... nadšená, že jsem v Ďáblově botě. Zpátky doma.
A ještě menší část věděla, že Teddy má pravdu. Bavily bychom se, lidé by byli milí a pravděpodobně bychom nemusely ani platit za pití. Tak se to mělo v Meadowlarku – byl předvídatelný. Dokonce až pohodlný. Dvě věci, které jsem právě teď potřebovala.
„Co chceš dělat, Emmy?“ zeptala se Teddy.
Podívala jsem se na ni. „Chci zůstat,“ řekla jsem. A myslela jsem to vážně.
Megawattový úsměv na Teddyině tváři by dokázal zásobit elektřinou Meadowlark i všechny okolní okresy. Teddy se natáhla po mé ruce a stiskla ji.
„Tak se mi líbíš. Pojďme na to.“
Zhluboka se nadechni, Emmy. Zatáhla jsem za kliku, abych otevřela dveře na straně spolujezdce, a silně do nich strčila. Teddyin Ford Ranger z roku 1984 měl několik zvláštností – sotva fungující dveře byly jednou z nich.
Jakmile se boty dotkly hlíny, neklid v mém žaludku se začal rozpouštět. Na tom zvuku bylo něco uklidňujícího. Ten pocit, kdy jsem pod podrážkami bot cítila kameny, mi připomínal, že jsem v pořádku. Bylo mi to povědomé. Poslední dobou bylo všechno tak neznámé, ale tohle ne. Ne doma.
Poté, co jsem strávila tolik času plánováním útěku z Meadowlarku, jsem nevěděla, jak se budu cítit po svém návratu. Vracela jsem se na prázdniny, narozeniny a občas na víkendy, ale tohle mi připadalo trvalejší. Myslela jsem, že se budu cítit v pasti jako před lety.
Ale ne. Cítila jsem se blaženě normálně.
Zhluboka jsem se nadechla chladného nočního vzduchu. Měla jsem pocit, že vzduch, který mi vniká do plic, začíná odstrkovat tíhu, která mi sedí na hrudi.
Když jsem zavírala dveře, zaslechla jsem Teddy, jak se blíží k mé straně auta. „Sakra, Ryderová,“ řekla. „Skoro jsem zapomněla, jak jsi sexy.“
Usmála jsem se. Doopravdy.
Komplimenty od Teddy byly nejlepší, protože jsem věděla, že je myslí vážně. Teddy byla vážná, divoká a milující. Nikdy neřekla nic, co by nemyslela vážně.
„Dnes večer už s tebou domů jdu, Andersenová. Nemusíš mě zasypávat komplimenty,“ utrousila jsem a provlékla si ruku skrz její. „Jsme dobrý pár.“
A tak jsme vyrazily.
S Teddy jsme byly nerozlučné od chvíle, kdy její otec začal před více než dvaceti lety pracovat na ranči mé rodiny. I když jsme poslední čtyři roky po vysoké škole strávily každá v jiném městě, mluvily jsme spolu téměř každý den a Teddy nejméně čtyřikrát ročně absolvovala osmihodinovou cestu do Denveru. Měla jsem štěstí, že jsem měla takovou kamarádku, o jaké se většině lidí může jen zdát.
Když jsem se dnes objevila na její příjezdové cestě, měla jsem v autě celý svůj život. Ani nemrkla. Neptala se na byt, na přítele ani na kariéru, kterou jsem nechala za sebou. Jen mě nakrmila sýrem a dietní kolou a nechala mě pár hodin trucovat na gauči. Pak tleskla rukama, což byl její signál, že jdeme dál, a nakázala mi, ať si v jejím šatníku vyberu něco na sebe, protože jdeme ven.
Skončila jsem v jednoduchém bílém tílku, které momentálně zakrývá moje milovaná džínová bunda s huňatou podšívkou, a v černé saténové sukni z Teddyina šatníku. Rozparek sahal trochu výš, než jsem byla zvyklá – těsně nad půlku stehna, ale líbilo se mi, jak jsem se v tom oblečení cítila. Smyslně. Měla jsem na sobě černé kovbojské boty, které by se nikdy neměly přiblížit ke koni blíž než na tři metry, ale na večer v baru byly ideální.
Teddy měla na sobě černý top s krátkými rukávy a světle modré džíny, které vypadaly, jako by jí byly doslova šité na tělo. Měděné vlasy si stáhla do vysokého culíku, který jí při každém pohybu poskakoval.
„Jsi připravená, zlato?“ zeptala se.
Další hluboký nádech chladného wyomingského vzduchu. Jsi v pořádku, Emmy, pomyslela jsem si. Už nemáš boty ve třmenech. Stojíš na pevné zemi.
„Jsem připravená.“
