Zaparkovaný Cadillac Escalade působil na staveništi nepatřičně. Leskl se jako krovky nějakého brouka. Stál vedle zaprášených pickupů a ojetin. Dva muži, co z něj vystoupili, se sem nehodili zrovna tak. Černé džíny, boty z hadí kůže, stříbrné prsteny, vzorované košile s manžetami zapnutými na knoflíky, ale u krku rozhalené. Jeden z nich měl na hlavě stetson, klasický slaměný. Musel ho přijít na dobré tři stovky dolarů. Muži si hledali cestu přes rozježděnou parcelu, pečlivě se vyhýbali bahnitým loužím, co tu zůstaly po lijáku před dvěma dny.
Bloky domů určené k pronájmu na stoakrovém pozemku hned u výjezdu z dálnice rostly doslova před očima. A hned po dokončení se zaplňovaly nájemníky. V prvním dostavěném bloku už se stihlo pronajmout třicet jednotek. Když ekonomika zahnívá, je pro všechny nezaměstnané práce na stavbě darem z nebes. Toyota zavřela továrnu už před dvěma lety.
Dvojice z escaladu došla k hloučku mužů, kteří čekali na kafe a vaječné placičky u výdejního vozu. Jednoho z čekajících si vzali stranou. Prohodili s ním několik slov, žádné emoce, žádný zvýšený hlas. Ti dva z escaladu si muže odvedli za Blok 6, mimo dohled ostatních. Dělník šel krok před muži v botách z hadí kůže – prostě tři chlápci hledající klidné místo, aby si pokecali v soukromí.
Levon je pozoroval z kabiny firemního pickupu. Tomu, že se jedná o služební vozidlo ostrahy, nasvědčoval jen maják, přišroubovaný na kapotě. Jinak vypadalo s logem Wiley & Manners Contract Construction na dveřích jako všechna ostatní auta společnosti. S Levonem Cadeem to bylo stejné jako s jeho autem. Co dělá, prozrazoval jen nápis na zádech bundy, oblečené přes košili s límečkem a džíny. Velkými bílými písmeny na něm stálo:
SECURITY
Nebýt toho nápisu, vypadal by Levon v pracovních botách a firemní kšiltovce spíš jako místní předák.
Na stavbě mu právě končila směna. Hromadami stavebních kvádrů a dřevěných desek procházel celou noc. Ještě jednu černou kávu, pak už padla, cestou domů si možná půjde zaběhat nebo zajde do posilovny.
Lokl si kafe a zadíval se na tři muže směřující od výdejního vozu za nejbližší roh. Toho dělníka znal nebo mu byl přinejmenším povědomý. Mladý kluk. Pracoval tu dobrých šest měsíců, jen co se tady začalo stavět. S východem slunce, po šest dní v týdnu společně s dalšími ilegály vystupoval z autobusu nebo dodávky. Něčí bratr nebo bratranec. Vždycky samý vtip a smích, ale pracant k pohledání. Podle přízvuku pocházel z Guatemaly.
Trojice zmizela Levonovi z dohledu. Odložil kelímek s kávou do držáku, vystoupil ze silverada a namířil si to k Bloku 6.
Mladík ležel na zemi. Hombre se slamákem stál nad ním s nohou na mladíkově hrudníku. Opíral se o pokrčené koleno a cenil na nebožáka zuby.
„Pořád nám dlužíte,“ sykl Slamák s guatemalským přízvukem, stejným, jako měl muž na zemi. Lovili mezi svými, stará známá věc.
„Dlužíme vám leda hovno,“ bránil se muž na zemi. Vysloužil si za to kopanec stříbrně okovanou špičkou boty do ledvin.
„Zaplatili jsme vám. Každý pět tisíc. Naše rodiny zaplatily,“ vyrážel ze sebe a choulil se.
Hyeny.
„To byla jen záloha. Víš, co to slovo znamená? Odteď nám musíte platit každej tejden. Padesát babek.“ Slamák přenesl váhu na pokrčenou nohu. Muž pod ním zachroptěl.
„Ale co když nebude práce?“ zasípal dělník.
„Práce se najde vždycky. Sbírejte melouny. Někomu ho vykuřte. Je mi to fuk. Když budete platit, nebudu sem muset chodit znovu.“
Slamák se napřímil a vší silou nakopl muže do žeber. Dělník se bolestí stočil do klubka.
„Pánové, můžu vám být nějak nápomocný?“
Slamák a jeho parťák se otočili. Z ranního stínu, který vrhala třípatrová budova z panelů a překližky, k nim nevzrušeným krokem přicházel muž, vysoký gabacho. Mohutný a šlachovitý bělošský týpek v čistém pracovním oblečení. Na hlavě měl kšiltovku, takže mu nebylo vidět do očí.
„To je soukromý,“ ohradil se Slamák.
„Přesně tak, pane. Jste na soukromém pozemku. Bez pozvání.“ Vysoký běloch se zastavil pár metrů od nich a posunul si kšiltovku z čela. Slamák si hned všiml linií jizev a zhojených šrámů, které se mu táhly nad obočím. Slamák se v Guat City taky párkrát porval, takže dobře věděl, jak vypadá člověk, který už nějakou ránu schytal.
„Musíme tady s pánem něco probrat,“ opáčil s úsměvem.
„Tady přítomný pán pracuje na stavbě. A mojí prací je dohlížet, aby to tak bylo,“ nesouhlasil běloch. Profesionální a zdvořilá odpověď jako od policajta. Jen bez falešného úsměvu. Ten chlap se neusmíval a ani se to nesnažil předstírat.
„Strč si hlavu zpátky do prdele, bolillo,“ poradil mu Slamák španělsky a v očích se mu pobaveně zablýsklo. Jeho parťák se dusil smíchy.
„Jestlipak tvoje maminka ví, jak nepěkně se vyjadřuješ?“ odpověděl mu běloch plynulou španělštinou. Nescházel ani guatemalský přízvuk. Sráč.
Slamák sáhl pod cípy košile. Jeho ruka se zastavila, prsty se natáhly a špičkami se dotkly pogumované rukojeti pistole zasunuté za opaskem. Oči přitom nespouštěl z bělochovy pravačky.
Zčistajasna se v gabachově ruce zhmotnil hrozivě vypadající černý kvér. Ještě před chvílí byla prázdná. A teď držel v ruce zbraň a její baziliščí oko neochvějně mířilo na Slamákovo srdce.
„Vy dva budete držet ruce tak, abych na ně viděl, a otočíte se,“ vybídl je Levon a přistoupil k nim. Kývnul hlavou směrem k dělníkovi. Ten se zvedl ze země a zamířil zpátky k výdejnímu vozu. Nejdřív šel pomalu, ale pak se rozeběhl.
Ocelová špička pracovní boty zasáhla jedno pravé koleno po druhém a rázem se dvojice z escaladu válela v prachu. Vyndal zbraně, co měli zastrčené za opasky džín, a odhodil je stranou. Podobně jako jejich oblečení ani ty nebyly laciné, Sig Sauer devítka a Kimber ráže .40 SW. Slamák se pokusil přetočit na bok. Levon mu položil nohu na hubený zadek a dupl. Slamák zakňučel jako štěně a položil obě dlaně zpátky na zem. Levon pokračoval v šacování. Dva vystřelovací nože. Revolver ráže .32 se skrytým kohoutem zastrčený v botě Slamákova parťáka. Klíčky od jejich nablýskaného SUV na kroužku s miniaturní baterkou Maglite. Dvě krabičky cigaret značky Kool. Tlustý svazek použitých pěti-, deseti- a dvacetidolarových bankovek stažený gumičkou, druhý, menší svazek padesátidolarovek sepnutý modrostříbrnou sponou. Draze vypadající zlatá krabička na léky, která chrastila. Podle řidičských průkazů státu Alabama v jejich portmonkách se jednalo o Daniela Eckenroda z Birminghamu a Seana Tobeyho z Huntsville. Podoba Slamáka a jeho parťáka byla zachycená na laminátových kartičkách. Levon zastrčil obě peněženky do kapsy bundy a poodstoupil.
„Teď můžete vstát,“ vyzval je a přešel zpátky do angličtiny.
Slamák zvedl klobouk ze země, oprášil ho a dával si na čas, než si ho ve správném úhlu nasadil na hlavu. Jeho parťák kontroloval díru zející v jeho černých džínech. Levon si počkal, až bude mít jejich plnou pozornost.
„Pánové, nastoupíte do vašeho parádního vozítka a vypadnete odsud. Jestli vás tady ještě jednou uvidím, nedopadne to ani pro jednoho z vás dobře.“
„Zavoláš na nás policajty?“ ušklíbl se Slamák.
Levon neodpověděl hned. Významně se rozhlédl po rozkopaném staveništi. Několik strojů v jejich blízkosti nečinně stálo u hlubokých základových jam pro Bloky 10 až 15.
„Na místě, jako je tohle, se najde spousta děr. A každou jámu je potřeba zasypat,“ opáčil a stáhnul si čepici s kšiltem zpátky do čela.
„A co naše peněženky?“ ozval se poprvé ten druhý z dvojice.
„Žádný peněženky jsem neviděl. Ani zbraně,“ prohlásil Levon a hodil Slamákovi klíčky od auta.
Stál a díval se, jak dvojice odchází pryč. Když mu zmizeli z dohledu, sebral zbraně ze země, vyndal z kapsy šátek a zabalil je do něj.
Levon se vrátil k pickupu ve chvíli, kdy escalade v oblaku zvířeného žlutavého prachu zrovna vyjížděl ze staveniště na hlavní silnici.
Mladý dělník byl zpátky v práci. Muž ve výdejním voze vytahoval rolety a vyhlížel ven.
Cestou domů Levon přibrzdil u jednoho z těch zásilkových obchodů s roztomilým názvem. To něco málo přes tři sta dolarů v hotovosti si nechal, zbraně vložil do obálky s bublinkovou folií a balíček odnesl snědé krásce, která se na něho usmívala za přepážkou.
O dva dny později zástupkyně okresního soudu v Perry otevřela zásilku, která byla opatřena natištěnou etiketou se jménem šerifa. Vytáhla z ní na stůl tři nabité zbraně a dvě peněženky. Při dalším ohledání našla řidičské průkazy pánů Eckenroda a Tobeyho. Skrze zatavené plastové obaly na ni zíraly podmračené tváře dvou Latinoameričanů.
Gunny Leffertz řekl:
„S člověkem můžete vyjebat více způsoby. Ale musíte to udělat buď dostatečně tvrdě, aby na to nikdy nezapomněl, nebo v naprosté tichosti, aby nikdy nezjistil, že jste to byli vy.“
* * *
Závěrečné zkoušky měla za sebou.
Nechápala, jak je zvládla. Po pravdě řečeno, bylo jí to úplně jedno. Má je za sebou a příští týden má volno.
Společně s kamarádkami vyrazily na tah po hospodách. Šlo o dívky, které potkala v průběhu prvního semestru na univerzitě a se kterými se během prvního ročníku přátelila. Nejdřív obrazily bary poblíž školy a pak se v průběhu noci přesunuly víc na jih, blíž k centru. Několik holek cestou ztratily. Jedna odpadla po příliš mnoha panácích, takže ji další musela dopravit zpátky na kolej. Několik se jich vytratilo s kluky, které znaly z dřívějška. Zůstala jen ona a dvě další kámošky. Když dorazily do podniku U Kapitána v Severní Tampě, už měla pocit, že má dost. A nebyl to jen pocit.
Bar se nacházel na tom horším konci nákupního centra, kde většina obchodů už měla stažené plechové rolety. Otevřené byly jen prádelny, směnárny a levná večerka. V tuhle hodinu bylo všude pusto a prázdno. U Kapitána panovalo přítmí a uvolněná atmosféra, samí Hispánci nebo jiní cizinci. Páchlo to tam vyčpělým pivem a ze zadních částí lokálu byla cítit tráva. Místností dunělo techno a nad barem ve tvaru podkovy visely velkoplošné obrazovky, na kterých běžel fotbal.
Trojice vysokoškolaček nikdy nemusela za drink platit. U baru se vždycky našel někdo, kdo je pozval. Ani ho nemusely znát. Pohledem pročesávala přítmí a hledala možného dárce. Bingo. Z čalouněného boxu se na ni usmíval jeden chlapík. Hezoun. Připomínal jí jednu postavu z upíří ságy, kterou pořád dokola sledovala její mladší sestra. Seděl se dvěma dalšími muži, kteří také nebyli k zahození. Přikývl. Než se k němu vydala, dopila sklenici do dna.
Kamarádky se hned daly do řeči s jeho dvěma méně pohlednými společníky a netrvalo dlouho a všichni se dobře bavili. Všichni sice měli přízvuk, ale byli dobře oblečení a nic z nich netáhlo. Všechno platili. Jen mávli rukou na servírku nebo barmana, se kterým se očividně znali. Nevšimla si, že by na stole nechávali peníze. Byli to štamgasti. Hráči.
Zábava a dobrodružství měly své meze, pití zdarma a muchlování bylo nejvíc, kam byla dnes večer ochotná zajít. V Huntsville měla snoubence a neplánovala jejich vztah nějak narušit. Nějaký ten letmý dotek nebo poplácání po zadku přece neznamenají hned nevěru, ne? Ve vší počestnosti, zlato. Kalhotky zůstanou dneska večer přesně tam, kde jsou. Zítra se vzbudí s kocovinou po koktejlech s tequilou a v puse bude mít jak v polepšovně. Dva advily spláchne sklenicí pomerančového džusu, dá si sprchu a možná si ještě trochu pospí, a zase bude vzornou slečnou ze Sheffield Park High School. Ale právě teď si tuhle noc užije.
Hezoun byl okouzlující a zábavný. Ani si moc nedovoloval, a to za ně od chvíle, co si přisedly do boxu, všechno platil. Hýřil vtipem. Dokonce i když se ho zeptala, jak se jmenuje, odpověděl jen dalším žertem.
„Jsem Brad Pitt. Ty jsi mě nepoznala?“
Smíchy až zachrochtala. Usmál se a poznamenal, že kdyby věděl, že se nechová jako dáma, nikdy by ji neoslovil. Místo odpovědi se chrochtavě rozesmála ještě víc. Dala si ruku přes pusu a snažila se ty zvuky umlčet dlaní. Taková legrace. Všechno jí najednou připadalo strašně k smíchu až do chvíle, kdy v uších uslyšela svůj vlastní pulz. Přehlušil i zvuky okolní hlasité hudby. Najednou bylo čím dál tím těžší udržet hlavu zpříma. Pořád byla plně při vědomí, možná jen trochu dezorientovaná, ale všechno vnímala. Zmocnila se jí slabost. Chtěla se postavit, ale nohy ji neposlouchaly. Zapřela se dlaněmi o stůl, aby se lépe zvedla, ale i ruce jí vypověděly službu. Jako hadrová panenka se svezla na desku stolu.
Šeptal jí do ucha. S tím legračním, sexy přízvukem. Slova určená jen jí.
„Znám jedno místo. Někde jinde. Mnohem lepší.“
Chtěla se zasmát, ale už i na to byla příliš slabá.
