Když tě ztrácím

Daisy

 

Žádné zbraně u večeře. To je moje jediné pravidlo. Asi jsem staromódní, těžko říct. Ale vždycky to říkám klukům. Nevadí mi mobily, je mi fuk, jestli si s někým vyměňují zprávy, můžou mít na hlavě třeba i čepici – jen nechci vidět zbraně, když jim servíruju hovězí hrudí, které jsem pekla neskutečných devět a půl hodiny.

Julian nás nutí se pomodlit (jako kdyby ho Bůh poslouchal a mohl nám doopravdy požehnat) a pak přijde vytoužené ticho u jídla, hudba pro uši spokojené kuchařky.

Po pár minutách už je zase rušno – když jde o jídlo, jsou mí Ztracení hoši jako zvířata. Říkám jim tak, protože přesně takoví jsou. Nemůžete být dlouho v přítomnosti mého bratra, aby vás nesvedl na scestí, jako všechny hochy tady. Chováním ani věkem už ale dávno nejsou chlapci. Každý z nich má své klady a zápory, varovné signály, zatykače, zákazy létání, ale společně tvoří nejužší okruh kolem mého bratra.

„Hej, Daisinko,“ kývne na mě bratr, „jak jsi dopadla u zkoušky z imunopatologie?“

„Imunofarmakologie,“ opravím ho a on protočí oči. „Prošla jsi, nebo ne?“

„Jasně že prošla,“ dme se pýchou Kekoa. Můj otec už je po smrti, ale když ještě žil, Aleki Kekoa byl jeho nejlepší přítel.

„Takže za jedna?“ zeptá se Julian.

Uraženě se na něj zamračím. „Samozřejmě.“

Mrkne na mě, zatímco si dolévá víno. „A co tě ještě čeká?“

Pokrčím rameny. „Myslím, že se budeme věnovat nemocem a jejich léčbě.“ Druhým rokem studuju medicínu na Imperial College.

Jules mávne rukou. „K čemu ti budou tyhle sr…“

„Odvolej to!“ Declan Ellis najednou zařve a vyskočí od stolu, pohled upřený na Teeka, který sedí vedle mě.

Zmateně se na ně podívám. Neposlouchala jsem je, takže netuším, co se děje.

„Ani náhodou,“ zubí se Teeks.

Declan vytáhne svou pistoli Star Model B. Má ji rád, já ne. Je moc těžká a má příliš velké zpoždění při zpětném nárazu.

„Decku,“ Julian obrátí oči v sloup, „polož tu zbraň.“

Deck už je trošku opilý – poznám, když přebral nebo má kocovinu, protože začne šilhat na jedno oko.

Kouknu na Teeka a je mi jasný, že si Declana pěkně vychutná. Dost dobře se baví, a přitom se šibalsky usmívá, což Declana vytáčí, protože se TK chová neuctivě, ačkoliv je v potravním řetězci až za Declanem, který je pravou rukou mého bratra.

„Už to sakra odvolej,“ Declan namíří svou zbraň přímo TKovi do obličeje.

„Ne.“ Teeks nevzrušeně pokrčí rameny.

„Co má odvolat?“ zamračím se.

„Ale nic,“ úkosem se na mě podívá Declan, a TK a Booker se začnou smát.

Nejlepší kámoši, děsní blbci.

Declan natáhne zbraň.

„Declane, neblbni,“ protočím oči.

„Já neblbnu, on blbne.“

Dlouze se na sebe s Miguelem Del Olmo podíváme. Dělá mi bodyguarda už od mých čtrnácti.

„Já neblbnu,“ TK pokrčí rameny. „A je to pravda.“

„To teda není.“

„Co není pravda?“ mračí se Julian.

Declan nejmladšího člena party propichuje očima a čeká, jak zareaguje.

TK se přidrzle usměje. „Že je Declan permanentně hotovej z Dais.“

A pak… Výstřel.

Několikrát zamrkám a pohledem sjedu na svůj hrudník. Velmi staré a velmi cenné bílé triko, které bylo ještě před pěti sekundami ve výborném stavu, je prosáklé kapkou kalifornské krve.

TK téměř neslyšně zasténá, jako by nechtěl Declanovi dopřát zadostiučinění z vlastní bolesti.

„To snad nemyslíte vážně!“ praštím rukama do stolu. „Jak zní moje jediné pravidlo?“

Hrobové ticho. Nikdo neodpovídá. „JAK ZNÍ MOJE JEDINÉ PRAVIDLO?“

Něco jako „žádné zbraně při večeři“ zazní od všech přítomných, včetně mého bratra a chudáka Teekse (který mimochodem neumírá).

„Tohle triko stálo čtyři tisíce liber.“

Krasavec na mě mrkne: „Tak to tě určitě obrali, Dais.“

„Fakt myslíš?“ upřeně se na něj dívám. „Přeplatila jsem za tohle originální promo triko k řeznickému coveru alba Beatles z roku 1966?“ významně zvednu jedno obočí. „Minulý týden jsem tě na eBay viděla kupovat křupku Hot Cheeto ve tvaru pistole za pět set šedesát liber.“ Krasavec se podívá na svého nejlepšího kámoše Smíška, který na něj nesouhlasně zírá. „Nemohl jsem si pomoct, vypadala přesně jako moje zbraň,“ prohlásí Krasavec.

Julian se na mě podívá a ukáže na Teeka: „Pomoz mu.“ Protočím oči. „Declane, přines mi kufřík.“

Trošku zahanbeně přikývne.

Miguel pomáhá Teeksovi dostat se do kuchyně a usazuje ho ke snídaňovému stolu.

Je to velký dům. Můj otec koupil celou slepou ulici v Knightsbridge a přeměnil ji na něco jako ředitelství. Říkají tomu Společenství.

Miguel hodí na Declana přicházejícího s kufříkem pohrdavý pohled a pevně semkne rty.

„Promiň mi to triko,“ smutně se na mě podívá a nakloní se ke mně blíž, než by asi měl. „Nechám ho vyčistit.“

Kývnu a pokouším se na něj trošku usmát, jakože v pohodě, ale zase ne tak v pohodě, že bych takové chování schvalovala.

TK pozdviženým obočím okomentuje naši blízkost, kterou Declan zmenšil na minimum, na což Deck odpovídá zdviženým prostředníčkem při svém odchodu z místnosti.

Vyčítavě se na Teeka podívám. „Proč jsi něco takového říkal?“

„Protože to je pravda.“

Miguel nakloní hlavu a jeho oči dávají najevo souhlas. Nikdy nebyl moc ukecaný. Je ale neustále nablízku a projevuje se výhradně údernými bonmoty. Roky jsme hledali rovnováhu mezi jeho přítomností a mým osobním prostorem… moc dobře ví, že nikdy nejsem sama. A já náhodou vím, že ani on ne. Ani nemusím moc mluvit, všechno vytuší. „Každopádně,“ otřu krev kolem rány dezinfekčním tamponem, „myslíš si, že je moudré dráždit hada bosou nohou?“

„On není žádný had,“ zakoulí TK očima, „je to jen štěňátko s komplexem méněcennosti a malým pérem.“

Hodím po něm pohledem. „Zas tak malé není…“

TK se začne smát. „OK, tak upřímně, kdo je lepší v posteli – já, nebo on?“

Declan, na sto procent. Naprosto, bez debat, velmi dobrý, vřele doporučuji. Dost jsem zuřila, když mi ho Julian zakázal. Před pár lety jsem si prošla dost velkým, traumatickým rozchodem, a Julian krátce nato zjistil, že spím s Declanem. Problém byl, že jsem byla mladá, Declan byl starší, a hlavně si myslel, že mi je dvacet.

Myslím, že mu Julian řekl, že potřebuje s něčím pomoct, jinak ho nahlásí federálům, a už nevím, co se tam přesně stalo, ale od té doby je Declan s námi.

Teeks… no. Trošku jsem se zapletli, když se ho a Bookera Julian snažil přetáhnout ze Silicon Valley. Nemluvíme o tom, ale myslím, že odměnou jsem byla já. Můj bratr dělá všechno pro to, aby mě držel od své práce, ale tenkrát jsem do Kalifornie jela s ním a dost času jsme strávili jídlem a popíjením s TKem a Bookerem.

Nepochybně jde o nejmladší kluky, kteří kdy pracovali pro Julese. TKovi je dvacet šest, Bookerovi dvacet sedm. Kámoši od střední. Ajťáci, kteří na Stanfordu promovali s vyznamenáním. Drsňáci ze Silicon Valley, tak jim říkáme. Jules je našel na dark webu, když se snažili dohledat adresy lidí dívajících se na ne zcela legální pornografii a posílali je FBI. Líbil se nám jejich styl práce. Jules je fanouškem spasitelského komplexu, sám takovým trpí. A já? Já mám ráda každého, kdo se nebojí čelit výzvám.

Je s nimi legrace a TK je roztomilý; vypadá mladší, než doopravdy je. Dobře líbá, má krásné oči a v posteli ujde. Ale nedokážu mu to přiznat. Nemůžu.

Píchnu mu do paže lidokain.

„Nevím,“ nejistě se ošiju, „asi bys mi musel osvěžit paměť.“ Je to plytká nabídka, ale zdá se, že mu udělala radost.

„Možná že jo.“ A to se nikdy nestane.

Nejde to, oba jsme si vědomi, že – už nikdy více, protože…

Někdo za mnou si ode dveří odkašle. Podívám se přes rameno.

Christian Hemmes se opírá o futro, ruce překřížené na hrudi a zkoumavě se na nás dívá.

„Mám odejít?“ zeptá se, obočí zvednuté a ruce schované v kapsách.

Rychle se otočím a cítím, jak mi hoří tváře (opravdu netuším proč). Několikrát zamrkám, snažím se soustředit na to, co právě dělám, a také ignorovat Miguelovo přehnané zakoulení očima, což mi připadá jako zrada našeho přátelství z donucení.

TK se na mě upřeně dívá, vševědoucně se usmívá, ale nikdo z nich nic neví… nevědí ani polovinu věcí.

Christian Hemmes přijde až k nám, zastaví se přímo za mnou a jemně mi stiskne zadek, jako kdyby zkoumal ránu po kulce.

„Co se tu stalo?“

Naštvaně vydechnu. „Declan.“

„Tě postřelil?“ překvapeně zamrká.

TK přikývne.

„Proč?“

Podívám se jejich směrem. „Teeks se nechoval hezky.“

Miguel souhlasně mrkne.

„Myslel jsem si, že k večeři zbraně nepatří,“ zkříží Christian ruce na prsou.

„Podej mi ty dvaceticentimetrové kleště,“ poručím mu, „a nepatří.“

Christian mi podává chirurgické nůžky a Miguel obrací oči v sloup.

Odkašlu si, vezmu si správný nástroj a snažím se vylovit kulku z TKovy paže, zatímco mi Miguel svítí na ránu.

„Bude to trvat ještě dlouho?“ zeptá se neurvale Christian.

„Strašně se ti omlouvám,“ hodím po něm pohledem, „snad tě nezdržujeme?“

„Vlastně zdržujete.“

Nahne se nade mě, dívá se do rány, jeho tělo je přitisklé na mém. „Dneska jsem s tebou měl velké plány.“

Srdce mi spadne až do žaludku.

„Aha,“ polknu, soustředím se na paži svého kamaráda, a najednou zahlédnu kousek kulky zaseklé v pravém hrbolku pažní kosti. „Také jsem s tebou měla velké plány, ale pak ses tady objevil, spletl sis kleště s nůžkami, a najednou mě přešla chuť.“

Miguel se zamračí, nelíbí se mu, jak to mezi sebou máme – nikdy náš vztah moc nekomentoval, ale jeho výraz mluví za vše.

„Proč se tak culíš?“ Christian TKovi vlepí pohlavek.

Teeks se začne smát, ale zpražím ho pohledem. „Špatné zprávy,“ sundám si latexové rukavice a on zamručí. „Kulka je tam dost zaseklá.“

„A sakra,“ svěsí hlavu.

„Vezmi ho k Merrickovi,“ kývnu na Miguela, zatímco TKovi obvazuji paži. „Řekni jim, že kulka pravděpodobně zlomila kost, nebo ji minimálně roztříštila.“ Omluvně se na Teekse usměju. „Pořád ještě nelituješ, že ses upsal mému bratrovi?“

„Ne,“ TK se zatváří rošťácky, „nikdy jsem se tak nebavil.“ Zakoulím očima.

„Když mluvíme o zábavě…“ Christian mi poklepe na ruku a já po něm hodím pohledem. „Už končíme?“

„Ano.“ Ještě jednou zkontroluji zavázanou ránu a pro jistotu ještě obvaz na TKově paži stlačím. „Nedráždi hada.“

TK se na mě zazubí. „To ti nemůžu slíbit.“

„Rád jsem tě viděl, kámo,“ poplácá Christian rádoby vřele Teekse po zraněném rameni. Protočím oči, Miguel se strojeně usměje na pozdrav a nechává mě s Christianem o samotě.

Sama s Christianem. Pořád tomu nemůžu uvěřit – já a sama s někým. Léta jsem nemohla být s nikým o samotě.

„Seš idiot,“ vpálím mu, když jdeme nahoru po schodech.

Protočí oči. „Bude v pohodě.“

Nevím, jak mám tuhle situaci přesně chápat, protože si myslím, že si mě trochu nárokuje. „Nežárlíme na sebe, jasný?“

„Nežárlím,“ Christian se zamračí, „co je mi do někoho, koho jsi před několika měsíci jednou ojela?“

Podívám se na něj a snažím se nebrat si osobně ten nezájem v jeho hlase, zatímco mluví o někom, kdo se mě dotýkal.

„Víc než jednou,“ pokračuji v chůzi.

Přimhouří oči a na okamžik se zastaví, než se za mnou vydá. „Pěkná dračice, malá Haitesová.“

Malá Haitesová. Tak mi říkají.

„Proč si to myslíš?“ stojím nahoře na schodech, ruce v bok.

„Protože jsi zatraceně sexy.“

Upřeně se na mě dívá. „A navíc doktorka.“

Zpražím ho pohledem. „Nejsem doktorka.“

„Brzy budeš,“ dlouze se na mě zadívá, jako by se mu nelíbilo, že se tak podceňuju, ale možná si to jen namlouvám. „Brzy budeš certifikovaná doktorka a řidička.“

Obrátím oči v sloup a jdu napřed ve snaze zastavit své bláznivé srdce, které utíká před mým rozumem.

S Christianem bychom měli mít daná jasná pravidla.

Jsme jenom kamarádi, kteří si spolu užívají. „Upouštíme páru“, jak tomu delikátně říká můj bratr…

Kéž by to tak bylo, přesně takhle jsem to chtěla od první noci. V podobném módu už jsem jela, nedělá mi to problém – TK byl jeden z nich, Declan taky. Romeo tak docela ne, ale tomu se nikdo nevyrovná. Chci tím říct, že se nebráním příležitostnému sexu. On a jeho nejlepší přátelé jsou přeborníci v sexu na jednu noc, ale stejně se naše první noc vymykala…

„Pověz mi,“ zeptal se mě Christian jedné sobotní noci, když se ke mně před pár měsíci přitočil ve svém klubu, „o čem tajně sníš, čeho chceš dosáhnout… prostě něco takového.“

Díky našim bratrům se známe už roky. Jonah Hemmes je jedním z nejlepších Julianových přátel, ale řekla bych, že právě ta noc před zhruba čtyřmi měsíci zapříčinila, že už jsem pro něj nebyla jen mladší sestra nejlepšího kamaráda jeho bratra. Za všechno může ten korzetový top od Orseund Iris.

Ideální načasování, protože Romeo akorát odjel a já byla smutná, protože jsem netušila, co mám bez něj dělat.

Našpulila jsem rty, jakože předstírám, že přemýšlím jak odpovědět, jako kdyby to pro mě byl kdy problém. Jeho obličej byl hodně blízko mého a já cítila, že se začínám červenat. „Budeš se mi smát.“

„Uvidíme,“ naklonil hlavu. Nikdy jsem si nevšimla, jak je pohledný, asi proto, že jsem se na něj nikdy pořádně nedívala. Zlaté blond vlasy sčesané na stranu a uhlazené k dokonalosti. Velké, oříškově hnědé oči. Plný spodní ret. Plno problémů.

Přimhouřila jsem oči a cítila se trochu nesvá. „Chtěla bych být prostě normální.“ Zmateně se na mě usmál a několikrát kývl hlavou.

„Chtěla bych nemít bodyguarda, občas být sama, procházet se ulicí a nemuset se bát, že každé auto, které kolem mě projede, znamená nebezpečí. Chtěla bych si sjednat pojištění proti únosu, jenže jsem nepojistitelná…“

„To je síla,“ zamračil se.

„Chtěla bych si někam – kamkoli – zajet autem, sama, bez řidiče.“

„Něco mi říká, že nic z toho není reálné, že?“

Stiskla jsem rty a jeho tvář najednou zvážněla. Rozpačitě jsem se na něj zadívala.

„Ty… neumíš řídit?“

Se vztyčenou bradou, ve snaze ukázat, že mi to vůbec nevadí, jsem odpověděla: „Ne.“

„Aha,“ několikrát kývl hlavou a tvář mu rozzářil úsměv, který bych si teď přála vidět pokaždé, když se setkáme.

„Naučím tě to,“ řekl.

A svůj slib splnil, ale o tom až později.

Zpět v přítomnosti, o několik hodin později, je jedna hodina v noci a Christianův mobilní telefon už podruhé za deset minut zvoní. Natáhnu se přes jeho nahé tělo – nemá na sobě nic kromě řetízku s přívěskem ve tvaru srdce, který nikdy nesundává – a z nočního stolku vezmu jeho mobil. „Volá ti Kelsey v závorce Blondýna,“ oznámím mu a on zbystří. Rychle se přese mě překulí, vyrve mi telefon z ruky a ztiší zvonění.

Skoro omluvně se na mě podívá. Ze šedesáti procent omluvně, ze čtyřiceti procent pobaveně.

Jeho andělské vlasy momentálně trčí do všech stran, jak jsem si s nimi pohrávala, a jeho rty jsou extra růžové od našich polibků. Založí si olivové paže pod hlavu. Ukážu na jeho telefon: „Můžu si přečíst tvoje zprávy?“

Přimhouří oči, i když není vůbec naštvaný. „Proč?“

„Jenom bych ráda věděla, co po tobě Kelsey v závorce Blondýna a její promiskuitní kamarádky chtějí.“

„Je jedna hodina v noci,“ pobaveně si odfrkne, „myslím, že oba víme, co chtějí.“

„Osobní doporučení?“ Zpraží mě pohledem. „Svou důstojnost?“ Usměje se a znovu protočí oči. „Dělám si legraci. Oba víme, že na tyhle věci je dost pozdě.“ Potlačí smích a podává mi telefon. „Heslo?“

„6969.“

Přimhouřím oči. „Jak originální.“ 6969 – popravdě si myslím, že to je celkem vtipné, ale taky si ho chci trošku vychutnat, protože mu volají jiné ženy, když je se mnou.

Otevřu si jeho zprávy. „Dvacet dva nepřečtených zpráv. A nejméně patnáct odesilatelů jsou ženy…“ Pomalu pročítám seznam odesilatelek. „Kelsey (Blondýna). Melanie Watsonová. Melissa Nighová. Natalie Lamburgová. Natalie Prsatá…“ podívám se na něj. „To jsou jejich opravdová jména?“ Potlačí smích. „Jak velká jsou asi její prsa, že ji máš takhle uloženou?“

„Nejméně dvojitá déčka.“

„To dává smysl,“ souhlasně přitakám a pokračuji ve čtení. „Aimee Aitkinsová. Olivia XO…“ podívám se na něj se zdviženým obočím.

„Myšleno podle klubu.“

„Zajímavé,“ hodím po něm pohrdavým úsměvem. Přitisknu si jeho telefon na hruď. „Takhle v noci ti chodí poměrně dost zpráv.“ Snaží se potlačit úsměv, zatímco se natahuje pro sklenici vína. „No teda,“ překvapením vykulím oči, „Kelsey v závorce Blondýna se vyjadřuje jako dlaždič.“

Christian smíchy zachrochtá. „To je pravda.“

Vezmu si jeho sklenici a dlouze se napiju vína. „Líbí se ti, když s tebou takhle holka mluví, viď?“

Tvář se mu rozzáří, i když se snaží vypadat zkroušeně. Palcem mi setře kapku červeného vína, která mi ulpěla uprostřed spodního rtu. Cokoli udělá, je sexy. „Popravdě řečeno jsme si nikdy moc nepovídali.“

Nezměním výraz, když to řekne – snažím se udržet si neutrální tvář. Máme dvě pravidla – nehádáme se a nežárlíme na sebe, takže je mi to fuk, o čemž se snažím sebe samotnou přesvědčit tento týden už po dvanácté a zároveň se pokouším vyhýbat pohledu té pocitové příšery, která pořád vystrkuje hlavu a nutí mě si myslet, že cítím něco k osobě, k níž bych nic cítit neměla, a také necítím, a i kdybych mohla, tak by to stejně nikam nevedlo.

Takže se nadechnu a snažím se být imunní vůči tomu krásnému obličeji, na který se teď dívám a který mám až příliš ráda. „Henry chce vědět, jestli se dnes večer vrátíš domů,“ přetlumočím mu se zdviženým obočím.

Christian se na mě dlouze zadívá a čeká na moji odpověď. „Já nevím, malá Haitesová. Vrátím se dneska večer domů?“

Posadím se a podívám se mu přímo do tváře, zatímco si omotávám přikrývku kolem téměř nahého těla. Lhostejně pokrčím rameny, i když takhle v pohodě opravdu nejsem. „Nevím, Christiane, vrátíš se?“

Laškovně na mě zamrká. „To mi řekni ty, zlato.“

Když mě takhle osloví, srdce se mi divoce rozbuší, i když to nemyslí tak, jak bych si přála.

„Upřímně si myslím, že Kelsey se svým vybraným slovníkem doufá, že ji dnes v noci navštívíš…“

V očích se mu objeví TEN pohled. Sebejistý a nebezpečný. „Já ji ale navštívit nechci.“

„Opravdu?“

Usměje se a jeho pohled sjede na mé tělo, přičemž souhlasně kývne.

„Tady je mi dobře…“ jeho slova visí ve vzduchu. „Ty jsi v pohodě?“

„Zatím ano,“ zalžu a on se zasměje.

Jako vždy mám strach.