Chlápek ležel naznak, jako by se opaloval. Sluneční brejle neměl, ani zelenej jitrocelovej lupen na nose neměl. Ostatně neměl ani nos; inu, i takový věci se můžou stát. Může se stát i to, že smrdím jako tuhle na jaře, kdy do mě banda lotrasů nalila celý jezero rumu, abych změk a všecko vykecal. (Nevykecal jsem nic.) Nebo taky za těch zlatejch telecích časů, kdy jsem se tu a tam namazal, abych netrhal partu, a pak jsem si pro to celej tejden nadával. Ani nevím, kdy se mi to stalo naposled, ale jistě někdy daleko v minulosti; v budoucnosti se to bude těžko opakovat.
Pokud se přítomnosti tejká, na tý zase tak moc nesejde, když se mi tak dobře spí a mám krásný sny. Už ten měsíc, co tak strašně rychle vylejzá nad vodorovným zrcadlem, ve kterým druhej zapadá… Oba mají tvář, jenomže ta dole je negativ tý horní – ani nevím, která z nich je krásnější. Slyším ševelení, a jak by taky ne; to zrcadlo není skleněný, ale mořskohladinový… Jaký je to pěkný slovo, že jo; mořskohladinový. To jsem vymyslel sám. Jenže moře neševelí, to jsou voskový listy, možná je to vavřín pro vítěze nejtěžší disciplíny: sbalit holku, která se sbalit nechce dát. Ale ne – je to keř, pod kterým ten měsíc líbám, teda tu holku, kterou jsem samozřejmě sbalil – a vlastně nesbalil, jelikož ona sbalila mě, i když jsem nechtěl. Ostatně ani keř to není; je to parta chlapů, vyměňujou si polohlasem názory na to, jestli spím, nebo jsem mrtvej, aniž by vzali v potaz, že jsem s nima pil rum, abych netrhal partu (nebo abych změknul a všecko vykecal), a teď to mám a oni taky.
Měl bych jim vysvětlit, že mrtvej nejsem, vzhledem k tomu, že můžu myslet na holky – teda aspoň na tu jednu, když nepočítám ten zrcadlovej odraz v mořský hladině… A spát se mi teda chce; jako zvířeti v noře pod keřem s voskovejma listama, zatímco venku poletuje první sníh.
Takže dobrou noc.
Ta divná vůně, do který se probouzím a v který zas usínám… Když se nad tím zamyslím, docházím k názoru, že já tak étericky nezaváním. Étericky, dámy a pánové a pane doktore Myslivečku, voněj andělský bytosti, rusalky a podobně, ale nemůže tak smrdět boxer welterový váhy (i když v důchodu), a navíc se to vůbec nesrovnává s analytickým myšlením, kterýho se právě soustavně dopouští. Ten boxer. Teda já. Musel bych se v rumu rovnou koupat, povídám si, aby to ze mě takhle táhlo. A oblečenej. Jako kdybych upad do sudu malvazu, co v něm dal hrbatej anglickej Richard demokraticky utopit toho politicky nespolehlivýho příbuznýho. To si nevymejšlím, napsal to Šejkspír podle skutečnosti a byli jsme na tom s Housetem v Sevastopolu.
Konečně jsem se pohnul. Dopravil jsem si k nosu zápěstí a číhnul na hodinky. Docela jako člověk, kterej za kuropění otevře oči a hned se shání po nějakým orloji, anžto není nad to vědět, v kolik se to probral z milosrdnejch mdlob do toho zlýho a ošklivýho světa, kde ho nic dobrýho nečeká. A ještě k tomu v sudu malvazu vedle chlapa bez nosu.
„Kamaráde,“ povídám mu (ne moc nahlas, abych ho třeba předčasně neprobudil), „čtvrt na pět. To jsme to dopracovali.“
Ten chlápek se tu zaručeně neopaloval. Když se hodláte opalovat, přece si nelehnete pod nízkej prkennej strop neboli tlo, ze kterýho visí něco jako stříška nad výkladem bejvalýho Crawat’s Clubu Na Příkopech a zespoda je v něm vypálenej cejch. Není to moc vidět, ale že oči mám naštěstí dobrý, identifikuju ten cejch jako německýho orloptáka s háknkrajcem v pařátech a s letopočtem 1942. Jenže kdypak byl takovej letopočet? Tenkrát mi bylo deset, pokud má chatrná a zřejmě poněkud pošramocená paměť – aha! Čím je pošramocená, když ne rumem, o to jsem se měl zajímat nejdřív.
Sáhnul jsem si dozadu na hlavu, kde mi to tupě a bolestivě tepalo. Sss… Boule zvíci holubího vejce.
Všichni spisovatelé dobrodružnejch knížek byli nejspíš holubáři. Já osobně v životě viděl mnohem víc boulí, než o kolika jsem se kdy dočet. Holubů, těch už jsem viděl tisíce. Ale holubí vejce, ke kterejm se v literatuře boule přirovnávají, jsem na mou duši neviděl ani jedno. Pro mě za mě mohly ty boule kliďánko bejt zvíci bzdla nebo ušrumu.
Ten strop nade mnou byl stůl zespoda.
Ležel jsem pod ním jen částečně, jako bych usnul a někdo ho nade mě přitáh, ale jen tak akorát, aby mi nesvítil do očí ten bledej měsíc někde nade mnou.
Blbost. Někdo mě vzal přes kokos, nejspíš támhletím. Ta věc se válí na podlaze kousek ode mě; vypadá na nohu od stolu, ale nějakýho jinýho – tomu, co pod ním ležím, žádná noha nechybí. Po tý pumelici jsem se nejspíš skácel a někdo mě křísil nějakým pitivem, asi prvním, který mu přišlo do ruky, a podle toho divnýho smradu to muselo bejt sakra exotický pitivo – něco jako rum pokřtěnej jódovou tinkturou. Nějakej takovej jakamarus, ne že bych ho snad někdy pil, ale podle názvu soudě musí smrdět strašně. Asi jako já. Může se něco podobnýho stát v normálním světě? Neřek by mi ten chlápek vedle, co jsme to vlastně chlastali, kde jsem se tu vzal, jak se jmenuju a kterej je rok?
Jak to tak vypadá, neřek. Nevypadá, že by mu bylo do řeči, i když nosem se nemluví.
Ale bez něj se toho taky moc nenakecá.
Jedna ruka mu někdy vloni ulítla směrem ke mně, jako kdyby mě chtěl popadnout za loket a zacloumat se mnou, ale nakonec si to rozmyslel a nechal to plavat.
Třeba to tak dokonce bylo…
Přemoh jsem se a na tu ruku sáhnul.
Byla ledová a mírně ztuhlá; řek bych, že ani zaživa nebejvala nejměkčí, stejně jako moje ruce. I když neměla nápadný mozoly a zažranej šmír, byla to ruka pracujícího, kterej to pěkně dopracoval. Teď byl tuhej a já si vedle něj ustlal, jako by tu široko daleko nebyl útulnější flek na spaní než vedle mrtvoly.
A co vlastně bylo široko daleko?
Neměl jsem ponětí.
V kebuli mi zelo okno, že by se v něm na konci roku mohla vyfotit celá III. třída B Pokračovací školy kovodělné i s třídním učitelem Matějkou. Tím oknem v mý hlavě řádně táhlo (nejspíš ušima a Eustachovou trubicí), jelikož se d–do mě d–dala třesav–v–vka a na–jed–nou jsem měl spoustu starostí, abych udržel vnitřnosti uvnitř. Zatnul jsem zuby, polknul a představoval si, že během mojí služby u setniny se nic zvláštního nestalo; jen jsem si prostě hodil šlofíka pod stolem vedle neznámýho vojína.
Trošku to pomohlo.
Vysunul jsem se zpod stolu a pokusil se vstát.
Povedlo se mi to hned napotřetí s mírnou pomocí jakýsi milosrdný židle, která šla kolem. Ukecal jsem ji, ať laskavě moment postojí, opřel se oběma rukama o její opěradlo, přes který byl přehozenej nějakej tmavozelenej baloňák, a ve svitu nikolivěk bledýho měsíce, ale okna ve stropě, jsem se rozhlíd po stole.
Byl to takovej sešlej, pokroucenej stůl; na jeho desce bylo přibitý starý lino, který mělo všechny barvy a dohromady vlastně žádnou. Sem tam bylo na okraji popálený od zapomenutejch cigaret a stály na něm dvě hořčicový skleničky s flaškou od tuzemskýho rumu. Zdálo se, že na dně ještě trochu rumu zbylo a zrovna tak na dně skleniček – ale byl to opravdu spíš takovej rumovej nádech, pára, sen o rumu – ne že by se mi zrovna o něm chtělo snít. Ale byl tam; nebo tam spíš bejval. Zato po flašce od jódový tinktury, nebo dokonce jakamarusu nikde ani čuch.
Kolem stolu se vyskytovalo ještě pár dalších židlí; byly každá jiná, dvě z nich ležely na podlaze a jiný zase stály u protější zdi.
Přímo u stolu, jak by se slušelo na pořádný židle, nestála kromě tý mý ani jedna.
Zved jsem z jejího opěradla ten kabát a prohledal mu kapsy. Nebylo v nich lautr nic – jako kdyby ho zrovna sundali z věšáku u Nehery.
Přehodil jsem ho zpátky přes opěradlo.
Teprv potom jsem se rozhlíd trochu líp po tom dost divným interiéru. Bohužel ani důkladnější pohled mi neřek nic, co bych moh použít k napsání adresy, kdybych si sem eventuálně chtěl poslat vlastní parte nebo pozdrav z dovolený. Byla to náramně divná cimra, celá dřevěná, nízká a jaksi vlhká a sychravá, s dvojicema malejch okýnek v delších protilehlejch stěnách, zvenku zřejmě zabedněnejch; šedavý světlo, který vlastně ani nevrhalo stíny, sem šlo jen tím světlíkem nahoře, zvenku oroseným jakoby sraženou mlhou.
V užších stěnách byly naproti sobě dvoje dveře; a jelikož dveře jsou k tomu, aby se jima chodilo odněkud někam, povídám si, že bych těmahle moh taky někam dojít – například tam, kde se nepovalujou jen tak zničehožnic sem tam bezduchý těla. Víc jsem toho zatím od života nežádal a bejval bych s tím byl spokojenej. A tak jsem namířil k jedněm z těch dveří, byly to ty bližší, a cestou k nim jsem nemusel překročit mrtvolu, což by mi vůči ní bylo připadalo nezdvořilý, ani tu ulomenou nohu od stolu umazanou krví a ostatníma věcma, což by mi bylo zase připadalo eklhaft. Z čehož lze soudit, že v tu chvíli jsem ještě zdaleka nebyl v pořádku a poněkud mi šplouchalo na maják, což bylo dokonce docela zřetelně slyšet, když jsem trochu našpicoval uši.
Všimnul jsem si toho zrovna teď, když jsem se vydal k těm dveřím, ale nebyla to metafora neboli přirovnání mý hlavy k majáku, protože se to ozejvalo odněkud zvenku; šplouch – plesk… a zase: šplouch – plesk… a tak dále, pořád stejně, že by z toho jeden usnul.
Jelikož jsem ale měl naspáno do aleluja, radši jsem popad za kliku, mosaznou jako u nějakejch historickejch a lepších dveří, a pootevřel jsem. Opravdu jenom pootevřel; rozrazit dveře dokořán mi připadalo stejně neurvalý jako překročit mrtvole nohy. Možná jsem se taky bál, abych tam nenašel něco ještě horšího.
Jenže za dveřma nebylo nic.
Může vám to připadat jako pitomina, že tam nic nebylo, ale mám si snad něco vymyslet? Momentálně nebylo co; byl jsem rád, že si pamatuju vlastní jméno. Když jsem vykouk z těch dveří (případně nakouk do nich – pořád jsem totiž nevěděl, co je vevnitř a co venku), viděl jsem něco jako vodou rozředěný mlíko bez hranic. Šplouchání zesílilo; pak jsem v tom rozředěným mlíku zahlíd něco vodorovnýho asi tak ve vejšce pasu, ztrácelo se to vlevo i vpravo v tom – ale, sakra, jakýpak mlíko, mlha to byla, mlha hustá jako bramborová kaše, mizelo v ní všechno; ale když jsem udělal krok k tomu něčemu vodorovnýmu a hmátnul na to, setkal jsem se se studeným dřevěným klandrem, přes kterej bylo možný nahlídnout o nějakej ten metr níž, a tam pomaloučku, polehoučku narážela voda na dřevěnou vydutou stěnu, šplouch – plesk, šplouch – plesk…
Pak se najednou odněkud něco vyřítilo s příšerným plácáním, napřed jsem se děsně lek, div jsem přes ten klandr nepřepad, načež jsem poznal kachnu a konečně mi došlo, že jsem na lodi.
Až do týhle chvíle jsem jednal jako pár let vypnutej stroj, kterej najednou spustili. Ztuhlý mazadla, vyschlý ložiska a zrezivělý převody, každej zub teprv hledal jinej zub, všecko to harašilo a skřípalo a rozbíhalo se to pomalu, pomaloučku… Vzpomněl jsem si na toho mládence bez nosu, vedle kterýho jsem se vzbudil; to byl zřejmě fakt, nezdálo se mi to. Ale jak jsem se sem dostal, proč jsem sem chodil, kdo mě praštil, to mi pořád nedocházelo. Podle mejch hodinek bylo čtvrt na pět – vlastně už skoro půl, ale jestli odpoledne, nebo ráno, to jsem nevěděl. Podle mlhy mi to spíš připadalo jako ráno, ale co s tím, když kromě tý jediný splašený kachny jinak nikde nic?
Aha, ten chlápek, povídám si, ten by pro mě moh mít nějaký informace – a šel jsem zpátky tam, kde jsem se probudil pod stolem.
Odtáh jsem stůl nad nebožtíkem kousek dál. Zachytil jsem půllitrovku od rumu, která se chystala zřítit na podlahu, a postavil jsem ji někam jinam. Světlo shora padlo na obličej na podlaze – předtím, ve stínu stolu, jsem si nevšimnul, jak je zřízenej k nepoznání – a na nos, kterej jako by nějaká příšerná rána zarazila dovnitř hlavy tak, že ze strany nebyl takřka žádnej, i když zepředu bylo znát, že tam přece jen před časem – a možná ani ne tak dlouhým – nějakej bejval. Připadalo mi, že se ten chudák musel čelně srazit minimálně s tramvají, ale klidně to moh bejt třeba rychlík, africkej buvol nebo zřícená pavlač. Nevidět už v životě pár všelijak poznamenanejch nebožtíků, asi bych zezelenal a začal hledat WC… Což ovšem můžu i tak.
Znova jsem vypad ven, ale nenašel jsem nic, leda jedno místo, kde klandr chyběl. Přitom jsem taky zjistil, že loď není moc velká, něco jako pramice s domečkem, vzpomněl jsem si na kapitána Flinta a došlo mi, že jsem se ocit na hausbótu; což bylo potěšitelný, jelikož hausbót bejvá ukotvenej u břehu, takže odtud nebudu muset plavat někam, kam v mlze není vidět.
Pak jsem se ještě jednou vrátil k nebožtíkovi.
Tak to vidíš, kamaráde, povídám mu – jsem nějakej Ota Fink, těší mě. Tebe zabili, mě přizabili. Nemám šajna proč a co jsme tady spolu dělali, jestli jsme byli kámoši, nebo se viděli prvně, případně se vůbec neviděli, a kdo a proč nás tu mlátil po hlavě nohou od stolu… Ostatně – kdepak je ten stůl bez nohy? Nevidím žádnej stůl bez nohy, zato je tu mládenec bez obličeje, no tak, nemá náhodou v kapse občanku, rodnej list nebo aspoň legitku na tramvaj? Sehnul jsem se a přemoh nechuť, jakou chová každej živej k mrtvýmu. Proč…? Nejspíš proto, že mrtvej je záhada; nepatří ani sem, ani tam, dokud se nezačne nápadně odlišovat.
Tenhle měl ještě čas, dokonce ani docela tuhej nebyl, i když od chvíle, kdy jsem mu sáh na ruku, se drobátko změnil k horšímu. Oči, pokud se daly v tom roztřískaným obličeji najít, měl zavřený, jako by mu je někdo zatlačil, což se taky nejspíš stalo. Možná tím klackem tuhle na podlaze, kterej by moh bejt noha od stolu, jak už jsem dneska jednou bystře konstatoval.
Občanku neměl, legitku na tramvaj taky ne, pokud to nenosil v zadní kapse kalhot a neležel si na tom.
Obracet se mi ho nechtělo.
Měl na sobě takový běžný konfekční, trochu zmačkaný hnědý kvádro, ouzkou šlajfku kapánek v ofsajdu a límeček růžový košile pod tmavejma krvavejma flekama dost ušmudlanej. Na nohou starý červenohnědý maďary se šitíčkem, kdysi dávno bílým, teď zamazaným krémem a místama vypáraným. Neutrálně nahnědlý a krví slepený vlasy měl rozcuchaný, ale pravděpodobně to bejval havel, dnes už trošku nemoderní, s dlouhejma kotletama. Mohlo mu bejt snad pětadvacet, snad o něco víc nebo i míň. Nepřipadalo mi, že bysme se znali… Jenomže s takhle roztřískaným ciferníkem by ho ani táta nepoznal, i kdyby měl lepší paměť na ksichty než ten v tom fóru, jak toho kluka porazí cyklista – ale to sem nepatří. Zato sem docela jistě patří postřeh, že tu krve bylo jen trochu, jako kdyby se mu ledva spustila z nosu, a ne jako by mu někdo rozflákal hlavu na maděra. Závěr je samozřejmě jasnej – mlácení se odehrálo někde jinde.
Když jsem mu sáh do postranní kapsy saka, našel jsem tam zmačkaný lístky na tramvaj, vysypanej tabák a celuloidový pouzdro v hliníkovým rámečku se zakulacenejma rohama. Taky jsem podobný míval; v těchhle pouzdrech, průhlednejch z obou stran, se nosej študentský tramvajenky; z jedny strany se lepěj měsíční známky, z druhý je fotka a jméno majitele, kulatý razítko školy, podpis a číslovačkou natištěný dost velký čísla dvou tramvajovejch linek; když potřebujete tři, musíte si pořídit síťovku, což bejvá privilegium bohatších študáků a rodinnejch příslušníků tramvajáků z povolání. Já tam měl čtyřku a jedenáctku, tenkrát jezdila čtyřka jen do Zahraďáku a jedenáctka měla konečnou v Olšinách, teď už jezděj kapánek jinak – jenomže v tomhle pouzdře legitka na tramvaj nebyla…
Koukám, co to tam je, vypadá to jako fotka nějaký školačky – a hleďme, hleďme – najednou jsem věděl všecko.
